Nokturno.net / tvorba / dílko

Stíny na osamělém štukovaném stropě.
Nad mou hlavou plnou myšlenek.
A kolem plamene modré svíce se ve spirále točí můra.
Má popálená křídla, která pozbyla lesku.
Tak jsem ji hladila po těch zaprášených jizvách.
Čas odkapává do stok, které už nikdy nespatřím, protože čas, čas – ten se nedá koupit.
Vosk mi kape do dlaně, socha můry je teď jen má.
Dala mi svou duši.
Tak mi jí není líto.
To já jsem teď ta můra.
A vánek proudící proděravělou střechou, co si hraje s mými vlasy, teď šeptá : Jsi čarokrásná.
Spiráluješ do zemských koutů, klubíčka z tebe nás hřejí na lících.
Čarokrásná je duše, kterou ukrýváš před námi, zapovězenými.
Čarokrásno je vše, co v sobě máš, co nosíš v květinovém koši a rozhazuješ do našich přání.

Začalo pršet.
Paprsky slunce jsou zmuchlané do chuchvalců duhy.
Začarovala jsem déšť, možná se urazil.
Kdo to mohl vědět.
Když už nic jiného, tak aspoň do těch hor se dnes v noci vydám.
Odstěhuju se tam se vším všudy, s celou tou svou čarokrásou.
Hledat skalní útesy, které brousí vítr.
Možná, že jedna ze skal bude mít mou podobu a ty ostatní se jí budou smát.
Možná, že vodopád pak bude ronit slzy.
Hořké a trochu smolou oprýskané, ale co naplat.

Vzala jsem své oči a vyfotila ten široký horizont.
Blýskalo se tam někde v horkých dálkách.
A já možná tiše litovala, že nejsem tím hromem, který je tak trochu jasnozřivý.
Ví, že po něm přijde blesk, ta jiskrná dráha, co kříží nebeskou klenbu.
Jako skrovné duše si však nemůžeme vybírat své podoby.
Jsem tedy ráda za svou podobu člověka, jenž má určitou šanci svými kouzly ty zapovězené zachránit.
Koleduju si o výprask – tou svou čarokrásnou touhou.
Proto vždy čekám na setmění.
To je ten pravý a jediný důvod, proč očekávám noci s jejich hvězdnými drahami a měsíci.
Já prostě jen čekám na ten zásadní impuls.
Možná o dnešní noci.
Této noci je má duše vyplýtvaná, jako hlína, co už nemá Zemi co dát.

Když už občas ztrácím naději, tak jako je tomu dnes, nečekám na měsíční mráz.
Jdu hornatou krajinou a bořím se do ledové tříště.
Tvář mi bělá, čas lehce pomíjí.
jednou bych se ráda zeptala, kam se poděli všichni herci?
Z jejich divadla tu zbyla jen roztříštěná scéna.
Myslím, že jim už žádná čarokrása nepomůže.
Sedí teď někde v zavrženém koutě a spřádají zbytky naděje.
Tam někde v těch horách.
Tak doufám, že se mi je podaří najít, abych jim dala trochu víry.
Budu jim obecenstvem.
Budu tleskat a smát se a plakat.
Pak společně položíme vavřín do klínu lotosu.
Tím prostým gestem zabijeme dávné spory.