Nokturno.net / tvorba / dílko

Když mě hladíš, dotýkáš se ostří…

A  dračí lilie kymácí se ve větru
jak smyslů zbavená.
Kdo ji tu zasadil? Kdo rozesel semena
po poli, kde chrpy se modraly?
Navždy se změnila tato zem
a já v  ní jsem,
se srdcem skloněným až k  zemi
brodím se tou zemí předivnou.

Lilie se smějí u  kořenů.
Ránu zasadí jim ráno,
když utlumí jejich jas,
co jen noci protíná.
Nesměj se, Markéto.
Ráno tě pohoupá v  kolébce
ze zlata. Ještě se nestmívá.
Bludný kořen nevyrost,
lesa stín v  tebe vrost,
Magický plamen nevyhas,
kouti zlato budes zas.
V  něm se ztratí, co nezmizelo,
lilie i  tvoje tělo.
Jen kořeny nespálí,
rozrostly se do dáli.

Proč se mi zdá stále ten stejný sen?
Markéta je v  něm.
Šeptá mi o  kořenech hluboko v  zemi,
šeptá mi o  znameních.
Budoucnost v  Markétě je skrytá.

Ve věži zacinkal zvon
dveře se zaklaply.
Země je zavřená,
němé jsou kameny,
skryté jsou prameny,
z  kterých lze čerpat…