Nokturno.net / články

Inu, kde začít? Z pera Adam Andres vyšla již pětice knih, já se však vracím ke knize druhé (která se však dějově nachází kdes vprostředku dílu prvního), jež pojednává o cestě vojska krále Gudleifra do daleké země za mořem (a zpět) pro kosti králova předka Udiho, které dle proroctví zajistí zemi mír a prosperitu. Příběh jest vyprávěn v té době ještě mladým písařem Ceredigem Mořeplavcem, poklidně se rozbíhá a záhy se ocitáme na moři s mnoha postavami tohoto i dřívějších příběhů. Již zde je však možno narazit na první úskalí knihy - tím jsou jména. Ta jsou mnohdy dosti krkolomná, netradiční spojení hlásek čtenáře mnohdy donutí k nevědomé metatezti (přesmýknutí hlásek), takže kupříkladu já jsem z Edagwonu stvořil Edgawon, z Hialrana Hialranidula pak Hilranda Hilranduila, z Orlyga Olryga atd. To by ani tak nevadilo, jenomže jména se jeví dosti podobná a tak se může stát, že se v nich čtenář zkrátka nevyzná, nehledě na to, že mnohé hrdinské charaktery lehce splývají. Ale o tom později.
Tedy vojsko připlouvá do Edagwonu a rozbíhá se sled questů, které na sebe navzájem navazují a jeden spouští druhý. Objevuje se postava Gamuxpera, který je "klaďas" v pravém slova smyslu, vede výpravu a v Edagwonu se velmi dobře vyzná, většinou jej všude dobře přivítají (což je takový drobný nešvar knihy, neboť kamkoli hrdinové vstoupí, tam najsou zastání). Tedy až na místa, které spadají pod oficiální vládu. Tu představuje "ctihodný" Gardellaca Chorust, který je nepříjemným despotou až do morku kostí. Právě ten způsobí výpravě mnohé nesnáze, předně tím, že nechce vydat Udovy kosti a všechny muže země Ellad se rozhodne povraždit. To se mu samozřejmě nezdaří a tak po ukořistění schránky s ostatky (což je mimochodem dle mého jedna z nejlepších pasáží knížky) začíná pronásledování, útěky a hra na schovávanou prokládaná velkolepými boji, které jsou vcelku realisticky ztvárněné (zejména co do popisu zranění a jejich následků - od poraněného svalstva, plic až po bolavý zub). Atmosféra se nese v nádherném pseudo-pohanském duchu, kdy nadpřirozena je jako šafránu a to je jen dobře. Co však působí dosti křečovitě je jakési "deus ex machina" - tedy relativně častý zásah bohů či jiné vyšší moci v neřešitelném okamžiku (například u vysvobození Arnwalda Drakobijce jsem málem hryzal stěnu - uznejte sami: Arnwald zbičovaný, považovaný za mrtvého se dá dohromady, chce uniknout, ale příjde se na to, jde na mučidla a je nahraný, v nejzašší situaci jej však zachrání bohyně vtělená do nestvůry, která rozsápe ctihodného vládce Gardellacu, polkne Arnwalda a odnese jej do bezpečí...). Dále celý příběh zajišťuje jakousi "záchrannou spojku" mluvící havran Caradac, což je na druhou stranu velmi sympatické stvoření.
Kniha se láme přibližně v části, když se zbylí Elladští vojáci uchýlí do města Uxacony, kde se brání a nakonec prchají ukrýt se do pouště. Questy zde jsou více prodchnuté nadpřirozenem, nejsou však tuctové či nezajímavé. Čenář postupně přilne k některým svérázným postavám (ovšem k jiným už méně - třebas k těm, jejichž jména si nelze zapamatovat a to ani tehdy, když při čtení stránky 227 zjistíte, že kniha má na konci pěkně udělaný jmenný rejstřík...), o to více, když ví, že mohou kdykoli zemřít, neboť smrt hrdinů je zde jevem častým, neřku-li běžným. Neodpustím si poznámku k lesnímu mužíkovi Waltherimu, který se zpočátku jeví jako velmi citlivá bytost, nakonec pak takřka bez hnutí brvou splodí potomka s královnou lesních příšerek a smrt tohoto syna odbyde jen dvěmi větami!
Konec knihy je poněkud vláčný a na posledních patnácti stranách se toho již moc neděje. Elegantním řešením je pak epilog, který nám vypráví o událostech nastalých několik desítek let po výpravě, je krátký a výstižný.
Knížka je psaná velmi čtivým jazykem (dokonce jsem si zapamatoval jedno moudro: "kašel, lásku a koně neschováš") a způsob řazení kapitol je velmi logický, autorka dokáže vystihnout moment napětí a včas přeskočit k jiné části výpravy. Čeho si na knize cením nejvíce je kouzelná atmosféra, kterou autorka dokáže navodit, její cit pro detail (podpořený očividně hlubokými historickými znalostmi) a zvláštní autentičnost, kterou nezhatí ani některé nelogické drobty a drobnůstky (ano, vyprávění je sice místy poněkud schématické a jednání některých postav vyznívá až naivně, ale na druhou stranu, berme to jako zápis dávného příběhu písařem Ceredigem, který si tu a tam něco přibarvil). Poslední, co je třeba zmínit jsou prvně výtečné ilustrace, které zobrazují všeliké postavy z příběhu (autorkou je rovněž Adam Andres) a druhak děsivá práce korektora, který v textu zanechal nejeden překlep či chybku. Má poslední slova však přezevše zní: "Wetemaau si rozhodně přečtěte!".

Wetemaa II - O cestě do jižního Edagwonu: 277 stran, obálka a ilustrace: Veronika Válková, vydáno v roce 1995 vydavatelstvím Golem-Ríša.

Adam Anders vulgo Veronika Válková vystudovala na filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor historie - latina a od roku 1993 tyto předměty vyučuje na pražském gymnáziu, věnuje se umění, historickému šermu a hudbě (hraje na kontrabas v symfonickém orchestru Ladislava Cíglera)
bibliografie:
Wetemaa
Wetemaa II - O cestě do Jižního Edagwonu
Hrutvang
O Haldorovi z Mortaluny
Rytiri knezny Rhowen