13.01.06 | Ondra Vokál, @, další tvorba | 1262 x | vypínač
Hodiny a hodiny, co civím do bílé tmy mého pokoje,
prosím své ubušené srdce.
Srdce? Ach, promiň, vracíš-li se z popravy.
Brachu, co tlučeš mě do hrudi bez únavy,
stojíš při mě ve zlém, v dobrém...
Avšak toto? Kamaráde, co to je?
Jsme to ale hlupáci, že? Jsme naivní, mladí snad.
Vidíš to taky tak?
Až z jara, tam za městem, rozkvete znovu sad
Můj brachu, sami. Sami budeme na lásku naříkat...
Proč jen nás, srdce mé, drží si tak od těla?
Ty, má milá, řekni. Co víc? Cos´ chtěla?
osud srdce antilistí vztah pocity les haiku láska sen zoufalství deprese tma strach realita momentka jen tak .. humor naděje sobota sex . bolest ... poezie podzim krev voľný verš smrt * mládí erotika smutek aa město hrůza horror čas život touha beznaděj noc žena příroda zklamání vzpomínka temnota svoboda marnost pocit fantasy cesta povídka vyznání x emoce samota vztahy zima nenávist horor přetvářka
Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.
©1999-2025 Skaven
komentářů: 14780
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6490
autorů: 867