Nokturno.net / tvorba / dílko

Až navěky…

Filip Bečvář
29.09.2005


Byl to krásný večer, takový ten pozdně letní, kdy vzduchem na pozadí zapadajícího slunce líně poletuje chmýří z pampelišek, večer, kdy si slabý, ještě hřejivý vítr s tichým šelestěním hraje na kopcích s vlnami usychající trávy, a kdy vše kolem nádherně voní koncem léta. Večer, kdy poklidné ticho ruší jen občasné zašvitoření ptáků v korunách stromů, spolu s monotónním šumem listí a šustěním trávy.
Večer jako stvořený pro…
Mladý kovář sedící u úpatí zřícené věže zakroutil hlavou. Také ho to napadlo.
Slunce se klonilo za obzor a rudý kotouč jasně vykresloval obrysy chátrající zříceniny hradu. Panoval tu přesně ten klid, který potřeboval k tomu, aby mohl nerušeně přemýšlet nad svým nešťastným osudem. Měl teď rád samotu a klidná místa, kde mohl utápět hluboký žal ve svém srdci… Ani nedokázal říci, co ho právě zrovna k tomuto místu tak táhlo. Snad to, že bylo opuštěné a smutné, stejně jako on sám. Snad kvůli tomu, že bylo vysoko na kopci s překrásným výhledem do širého kraje. A možná snad proto, že sem nikdo nechodil…
Nejspíš hlavně proto…
A možná taky kvůli pověstem, jenž se vážou k této ponuré zřícenině…

***

Ptal se tenkrát místního faráře, proč ruiny hradu zůstaly opuštěné, proč žádný z pánů neobnovil hrad třeba jako své letní sídlo, nebo jako poutní místo, ale starý muž jen pokrčil rameny a mávl rukou. Řekl mu, že hrad byl zničen za války. Že se tu odehrál neuvěřitelně krvavý boj spojený s milostným příběhem s velmi krutým koncem. S příběhem nenaplněné lásky… Lásky, jenž ani nikdy neměla šanci být naplněna, a přesto kvůli ní umřelo zbytečně tolik lidí. Fascinovala jej ta pověst, připomínala mu…
Od těch dob se prý za jasných nocí odtamtud ozývají plačtivé hlasy a rozbořeným cimbuřím se prohánějí mlžní duchové padlých. Místo, jenž bylo prokleto hříchy vlastní minulosti…
Místo zčernalých kamenných trosek zarostlých křovinami a plevelem. Místo, z něhož sálal smutek, deprese, beznaděj a melancholie… a strach.
Asi zrovna právě tohle mladému muži vyhovovalo, neboť se cítil podobně. Cítil jakousi soudržnost, snad i spojitost, přestože nevěřil v žádné nadpřirozené jevy. Vzpomínal na příjemně vlahé letní noci, kdy tu jen tak ležel a koukal na nebe. Nikdy se tu nic zvláštního nepřihodilo, bylo to prostě jen pusté místo, stín zašlé slávy minulosti, a pusté pravděpodobně zůstane tak dlouho, dokud nezmizí směšná lidská pověrčivost v dávné báchorky…
Sáhl po kůží převázané čutoře a mohutně si loknul. Lihovina ho uvnitř příjemně zahřála. Nesnášel se za to, jak poslední dobou začal hodně pít. Spoustu peněz vydělaných v kovárně utrácel za alkohol. Dostávalo se mu ale za to úlevného opojení, které měnilo jeho smutek v apatií, opojení, jenž mírnilo jeho bol a jenž mu dovolovalo večer usnout. Smutně pohlédl na pergameny popsané jeho rukopisem. Psal verše, ale… Bylo v nich mnoho škrtanců, a některé stránky měly slova rozpitá, jako by na ně dopadly kapky, nebo spíše…
Zahleděl se do kraje, jeho oči snad sami vyhledaly rodnou ves, její dům, její okno… relativně blízko, a přeci tak strašně daleko.
Ledabyle odhodil brk, množství kořalky v něm stejně již pohřbilo veškeré tvůrčí myšlenky. A stmívalo se tak rychle, že na psaní už ani nebylo pořádně vidět. Znovu si přihnul. Projel jím záchvěv. Pro tentokrát nikoliv z pití. Byl to vnitřní záchvěv zoufalé bezmoci a bezradnosti. Bolest, která mu vypalovala díru do mozku a trhala jeho srdce na malé kousky. Proč?, opakoval si stále do nekonečna a stále nebyl schopen nalézt odpověď na tak zdánlivě prostou otázku. Proč…?
Pokusil se postavit, ale nepodařilo se mu to. Zakopl a upadl. Na čele se mu objevil krvavý šrám. Škrábla ho větvička, ale on tomu nevěnoval pozornost. Zítra ani nebude vědět, kde ke škrábanci přišel…
Přecenil se. Vypil toho příliš. Zjistil, že cesta domů nepřicházela v úvahu. Srázy jsou tu místy velmi prudké, stezky úzké a hromady kamení zrádně pohyblivé…
Přespí tu. Nebude to poprvé. Věděl sice, že touto dobou mu v noci už bude zima, ale nevadilo mu to. Zahřeje se… tedy, když ještě bude čím.
Kde je, sakra ten mizernej chlast?
Zrak se mu rozmlžoval. Ještě před chvílí tak jasný obrys jejího okna, odsud sice jen malinkatý obdélník, se nyní chvěl a rozmazával tak, že už ani nedokázal říct, které to vlastně je.
To její okno…
Čutora znatelně zlehkla. Křečovitě jí objal, jako by se bál, že mu někdo vezme i jí. Otřel si oči. Ten zvedající se vítr… určitě mu do oka vmetl nějaké smítko.
Věděl, že to tím není.
Propukl v tichý, žalostný pláč…

***

Vzbudil ho náhlý poryv větru. Mezi rozbořeným cimbuřím to sice stále profukovalo, ale tohle bylo něco jiného. Projel jím podivný, zvláštně mrazivý chlad. Promnul si oči. Ještě byly vlhké od slz, nespal tedy příliš dlouho. Noc byla pohádkově jasná, měsíc zaléval zříceninu bledým svitem a okolí tak dostávalo kouzelný nádech neskutečna. Od úst mu šla pára. Kdesi na vrcholku zřícené věže zakrákala vrána. Na nebi svítilo mnoho hvězd. Kováři připomínaly jakoby čirou náhodou rozsypané malé diamanty na sametově černém závoji…
On však viděl jen jediné souhvězdí…
Kasiopea…
Těch pět hvězd ve tvaru široce rozevřeného písmene W.
Cassiopeia, jak jí říkal farář, vzdělaný muž. Nádherná královna sedící na trůnu…
Kasiopea, jeho spása a zkáza…
Kde mám tu zasranou láhev, klel v duchu, rukou šmátraje kolem sebe. Zarazil se. Ne proto, že jeho prsty zavadily o povědomou věc, ale protože mu připadalo, jako by zaslechl lidský hlas. V tuhle hodinu? A tady?
Nesmysl. To je z toho chlastu…
„Proč smutná duše o samotě, za tiché noci prodlévá v těchto ruinách?“
„Ano…“ pokýval kovář hlavou „Proč…“ svěsil hlavu.
Chvilku mu to trvalo:
„Do prdele!“
Až teprve teď si uvědomil, že odpovídá skutečnému hlasu a nikoliv výplodu své představivosti. Trhnul s sebou tak, že hlavou narazil do jednoho z větších kamenných bloků, pravděpodobně zřícených ze zbytků čtyřstěnné věže u jejíhož úpatí spal. Svět se s ním zahoupal a pro jednou za to nemohla kořalka.

***

Stála tam, v takové zvláštní mlze, která se jen tak líně válela jenom kolem ní, nebeské stvoření v bílém šatu, nepřirozeně bledá. Krásná, s očima v nichž se odrážel smutek tak dávný a přesto časem nijak nezmírněný…
Měsíc jasně svítil, mlžné spáry jakoby hladily bledou postavu pomalu plující těsně nad jinovatkou třpytící se trávou. Dokonalost celé scenérie rušila jen tenká linka na dívčině krku. Z ní vytékala jasně rudá krev, ostře kontrastující s jejím sněhobílým šatem. Stružky rudé tekutiny stékaly k výstřihu, mezi drobná ňadra, kde se spojovaly v jednu společnou. Krev prosakovala skrze jemnou látku, z níž tu a tam na zem odkapávaly velké tekuté rubíny.
Kovář na ní civěl s otevřenými ústy. Musím se rychle napít, pomyslel si a znovu zašmátral po čutoře, mam vidiny…
„Proč tvé tělo tady dlí, když srdce tvé je tam.“ promluvila zpěvně znovu a pomalu natáhla ruku směrem k vesnici, která se nyní dala poznat už jen podle několika málo ještě svítících stavení.
„Já…“ začal, aniž by věděl, co vlastně chce říct. Celá situace mu najednou připadala naprosto absurdní, nedokázal se přimět k tomu, aby přijal existencionální skutečnost… čeho vlastně? Nebo snad koho?
Duchové přeci neexistují… Nebo ano? Ty pověsti říkaly… Ne!
Je to určitě pouhý opilecký výplod přetažené mysli! přesvědčoval se. Záhadná bytost však, nijak nehledě na jeho teorie, znovu promluvila:
„Proč v tuto pozdní hodinu ruka tvá nehladí její havraní vlas?“
„Havraní vlas?“ opakoval zmateně kovář. Jak sakra ví, že…
„Kdo jsi? Kasiopeo? A…a…jak…“ Zlomil se mu hlas.
Vzpomněl si, jak…
Nebylo to tak dávno…
Včera?

***

Bylo už velmi pozdě v noci, skoro půlnoc, když se vracel z kovárny po náročném dni domů a v malém okénku v podkroví se ještě svítilo. Zastavil se a doufal, že jí alespoň zahlédne. Dnes by to byla první pěkná věc, co by ho potkala, protože… protože dneska to stálo za hovno. Všechno stojí za hovno bez…
Přemýšlel, váhal, jestli by neměl…
„Z práce?“ vyřešil náhle jeho nerozhodnost tichý, jemně znějící hlas. Její hlas.
„Ano.“ polkl a otočil se. V okénku zlatavé světlo louče vykreslilo její černý obrys.
„Jak to ale, že ty ještě nespíš?“
„Nemůžu spát.“ odpověděla po delší chvíli. Usmál se, a to jen proto, že byla taková tma, že to nemohla vidět. Nebyl to ale veselý úsměv. To je ironie, já taky nemůžu spát, blesklo mu hlavou. Postoupil do světla vykrojeného do tmy jejím oknem, tak aby ho viděla. Pak kývnutím hlavy ukázal na nedalekou dubovou lavici pod mohutnou lípou.
„Posaď se. Hned přijdu.“
Kovář se posadil.
Musel…

***

Přišla za chvilku. Jen v dlouhé noční košili. Kovář byl opravdu rád, že sedí…
„Nemůžeš spát?“ řekl, když se posadila vedle něho. Voněla… moc krásně.
„Ne.“
„Jak to?“
„Nevím.“
„Buď se mi to zdá, ale jako bych tady cejtil nějaký trápení…“ okatě začichal kolem sebe.
Tiše se zasmála. Smích na tváři jí strašně slušel. Strašně…
„Jak dlouho se vlastně známe?“ zeptala se.
„Proč se ptáš?“ odpověděl jí na otázku otázkou.
„Jen tak…“ pokrčila rameny „aby řeč nestála.“
„Sem asi pěkně nudnej společník, co?“ pokýval kovář hlavou.
„To jsem přeci neřekla!“ ohradila se na oko rozzlobeně.
„No jo, já vim…“
Ale myslíš si to. Ani se ti ale nedivim, je to pravda.
Zavládlo ticho. Dlouhé, tíživé a přemýšlivé. Kovář nic neříkal, ale chtěl. Nevěděl jak. V duchu se proklínal.
„Hele!“ vyhrkla najednou, aniž by to mělo jakoukoliv spojitost s předchozím hovorem.
„Vidíš! Támhle!“ Ukázala rukou na nebe. „To souhvězdí… to je Kasiopea…“
„Nic nevidim.“
Naklonila se k němu. Vůně nabrala na intenzitě. Stačilo by tak málo, a mohl by jí políbit na krk… Tak málo. Úplně zapomněl na hvězdy…
„Vidíš?“ vrátil ho její medový hlas zpět do reality.
„Co?…“ vzpamatoval se „Ne.“
„Ach jo…“ svěsila zklamaně ruku „nejsi vůbec romantik…“
Cynik v kovářově mysli se rozřehtal na plné kolo. Nejsem romantik? To snad… to nemůže být pravda… Cosi uvnitř v něm nepříčetně řvalo. Cynikův záchvat nebral konce. Zato kovářovu srdci nebylo do smíchu ani trochu. Spíš tak nějak úplně naopak.
„Ale sem…“ zašeptaly neslyšně jeho rty.
Pak zase seděli chvíli tiše, jen tak. Ona nemohla usnout, on se snažil najít Kasiopeu. Tu sice nenašel, zato našel něco jiného. Skoro tomu chtěl říkat odvaha:
„Musim ti něco říct…“
„Ne. Prosím, ne…“
To nezačíná zrovna moc dobře…
„Vždyť ani nevíš co?“ Kovář se snažil, aby jeho hlas zněl stále stejně klidně a vyrovnaně. Moc mu to ale nešlo. Nezdálo se, že by si toho všimla.
„Vím.“ promluvila tiše, smutně znějícím hlasem.
„A…a?“ na více se nevzmohl. Musel polknout. Vyschlo mu v krku.
„Dobrou noc.“ pípla a vstala. Bojoval s tím, že jí chytne za ruku. Neudělal to. Odcházela…
„Proč, sakra!?“
„Nepochopil by si to.“
„Dobře. Zkus mi to vysvětlit…“
„Dobrá, ale ne dnes.“
„Kdy teda? Co je na dnešku tak špatnýho, že…“ hlas mu selhal „jenom mi řekni…“
„Už je mi zima, dobrou…“
„Neodcházej! Můžu… musím s tebou ještě mluvit!“
„Až jindy…“
Dveře se s tichým klapnutím zavřely. Za pár okamžiků zmizelo i světlo z malého okénka v podkroví. Mladý kovář skryl obličej do dlaní…
A ani dobře to nekončí…

***



„Kasiopeo?“
Mlžný opar s bledou ženou připlul blíž ke kováři. Neměl strach. Asi proto, že pořád stále nevěřil tomu, zda se vůbec jedná o skutečnost. Tak nějak jí stále pořád odmítal přijmout.
„Přišla si, královno…“ zašeptal „Pomos mi… řekni mi proš… ty to uršitě víž…“ Kořalka mu vypadla z ruky. Jazyk se mu pletl.
„Kasiopea?“ podivila se.
„Nejzi královna Kasiopea?“ zamumlal zklamaně kovář. Na tváři se mu objevil přihlouplý, opilecký výraz. Tiše a křečovitě se rozesmál. Co je tady k smíchu, ty hovado bláznivý?
„Ne, já jsem…“
„Jdi pryš, ty jeden duchu,“ zamával rukama, jakoby se pokoušel odehnat dotěrný hmyz „nebo so vlasně si, dyš mi nemůžeš pomost… Bolí mě z tebe hlava…“
„Ale já ti mohu pomoci.“ řekla jemně.
„Á-ha… a jak?“
„Věz tedy, že z místa, kdež má krev zemi zkropila vyroste květ růže rudé. Z květu pak uvij věnec, kterýžto ještě před kuropěním zavěs milé své kolem šíje. Pak navždy vás spojí pevný a nerozlučný svazek lásky…“
„No jazně… hyk. Vypadni z mý hlavy. Kšááá… di pryš!“
Zjevení se mu před očima rozplynulo, jako by tu ani nikdy nebylo. Kovář zatřásl hlavou, zamžoural a rozhodl se dopít svou láhev. Byl to sen. Jen se mu to zdálo. Taková blbost…
Nenapil se…
Na jednom lístku z všude kolem rostoucí pampelišky byla velká, krvavá kapka, lesknoucí se v měsíčním svitu jako opak čiré perly ranní rosy…

***

Spěchal. Spěchal tak, jako snad ještě nikdy v životě. Pod lněnou košilí bedlivě střežil věnec ozdobený květy krvavých růží.
Květy třiceti rudých růží… z třiceti krvavých kapek.
Nepřemýšlel nad tím…
Ruce měl poškrábané od trnů, byla mu zima, měl hlad a množství vypité kořalky také dělalo své, ale mladému kováři to nestálo ani za povšimnutí. Rychle vystřízlivěl. Teď záleželo jen na jedné jediné věci. Konečně něčemu věřil, někdo… něco mu dalo šanci, a to bylo víc, než si v tuhle chvíli mohl přát. Lepší než nic, byť se mu to zdálo šílené a neuvěřitelné. Co na tom? Co víc se asi tak může posrat? smál se cynik a srdce zařvalo v němém výkřiku agonie. Prostě jen běžel, nedbaje na nic. Několikrát upadl. Nevšímal si bolesti. Důležité bylo, že může znovu vstát a pokračovat dál. Znovu a znovu. Stihne to. Musí to stihnout…
A pak…

***

Něco je špatně…
Tenhle pocit najednou získal jen několik málo okamžiků před tím, než zaslechl žalostně znějící klinkání zvonu-umíráčku z jeho rodné vsi. Letmo se ohlédl za sebe. Za ruinou zříceného hradu se tetelil vzduch sytě oranžovou barvou. Každou chvíli vykoukne na obzoru slunce…
Když doběhl k jejímu okénku byl skoro na pokraji vyčerpání. Špatně se mu dýchalo. Nikde nebylo ani živáčka. Jen to děsivé vyzvánění na místním kostelíku se zlověstně neslo po širém okolí. Něco je špatně…
Umíráček po ránu… Někdo dnes neuvidí východ slunce…
Pojal ho hrůzný pocit, představa tak děsivá, že…
Bez rozmýšlení vtrhl do stavení, rozvrzané dřevěné schody pod ním hlasitě vrzaly a sténaly. Nezastavoval se. Nohou rozrazil dveře do její komůrky… a zkameněl.
Kolem úzké, čerstvým dřevem vonící rakve tiše klečela se sepjatýma rukama rodina a několik příbuzných. Hořela tu spousta tlustých, vysokých svic. Udělal krok. Zavrzala podlaha. Nikdo se neotočil, jako by tu ani nebyl. S pocitem neuvěřitelné úzkosti nahlédl do rakve…
Byla krásná, nádherná… vypadalo to, jakoby jen spala. V obličeji měla tak neuvěřitelně klidný výraz, žádné trápení… Oblečená v bílou košili, tu bílou košili, co tak dobře znal… Podlomila se mu kolena. Klekl a zachytil se okraje rakve. Třesoucí rukou sáhl do záňadří a s hořkým úsměvem a očima plných slz jí obtočil kolem krku věnec ozdobený krvavě rudými kvítky růží. Slzy mokřily košilku a stékaly po studené, modrající kůži její tváře.
„Moje Kasiopeo…“ zachrčel.
Políbil jí, první a poslední odměna lásky z jejích rtů a pak se sesunul k zemi.
Mrtev…

***

„Prej to byla nešťastná láska, řikali…“
„Jo, jo… žalem puklo srdce.“
„A ták…“
„Inu pravda je to pravdoucí.“
„…a komu že?“
„Nu, to se neví.“
„Tak sbohem.“
„Sbohem…“

***

Zvon se toho rána rozezněl podruhé.
Na obzoru vyšlo slunce a svítání tak zastihlo oba mrtvé na cestě, kde konečně budou spojeni věčným poutem…
… tedy pokud se dá věřit duchům.

***