Nokturno.net / články

První večer - čtvrteční - jsem měl možnost shlédnout pouze část koncertu Tata Boys s Ahn trio a ostravské Evolution Dejavu. První zmínění zahráli precizní koncert, který jistě potěšil všechny fanoušky taťkových kluků. ED, mix taneční muziky a všelikých nástrojů perkusních, zahráli na menší scéně určené českým kapelkám, ansámbl nebyl příliš kvalitně nazvučen, valná část rytmiky se po většinu koncertu ztrácela za dunícími elektronickými smyčkami. Jako vždy se samozřejmě našlo množství tancechtivých zájemců o rychlé skákavé rytmy, nic hlubšího ani zajímavějšího však kapela nenabídla. Milovníci kvalitní muziky mohli být zklamání chudými texty nebo rozpačitým projevem frontmana, který svými četnými pokřiky "pojďte s náma nahoru" vzbuzoval spíše úsměv. Na klubové scéně působí kapela jistěji a věrohodněji.

Páteční den jsem započal koncertem Mako Mako - směsicí beat boxu, gospelových zpěvů, melodických vokálů a basové linky. Vskutku zajímavý hudební počin, který jistě stál za povšimnutí. Program pokračoval dilematem Fypsaná fixa versus Už jsme doma. Nakonec zvítězili UJD, jejich koncert byl výborný, energický, odehraný naplno. Na stejném pódiu, ale o tři a půl hodiny později, vystoupil Tomáš Kočko s orchestrem. Jejich vystoupení bylo, jak už je u tohoto ansáblu zvykem, rovněž velice kvalitní. Škoda jen, že po třech letech vystupování s deskou Poplór nehrají žádné nové písně.
Žádná z festivalových hvězd, které koncertovaly v podvečer nezaujala tak mocně, jako Asian dub foundation. Pokud vzpomínáte na dramaturgický "krok stranou" jednoho z předchozích ročníků, kdy tato kapela hrála na malém hradním pódiu, letošní koncert byl nesrovnatelný. Na scéně v podhradí to vřelo dunivými tanečními rytmy a nápaditými rify. Výběr skladeb byl výtečný, zazněly jak aktuální kousky z alba Punkara, tak kousky starší, včetně kultovního Fly Over. Jedním sloven nářez, pro mne jednoznačně vystoupení číslo jedna celého festivalu.

Sobotní program jsem započal koncertem brněnských Poletíme? Hlava kapely - Rudolf Brančovský (známý též z kapely Veselá zubatá) bavil svými klasickými vtípky prořídlé publikum, kapela šlapala - o poznání lépe než když před cca rokem či dvěma s ansáblem začali vystupovat na veřejnosti. Nicméně bylo znát, že spíše než velké pódium sedí hudebníkům menší klubové vystoupení. Na stejném pódiu vystoupili posléze irští Jape, evokující temnou Cureovskou náladu a následně KTU, psychedelické trio s akordeonistou v čele. Nelibozvučné umění této trojice ocenili pravděpodobně jen nejzarytější gurmáni obdobných hudebních stylů. Kdo měl komornější náladu, ten jistě ocenil koncert vynikajícího Jona Andersona, který na konec svého kytarového vystoupení přidal i několikero kusů od kapely Yes.
Veskrze příjemný koncert odehrála též Morcheeba. Zlí jazykové tvrdí, že stávající zpěvačka Manda Zamolo se původní Skye nemůže rovnat, na Colours of Ostrava však příjemně zapůsobila nejen excelentním hlasovým projevem, ale též decentními pohybovými kreacemi. Dojem z vystoupení malinko kazil kytarista, který prokládal jednotlivé skladby různými prupovídkami popíjeje vodku, aby nakonec završil vystoupení "stylovým" odhozem kytary do komba. Nepříjemně působilo též nazvučení celého kocertu - celá první polovina byla přebuzená, jednotlivé nástroje bylo stěží rozeznat.
Když na pódiu v podhradí vystoupil Jarek Nohavica, dav pod ním čítal dobře dvacet tisícovek hlav. Skutečně zde nebylo k hnutí, chvíli před tím se dokonce zacpal i most přes Ostravici, takže bylo rychlejší oběhnout festivalový plot po železničním mostu a vejít zadím vchodem. Milovníci Nohavici nešetřili chválou a dojetím, koncert se prý vskutku povedl. Já osobně jsem zahříval lavičku ve festivalovém stanu Tent, kde se chystala hvězda mého večera - kosmopolitní N.O.H.A. Nutno podotknouti, že ve stanu samotném nebylo k hnutí, dovnitř se vešla jen malá část diváků - ostatní buďto vzekle stepovali před stanem nebo zkrátka odešli. O skvělý hudební zážitek tak dramaturgie festivalu připravila několik set návštěvníků, neboť koncert samotný byl opravdu úchvatný. Stanová scéna, která pojme jen několik set diváků (navíc polovina stanu byla zaplněna lavičkami k sezení) na festivalu pro více než 25000 lidí dle mého mínění nemá co dělat, resp. má své opodstatnění pro žánrově velmi specifícké hudbní záležitosti, které ocení opravdu jen minorita diváků.
Ten, kdo si pokazil náladu neúčastí na předešlém koncertu se mohl dosyta vyskákat na středně rychlých rytmech Stereo MCs, kteří dvě a půl hodiny okupovali hlavní pódium v podhradí.

Nedělní den byl příjemně ospalý, znavenou náladu divákům pozvedli kupříkladu výborní Mňága a Žďorp, jejichž vystoupení působilo živě a mile. Kdo si chtěl spíše odpočinout, mohl za upíjení festivalové desítky poslouchat ženské trio Braagas zdařile interpretující historickou muziku. Podobně výjmečný hudební zážitek skýtalo i následující duo Dva. Příznivci africké hudby jistě zaplesali nad vystoupením vynikajícího hráče na djembe - Mamady keity a jehou doprovodného souboru.
Zvláštním, nejen hudebním zážitkem byl koncert Niny Stiller, polské zpěvačky a jejího elektro down tempového ansámblu. Přestože po hudební stránce působil koncert lehce nevýrazně, dokonalý pohybový projev při zpěvu židovských písní - netradiční kreace dámy v černém, byl natolik působivý, že vnímavého diváka upoutal po celou dobu hodinu trvajícího vystoupení. Festialový bulletin informoval o velkolepé show Davida Byrnea, nicméně taneční vystoupení připomínalo cokoli, jen ne avizované "hodně neobvyklé kreace". Koncert byl ukázkou strohého precizního pop-rocku, kdo nečekal nic složitého, mohl se dobře bavit.
Předposlední kapela večera - Lesní zvěř byla tím, v co jsem již nedoufal - tedy novým hudebním objevem na Colours 2009. Zpěvák Swordfish trombones za elektronickými krabičkami, k tomu trubka a klavír a fenomenální bicí ve stylu London Elektricity - tedy neustávající drum'n'bassový rif se spoustou kliček a přechodů. Být to vše o 50% lépe nazvučeno (o tom, že kapela umí zahrát a že se nejdená jen o dunivé basové mručení a disharmonické tóny na pozadí šlapajících bicích svědčí kvalita jejich aktuálního CD), hudební zážitek by byl dokonalý.
Poslední hvězdou Colours of Ostrava 2009 byl Maceo Parker s kapelou. Předvedli svých ukázkových 98% funky a 2% jazzu, muzikanti byli naprosto výteční, skvěle sehraní, radost pohledět. Opravdová hudební lahůdka pro milovníky kvalitní muziky.

Celkový dojem z Colours of Ostrava je poněkud rozpolcený. Organizačně perfektně zvládnutý festival s kvalitním zázemím, spousta muziky, spousta atrakcí. Ale vzato kolem a kolem, letošní ročník, alespoň v mém případě, narozdíl od všech minulých ročníků nenabídnul žádný překvapivý hudební objev. Dojem též zkazil koncert, který byl pro mne jeden z předních celého festivalu - který jsem nakonec byl nucen vyslechnout zpoza plátna zvenčí stanové scény. Neznamená to všk, že jsem na festival jako takový zanevřel - s očekáváním se těším na další ročník...