Byl jeden mladý spisovatel
hlavu měl plnou nápadů
a postel plnou blech
neúspěch stíhal neúspěch
a tak to neunes
k mostu šel
píseň srdceryvnou pěl
že život není lásky pln
že v knihách najdeš nerozum
a jak tam stál, tak se hrozně bál
a žíti chtěl, jenže zapomněl
jak správnou cestou jít
jak se dobře uchytit.
Tu pojednou, za ním najednou
se elegantní pán vynořil
a rozumně, leč rozhodně
úmysl mu vymluvil.
V černém klobouku, se smlouvou po boku
mu vemlouvavě lkal
že mladý talent jako on
by každý hnedle bral.
„Jen podepiš, mladý umělče
svou krví listinu
budeš znám, všude povolán
v každou denní hodinu.“
A pak se stal básník nevinný
ďáblovým dlužníkem
všude toulal se, slavný hrozně byl
skvěle se oženil, časem nemarnil
jen šťastný nemoh být
a s ďáblem chtěl se přít.
„Čeho nemáš básníku?“
ďábel oponoval.
„Nemám chuť už být,
povrchně žít, chci zase snít
chci verše od srdce psát
a upřímně se smát
slzy stesku prolévat
správnou stezkou se dát
ne takhle přežívat!“
Ďábel se zachmuřil
možná se rozzuřil
ale přemluvit se dal
a smlouvu mladíkovu roztrhal.
A tak ten mladý umělec
v posteli plné blech
sedí dodnes a proklíná svůj pech.
› Online 11
› Zeď
čtenář Antilistí (28.11.23, 19:14) Já jsem tady furt...
Lakmé (19.11.23, 17:13) Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...
čtenář Donar Tyr (11.11.23, 01:51) Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).
natir (06.05.23, 13:33) Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?