Nokturno.net / tvorba / diskuze

Když jsem si lehl do trávy,
ach, jak krásně voněla,
v odpočinku na dlouhé výpravy,
na dlouhé pouti života.

Přede mnou lesy a hvozdy temné,
taky pouště a jezera hluboká,
nad nima nebe bez hvězd temné
a za tím vším má hvězda daleká.

Semtam zašla za hustý mrak
a já ji hledal, abych ji zas viděl,
a tak jsem někdy couval jako rak
a v nocích jsem zas bděl.

Jen když ji zahlédnu zas
tak vím, že na pouť se vydat musím,
že je mé cesty zase čas.

Stál bych klidně na strništi bosým,
než abych ji ztratil v temnotě samé
a neviděl svůj cíl života.
Koupal bych se zraněn ve vodě slané,
než uhasl by můj plamen života.

Pak zatracena moje duše buď,
když nedokážu jedné držet se cest.
A ty Bože mě klidně suď
a do pekel svrhnout bude má čest.

Neb takový hrubián a barbar
nic jiného nezaslouží,
i když tolik zbytečně a nadar
jen po jednom jediném touží.

A tak na loučce, kde ležel jsem sám,
teď v rakvi a v rubáši ležím,
a vím, že přec radost mám,
neb dokázal jsem život dožít.