Nokturno.net / tvorba / dílko

„Forma není nic než prázdnota a prázdnota není nic než forma.“ (Sútra srdce)



I. Nedělní odpoledne

Ten den, kdy se stala ta událost bylo velmi hezky. Vím, že začínat něco takto banálním tvrzením je přinejmenším podezřelé, ale mám nejasný pocit, že na to, co se stalo, mělo počasí určitým způsobem podstatný vliv. Řekl bych, že mohlo být tak kolem druhé, když konečně zazvonil. To zazvonění přišlo tou dobou vhod, protože nálada mezi osazenstvem pokoje už značně kolísala a bylo lze pozorovat, že každý netrpělivě čeká na jeho příchod. Různé útržky vět – ledabyle pronesené banální fráze, které protínaly chvíle roztržité nepozornosti a strnulé přítomnosti se pomalu stávaly natolik trapnými, že intervaly dusného ticha byly stále delší a delší. Vrznutí branky způsobilo v  každém z  nás lehké zachvění a následný zvuk zvonku všechny uklidnil – od teď jsme byli – celá naše rodina – po dlouhé době v  plném počtu pohromadě.

Hřejivé průniky prvních teplých slunečních paprsků skrze těžké saténové závěsy dávaly všem na srozuměnou, že jaro s  nenuceností sobě vlastní definitivně vítězí nad zimní melancholií. Lehoučký teplý vánek si skrze pootevřené okenní tabule frivolně pohrával s  třásněmi záclon a se záhyby svátečního ubrusu a jako zefýr na svých větrných křídlech rozséval do napjatých tváří fluidum příjemné letargie. Kontrast světel a stínů vrhaný skrze závěsové vzory vytvářel světelné obrazce podobné hadům a drakům, které vítr svými záchvěvy napájel tajemnou energií. Jejich mihotavé svíjení chvílemi oživovalo zašedlý vzor parket, přecházelo na kusy nábytku a z  nich občas přeskakovalo na přítomné obličeje, dávajíc tak všem ochutnat zlomek oné slunečné rozkoše. Nebýt očekávaného příchodu mého bratra, mohlo dozajista dojít k  tomu, že by se veškeré plynutí času v  prostoru proměnilo v  proudění prostoru v  čase a přírodní síla by nás všechny přečarovala ve skupinu loutek, bez vůle klesajících do osidel cerebrální hypnózy. Zvuk zvonku rozťal oponu jarního snu, jako když se protrhne filmový pásek v  promítačce a místo prázdného bílého světla na plátně se objeví úplně jiný film.

Důvod, proč vzbudil příchod mého bratra takový rozruch byl ten, že si nikdo přesně nedovedl představit, co tento příchod vlastně bude znamenat, ani já. Můj bratr byl totiž od svých šestnácti do čtyřiceti-dvou let hospitalizován v  psychiatrickém ústavu, přesněji řečeno na klinice společenských chorob, kde prodělával nekonečnou řadu testů, terapií a pohovorů, aby byl před dvěma lety propuštěn s  neurčitě matoucí diagnózou vyléčené parafrenie.
Všechno začalo tehdy, když se bratr v  patnácti dostal na gymnásium. Od té doby se nějak změnil a přestal se mnou téměř o  čemkoliv mluvit. Mě bylo tenkrát šest let a nedovedl jsem si jeho chování vysvětlit jinak, než že je to moje chyba. Připadal jsem si proti němu ve všem zaostalý. On pro mě do té doby představoval zprostředkování všech životních znalostí a zkušeností. Jednou bratr nepřišel po škole domů a matce volali, že vyskočil ze třetího patra školy a je v  nemocnici. Když se ho pak několikrát vyptávali, proč to udělal, vždy řekl, že si myslel, že se mu nic nestane, protože vzduch je přece tak hustý, že ho určitě unese. Rodiče si mysleli, že to byl extrémní projev jeho pubescence a že mu tedy musí věnovat více pozornosti. Když ho propustili z  traumatologického oddělení, udělal to znovu, ale z  menší výšky a vyvrátil si koleno. Pak začal docházet za psychiatrem, který nakonec prohlásil, že všechny testy jsou v  pořádku a že mému bratrovi nic není.
Všichni ale věděli, že něco mu určitě je. Občas stál několik hodin ve strnule stuporózním stavu ve středu místnosti a hleděl z  okna – říkal, že pozoruje, jak se sráží světlo se vzduchem a vytváří malé erupce jako dračí jazýčky, které když projdou skrze okenní sklo, může se na ně klidně posadit a cítit, jak mu prorostou míchou a vyšlehnou z  očí. Jindy tvrdil, že déšť a mlha obalují čas tak silně a hustě, až už nemůže dál plynout a když se čas úplně zastaví, tak lze vyskočit a zůstat viset v  prostoru. Tuto schopnost mají i  velká vedra, ale jen kolem rovníku, tam se čas vleče jako suchá jehla okem vrány. Často náhle vyskočil a vyhodil nohy před sebe nahoru a dopadl na zem a pak se rozhlížel kolem sebe a čekal. Několikrát si takto na ulici narazil kostrč a jednou si rozbil hlavu. Podle něj to byla jen otázka správného načasování a cviku, pak to určitě půjde – člověk zůstane nehybně viset v  prostoru, zavěšen jako baňka. Silou vůle se pak může vznést a létat nad městem. Tvrdil, že se to stane, jenom když je vůle mrtvá, protože když se myslí na to, jak to udělat, člověka nic nenapadne a jenom se tak plácá a padá na zem, až tomu nakonec přestane věřit, ale když se mu povede, že to vlastně ani moc nechce a když se znehybní a téměř spí a nemyslí na to, ale zároveň myslí tak se pak vznese a nesmí myslet na to jak, jinak to potom nejde řídit a letí pořád pryč a zrychluje a nemůže zastavit, protože neví jak, ale když ví, že neví jak, tak to ví a zastaví a zase přistane hladce na zem a nic se mu nestane. To mi opakoval pořád dokola a když jsem to pak jednou zkusil a skočil ze stromu a zlomil si ruku a narazil páteř, tak mého bratra odvezli a už jsem ho pak neviděl, až zase ten den, kdy se to stalo.
V  blázinci ho pak různě zkoušeli a vyšetřovali a říkali, že je můj bratr vlastně úplně normální, že dokáže normálně rozumně myslet a všechno a že je dokonce nějak hodně inteligentní, ale když jím tam potom skočil ze stromu taky, tak si ho tam nakonec nechali na dlouho.
Doktor se s  ním o  tom mnohokrát bavil a pak říkal, že se chová a komunikuje úplně normálně, až na to jeho skákání a ty jeho teorie a že je to hodně zvláštní a že ho bude léčit na paranoidní schizofrenii, protože to asi bude taková nějaká zvláštní forma. Bratr to pak ještě asi tři roky zkoušel – pořád skákal a nenechal se odradit a oni ho cpali práškama a dělali terapie a on jim to odkýval, ale pak zase trval na svém a zase skákal a pořád padal a padal. Teď už neskákal ze stromu, ani z  okna – to ho nepustili, ale skákal kde to šlo – ze židle, ze stolu, ze schodů, nebo jenom tak ležel na posteli a čekal, jestli se nevznese ke stropu. Při těch testech je vždycky nějak dostal a napsal všechno správně a doktor říkal, že je to velice zvláštní, že má takové fenomenální výsledky, ale svoje teorie odvolat nechtěl, protože věřil, že má pravdu a nechtěl nikoho poslouchat. Věděl, že ho jinak nepustí, když toho nenechá a že ho budou léčit až do smrti, ale myslel si, že on to vydrží a že se mu to jednou nakonec povede a všichni to uvidí, že to funguje a že měl pravdu a pak ho budou musit pustit, protože to bude každému jasné, že to doopravdy funguje. Říkal, že se těší, až se jednou při terapii před doktorem jenom tak vznese a bude se na něj od stropu usmívat a ten se z  toho možná sám zblázní a bude ho muset pustit nebo se nechat sám zavřít. Jenom doufal, že to bude brzy, aby pak už nebyl moc starý a ještě mohl v  životě něco dokázat.
Jenže se nic nestalo a nakonec to všechno trvalo i  na mého bratra už moc dlouho, tak toho nakonec nechal.
Když už přestal skákat a odvolal svoje teorie, tak ho potom další rok nakonec propustili. Bylo mu čtyřicet let a odstěhoval se někam pryč – nikdo nevěděl kam. Doma se neukázal vůbec a všichni si mysleli, že už se třeba neukáže nikdy – že se možná zabil a někdy najdou jeho tělo. Matka z  toho byla rok špatná, ale hledat ho nechtěla – říkala, že to je možná všechno takhle lepší, že se nehodlá osudu stavět na odpor a co se má stát, stane se a otec neříkal vůbec nic – asi byl rád, že už má z  krku neustálé návštěvy na klinice a ty řeči o  létání a hustotě vzduchu a světla.
Pořád čekali telefon, že se jim někdo ozve, že už ho někde našli – že třeba někde někam skočil a zabil se a pak telefon zazvonil a tam byl můj bratr a říkal, že už se naučil jak žít a že k  nám přijede. Já jsem věděl, že se nezabije, že se určitě ukáže a byl jsem rád, že to tak je – že jsem se v  něm nezklamal. Přemýšlel jsem, co myslel tím, že se naučil žít, co asi dělá, jestli si našel někde nějakou práci a s  čím přijde. Všichni z  toho byli dost nervosní a dost nesví a uvažovali, jestli už bude teď konečně normální, nebo jestli je pořád stejný blázen a otec říkal, že si myslí, že už nikdy úplně normální nebude a matka mu odpověděla, že to by potom bylo snad lepší, kdyby doopravdy někam skočil.


A  tak jsme tam toho dne byli všichni: já, moje matka a otec, strýc Heřman – otcův bratr, mladší sestra Dita, nejmladší bratr Michal a můj bratr Vladimír: když vstoupil, všiml jsem si, že jeho rysy značně zhrubly, ale neztratily nic ze své obvyklé vyrovnanosti a veselé, až poťouchlé jiskřivosti. Jeho oblečení bylo velmi nenápadné a neprozrazovalo nic konkrétního. Měl na sobě zánovní tmavý oblek s  jemnými proužky a šedou košili. Jeho přiměřeně upravený zevnějšek a nenápadné rozumné vystupování, které neobsahovalo nižádné stopy z  jeho předešlé výstřednosti na všechny udělaly příznivý dojem. Z  jeho celkové osobnosti na všechny čišel naprostý klid a vyrovnanost a tak se ze všech přítomných nahromaděná nervozita postupně pomalu vytrácela. Nálada se pozvolna opět dostávala do stádia příjemného útlumu, jenž zrcadlil rozkošný úsvit jara, rodícího se z  prenatálního stadia zimy.
Vladimír se na všechny příjemně usmíval a odpovídal vždy s  mírným úklonem hlavy. Prohlásil, že musel odjet pryč, aby se srovnal a našel opět životní rovnováhu. V  tom mu pomohl jeden přítel z  ústavu – ne chovanec, jak se někteří obávali, ale jeden z  ošetřovatelů, se kterým měl příležitost se blíže seznámit -, který mu také pomohl najít práci – pracuje teď jako dřevorubec (což vysvětluje jeho lehce strhaný obličej) a díky přírodě, klidu a zdravé práci si dokázal nalézt klidný a zdravý způsob trávení nového života. Hodně o  sobě přemýšlel a měnil se a nakonec dospěl k  poznání, že je schopen jít opět mezi lidi. Je velmi rád, že nás tady po dlouhé době všechny zase vidí a že nás může přesvědčit – on ví, že my o  něm stále ještě pochybujeme – o  svém vyrovnaném stavu a může nám konečně předvést, že je teď jiný člověk.
Matka prohlásila, že je ráda, že může být konečně hrdá na svého nejstaršího syna a otec se přes svůj nevěřícný pohled nechal nakonec unést na spokojených vlnách jarního vánku. Vladimír pak dlouho nehnutě seděl a trpělivě poslouchal, usmíval se a přikyvoval na všechny strany a všemu o  čem se mluvilo – co se událo nového ve městě, že se bude Dita asi rozvádět a Michal, že konečně našel zaměstnání, které ho baví. Nevím, kdy přesně Vladimír zavřel oči, ale byl jsem první, který si všiml, že je má zavřené a že pomalu přestává vnímat společenskou konverzaci vůkol. Náhle jsem si uvědomil, že se propadl někam do nitra. V  souladu s  okolním klokotáním vypadal naprosto přirozeně – jako unavený muž, který si chce zdřímnout, jako nedílná součást toho pokoje, jako tichý středobod všech zvuků kolem, jako nezbytná část vesmíru – střed universa, unášen na frekvenci mihotání paprsků světla, olizován jeho zlatými šípy po celém těle. Stal se naprosto nehybným středem víru, jenž lačně pohlcoval prostor a čas. V  tom krátkém okamžiku byl stálejší než socha, neboť sochy putují časem a podléhají mu. Jemu čas visel jako kapky rosy na řasách – jako roztavené olovo ve vlasech.
Nevím, jestli si něčeho z  toho mimo mě povšimnul ještě někdo, ale pak náhle všichni ztichli, jako když se protrhne filmový pásek v  promítačce a místo prázdného bílého světla na plátně se objeví úplně jiný film a prostor zcela znehybněl v  čase.
Vladimír se vznášel u  stropu jako jablko na hladině – kmital nahoru dolů. Ani jsem si nevšiml, jak se tam tak rychle dostal, prostě tam najednou byl. Vznášel se u  stropu, jako by spal a všichni to mohli vidět. Vladimírovy oči na nás hleděly mírným pohledem člověka, který splnil svůj životní cíl a teď klidně odpočívá a těší se z  vykonané práce. Nikdo nevypadal zvlášť překvapen. Při pohledu na otce jsem měl pocit, jako by chtěl říct – já to věděl, že se nezměnil, je to pořád stejný blázen. Matka na něj hleděla spíše bázlivě a starostlivě, jako by mu chtěla sdělit, ať se raději chytne lustru, aby zase nespadl a nezlomil si nohu, když už s  tím zase začal. Strýc si ho prohlížel přimhouřeným pohledem s  vědeckým zájmem a pak se rozhlížel po ostatních, jestli to snad vidí taky a jestli by proti tomu neměl raději někdo zakročit. Moji dva mladší sourozenci – Dita a Michal si Vladimíra prohlíželi s  veselým zájmem, jako by byli nakonec rádi, že se ukázalo, že jejich starší bratr je přece jenom pořád ještě cvok. Nakonec vše ukončila matka, když zvolala, ať mu proboha někdo donese židli a sundá ho, nebo spadne a zase se zraní a otec na to řekl: „Já to říkal, že bude zas blbnout.“
Vladimír pak pomalu a stejně klidně sestoupil zpět na gauč.
Nastalo trapné ticho. Michal a Dita pozorovali Vladimíra zpola pohrdlivým a zpola posměšným pohledem. Já jsem se za ně cítil velmi trapně a chtěl jsem Vladimírovi něco říct, abych ho povzbudil, ale co – že se mu to moc povedlo? Neřekl jsem nic. Otec se tvářil nervosně a rozzlobeně a nakonec se dal do řeči se strýcem Heřmanem o  stavu současného zdravotnictví, aby se nemusel na Vladimíra dívat. Matka nejprve smutně pokyvovala hlavou a pro sebe si něco šeptala, potom vytáhla kapesník, dlouze potáhla, a s  tlumeným vzlykáním odešla do svého pokoje, kde zůstala a už se toho dne neobjevila. Zvláštní bylo, že Vladimír toto všechno jako by stále nevnímal. Po celou dobu se pořád stejně usmíval – jeho úsměv nezmizel od toho okamžiku, kdy se proměnil, jako by neustále snil a odmítal se probudit, spokojený sám se sebou. Potom skutečně usnul.

Můj bratr Vladimír odjel ještě téhož večera a už jsem ho nikdy neviděl. Myslím, že opravdu dělá někde dřevorubce. Bylo mi před ním trapně a tak jsem se ho na to nikdy nezeptal a ani nevím, zda si to všechno on sám uvědomoval – snad byl celou dobu duchem nepřítomen a vůbec netušil, co se s  ním tehdy dělo. Možná, že svůj boj skutečně vzdal a teprve potom dosáhl toho správného stavu, kdy je pro něj všechno možné, ale už mu nebylo dopřáno, aby to mohl také vnímat. Nebo se snad už jeho mysl nacházela na úplně jiné kvalitativní úrovni. Vlastně nevím, zda to vůbec vnímal někdo jiný kromě mě.
Když jsem se na to později ptal matky, tak brečela a pak řekla, že je jí líto, že to takhle s  Vladimírem dopadlo. Když jsem jí řekl, že to přece dokázal, že to snad sama viděla, tak odpověděla – co dokázal, vždyť se málem zabil. Později tvrdila, že si ten den Vladimír jenom stoupnul na židli a pokoušel se létat a těsně před její smrtí popřela, že by vůbec kdy Vladimíra od jeho propuštění z  léčení ještě viděla.
Otec o  tom odmítal dlouho mluvit a když padlo slovo na Vladimíra, tak vždy rozzlobeně práskl dveřmi a odešel. Později tvrdil, že si na nic nepamatuje. Strýc za dva dny na to zemřel při nešťastné nehodě a moji dva mladší sourozenci oba tvrdili, že neví co to vlastně mělo znamenat, ale normální to určitě nebylo a že se nediví, že už se potom u  nás Vladimír znovu neukázal. Když jsem se jich později ještě jednou zeptal co přesně viděli, řekli, že Vladimír celý večer hleděl někam před sebe, na nic nereagoval, byl úplně mimo a pak náhle odešel.
Já ale vím, že jsem to celé tenkrát viděl a že to bylo přesně tak, jak jsem to popsal. Možná lidé vidí jen to, co vidět chtějí a odmítají věřit tomu, co se jim ze zvyku příčí.
Já jediný jsem Vladimírovi vždycky věřil. Já jsem tehdy ve svých šesti letech nakonec skočil ze stromu, protože jsem věřil, že to dokážu, jak mi on tvrdil. Já jsem mu věřil, že nakonec vyhraje a dokáže to, když byl v  nemocnici a když potom toho dne přijel – a snad už tomu nevěřil ani on sám – já jediný jsem mu věřil, že to stále ještě dokáže. A  já také vím, že to nakonec dokázal – že to tehdy, navzdory všem ostatním, skutečně dokázal. I  když všichni popřeli Vladimírův čin – popřeli Vladimíra – moje víra zůstala pevná. V  mé mysli to Vladimír dokázal. V  mé mysli to bude žít navěky.



II. Epilog: Metempsychosis


Chodba psychiatrického ústavu na oddělení pro pacienty s  těžkou psychózou působila přes svůj teple-barevný vzorový design bezútěšně melancholickým dojmem. Doktor Látě šel po chodbě ústavu pomalým unaveným krokem. Jeho důstojně mohutná postava a barytonový hlas budila ve všech pacientech a u  většiny personálu náležitý respekt. Dveře ordinace doktora Ludwiga se rozmáchle rozletěly a energická drobnější postava doktora Ludwiga se vyřítila pleskavým krokem na linoleum chodby:

• Dobrý den, pane doktore Látě, to jsem rád, že vás tady vidím. Chtěl jsem se vás zeptat: co vy si myslíte o  tom pacientovi na pětce – ten pan Lukýšek – vy jste ho docela dlouho léčil, jestli se snad nepletu…
  

• Lukýšek, ano. Ten už je tady dlouho. No to je celkem zajímavý případ. Já jsem se jím dlouho zabýval, víte, ale nikam jsem se moc nedostal. Chci říct, že pacientův stav je stabilizovaný, ale už dlouho se nikam dál nevyvíjí.
  

• Já jsem se díval na výsledky těch jeho testů…
  

• Ano – no ty testy jsou velmi dobré. Podle výsledků mu vlastně nic není – tam jsme nic nenašli, Ale pacient trpí jakýmsi bludem – utkvělou představou, že zná jednoho člověka, který se umí vznášet na nějakých časoprostorových fluktuacích, nebo co. On na to má vypracovanou nějakou i  teorii, kterou prý vymyslel ten jeho blud – jako ta osoba, co to podle něho dovede. Já jsem to nejprve považoval jako příznaky paranoidní schizofrenie, ale když byl jinak úplně v  pořádku, tak jsem ho léčil jako parafrenika.
  

• Já jsem si pročítal materiály – to mě právě zaujalo. On prohlašuje, že to všechno záleží na určitém principu vědomí v  nevědomí. Že když na určitou činnost vědomě upínáte svoji vůli, tak se tím od ní vlastně vzdalujete. A  když na ní ani nemyslíte, ale tak nějak myslíte i  nemyslíte – jako na nějaké jiné rovině, kde se to spojuje – že nechcete nemyslet, tak pak to snad jde. To je trochu jako ten zen-buddhistickej systém koanů a dosažení toho stavu se pak rovná určitému stupni satori.
  

• Ona to je zajímavá věc. Jenže on je sám přesvědčený, že to nevymyslel on, ale ten jeho blud. Jeho rodina ho tady dříve často navštěvovala. On je tady už od svých šestnácti, kdy to u  něj začalo. Jenže on se jich pořád vyptával, jestli – ta osoba, to má totiž být jeho mrtvý bratr. Jmenoval se tuším Vladimír a zabil se, když mu bylo šest. No a on o něm pořád mluví, jako by ještě žil. Jednou jsme ho už propustili. Už to vypadalo, že se toho zbavil – asi dva roky bylo všechno v  pořádku. Jeho rodina ho čekala a bylo všechno dobrý, ale pak to z  ničeho nic začalo zase. Začal tvrdit, že jeho bratr to už konečně dokázal – že už se to naučil a že ho všichni museli vidět, jak létal někde u stropu v  obýváku. Všech se na to zase vyptával. Jeho matka se pak zhroutila a otec s  ním od té doby skoro odmítá komunikovat.
  

• No ale když se u  něj ten reziduální blud objevil, tak proč oni…
  

• Ono to totiž bylo tak: ten jeho bratr byl vlastně dementní – středně těžká idiocie. A když mu bylo tehdy šest a jeho bratru Vladimírovi patnáct, tak on se o  něj staral. Rodiče si asi tenkrát moc neuvědomovali, že šestileté dítě by se nemělo starat o patnáctiletého idiota, ale oni tvořili takovou nerozlučnou dvojici a prý k  sobě tak nějak přirozeně patřili a doplňovali se. Jeden měl rozum tříletého dítěte a druhý byl ve své nadprůměrné vyspělosti přehnaně rozumný a inteligentní, takže na tom nikomu nakonec nepřišlo nic divného a nechávali je, ať se sami zabavují. Ten mladší vždycky vymýšlel různé hry a toho staršího potom ledacos naučil.
  

• No a potom?
  

• A  potom jednou Vladimír pozoroval ptáky a divil se jak to, že lítají. Tak on ho vzal na střechu jejich baráku – sám nevím, proč to tehdy vlastně udělal – a řekl mu, že když skočí dolů, tak bude lítat taky. A  on skočil.