ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Tiché zvony (část druhá)

19.05.04 | čtenář Albert & Merlin, @ | 4259 x | vypínač

Zdejší kronikář působil na první pohled dojmem člověka zcela ponořeného do své práce. Posledních pár set let historie své vesnice, země, ba i ciziny znal do podrobností, kde však bydlí krejčí, netušil. Na saku mu chyběli čtyři knoflíky z pěti. Když jsem mu předložil knihu, dostavilo se u něho úplné náboženské vytržení. Dotýkal se zažloutlých stránek s něžností, jakou pravděpodobně neprokazoval žádné ženě.
„Praktická příručka z oboru démonologie! Naprosto neuvěřitelné. Originální runový zápis. Mohl bych ji zde alespoň nějakou dobu studovat?“ zeptal se jako dítě škemrající o vzácnou hračku.
„Velmi by nám pomohlo, kdybyste dokázal alespoň část přeložit.“
„Pomohlo! Ano, samozřejmě. Hned se do toho dám.“
Popadl svátost a nesl si ji do své pracovny. Zapomněl se rozloučit. Zapomněl, že tu vůbec jsem. Zapomněl pravděpodobně na celý svět.
„Ještě bych něco potřeboval,“ připomněl jsem se mu.
Netrpělivě se na mě obrátil.
„Jen okamžik. Doktor Dankin se mi zmínil o jakési legendě vztahující k názvu vesnice.“
„Tiché zvony, ano. Letos je tomu rovných dvěstě let. Existují o tom zápisy v kronice, dost obsáhlé. Jejich autor byl asi natolik ochromen hrůzou, která se tu rozpoutala, že si nedokázal udržet zdravý rozum. Byl posedlý démonem, který prý všechno zlo způsobil. Lidé se tehdy vraždili s neuvěřitelnou brutalitou. Několik dětí bylo upáleno…“
Zbytek ze seznamu zločinů se k mému vědomí přes rudou mlhu nedostal. Kronikář mě zachytil.
„Co je vám pane?“
„To je v pořádku, pokračujte. Vynechte ale prosím detaily.“
„Hrůzy vyvrcholily v den, kdy byl na provazu ve zvonici nalezen oběšený zvoník. Když doznělo strašlivé vyzvánění mrtvého muže, zvony oněměly. Nikomu už se z nich nepodařilo vyloudit zvuk.“
„Jak to skončilo?“
„Při tom ďábelském zvonění dorazili do vsi dva mniši. Jeden prý nabídl démonovi svůj život výměnou za ukončení šílenství. Druhý mnich, který oběť vykonal ztrnul a děsuplným hlasem démona oznámil, že odchází, ale že se vrátí. Jeho příchod oznámí zvony, které budou až do té chvíle němé. Tak zní pověst.“
Poděkoval jsem a zanechal ho ve společnosti knihy. Nic jiného si zjevně nepřál.
Šel jsem k Prasklému Zvonu, kde jsem měl sraz s Trikem. Když jsem dorazil, seděl tam jen náš čerstvý kolega.
„Buďte zdráv pane Wille, co jste zjistil?“
„I vy pane doktore. Byla to fuška, všechny ty lidi oběhat. A nevím, jestli to k něčemu bylo. Devět vlastníků koní přesvědčivě dokázalo, že v inkriminované době u hřbitova být nemohli. A že by někdo koně vzal a potom vrátil, úplně vylučují. Je to jejich nejcennější majetek, hlídají si je jako oko v hlavě. Pana doktora Abranta jsem nezastihl doma, podle jeho ženy odjel na koni hned ráno, když našel přede dveřmi dopis. Ale nemá vůz. Do sídla pana Mortmona jsem se nedostal. Na mé vytrvalé volání nikdo nepřišel a za bránou byli puštěni psi. No a pan starosta Hurt…mě rovnou vyhodil.“
„Vyhodil?“
„Řekl doslova: Jestli mi ten notorik šáhne na koně, šáhnu já na něj, holí.“
„To detektivovi určitě vyřiďte.“
Otevřeli se dveře na dvorek a do místnosti se všoural děda z prvního večera.
„Tak už ste to rozlouskli, chlapi?“ ptal se zvesela. Vzhledem ke dvěma dalším ztraceným dětem mi to nepřišlo zrovna vhodné.
„Budete to asi muset udělat za nás,“ odpověděl jsem nevrle.
„Svý už sem vám řek. Ale je tu ještě jeden člověk, kterej tvrdí že zná pravdu.“
„Vy máte bratra?“
„Ne, myslím obecního blázna,“ urazil se.
„Proč jste nám to neřekl minule? Už jsme mohli sedět doma u anglického čaje a těšit se, kdy už nám konečně dají nějaký opravdu složitý případ.“
„Všechno má svůj čas, mladíku,“ usadil mě .
Vstoupil Trik. Hospoda se rozezněla přáním tolika variant pevného zdraví, že by si hrobník zoufal pro nezaměstnanost na příštích sto let.
„Pane hostinský, vemte mi sem lahvinku. Musím ten den spláchnout. Tak Willie, poslouchám.“
Bývalý strážník zopakoval takřka doslova svou zprávu. Jen starostův krátký projev vynechal a zmínil se jen o jisté nelibosti.
„Ten veterinář se mi vůbec nelíbí,“ podotkl Trik, když pan Will skončil, „mluvil jsem s jeho ženou. Bojí se že jí podvádí, neboť často není doma. Mimochodem to asi nebude pravda. Emily je krásná žena. A velmi vášnivá,“ dodal s úšklebkem.
„Cože?!“ nevěřil jsem svým uším, „chcete říct, že jste se s ní…“
„Coby. Potřeboval jsem si ověřit, zda se Abrant jen nenechává zapírat. No a potom… byla taková rozrušená, musel jsem jí uklidnit.“
„Rozrušená není vzrušená a uklidnění těchto stavů dosáhnete diametrálně odlišnými metodami, pane psychoanalitiku.“ Bůhví, jak mě tohle neexistující slovo vůbec napadlo.
„Děte se bodnout, vy diametrální psycho,“ odfoukl si, jako by odháněl obtížný hmyz.
„Vyšetřujete vraždy malých dětí!“ rozhorlil jsem se.
„Tak to prostě berte jako snahu o repopulizaci,“ šokoval mě ten zvrhlík. Těžko říct, zda více obsahem sdělení nebo použitím toho odborného termínu.
„Abrant se díky své profesi často vyskytuje na jatkách. Veterinární dozor. Tam se mohl sblížit s Kamany, kteří tam pracovali, i když poslední dobou je zřídka. Jo a to mě připomnělo; majitel mě ujistil, že v den kdy ta tři děcka zmizela, byli Kamani v práci až do večera. Takže za tím únosem je někdo jiný.“
„A co v případě pana Noába?“ zeptal se detektivův nový asistent.
„V tom pěkně lítaj.V práci byli, ale odešli chvíli před setměním. A lana, která se používají na jatkách, byla stejného druhu, jako to na němž byl oběšen pan Noáb. Byly ty skvrny od krve, doktore?“
„Ano to byly.“
„Takže případ Noáb bych dočasně uzavřel. Vraťme se k dětem. Den potom, co zmizely a zároveň den předtím, kdy byli bratři pověšeni, přišli Kamani do práce s vaky, ve kterých si obvykle po šichtě odnášeli výsekové maso a čerstvou krev. Všiml si toho majitel jatek, který si až dnes uvědomil, že vaky nebyly splasklé, a že si Kamanovi toho dne nic nekoupili.“
„Domníváte se, že zbylé dvě děti, které se nenašli…?“ zeptal jsem se.
„Nikoli zbylé, nýbrž první dvě. Poslední dítě se ztratilo až večer před exekucí. Chlapec se jmenoval Abraham Dřevník a byl to právě ten hoch, který byl nalezen. Mojí teorii bohužel není možné dokázat, neboť jatečný odpad se vyváží každý týden do bývalého dolu za městem a podle chlapa, který vůz řídí a vysypává, tam není možné cokoli najít. Ostatně i kdybychom to prokázaly, nijak by nám to v dalším pátrání nepomohlo.“
„A co dalšího jste vypátral, komisaři?“ spletl si stařík hodnosti a já ho hned podezíral, že záměrně.
„Zjistil jsem, že v intervalu mezi posledním spatřením dětí a zjištěním jejich zmizení, navštívil domovy obou rodin podomní obchodník s vlastnoručně vyráběnými noži. Z vesnice odjel druhého dne směrem na Dolní Hráz. Co nejrychleji se ho pokusíte vypátrat a vyslechnout ho pane Wille.“
„Provedu! Mohu odejít?“
„Ano Wille, vypravte se co nejdříve. Ten chlápek má velký náskok, ale předpokládám, že by se mohl zastavit v Dolní Hrázi, tak ho tam možná ještě zastihnete.“
Pan Will zasalutoval a odkvapil splnit úkol.
„A co budeme dělat my, detektive?“ zeptal jsem se.
„Nemáte-li žádný soukromý program, můžete mě doprovodit k panu Mort monovi.“
„Domníváte se, že by to mohlo být nebezpečné?“
„Je to dost dobře možné,“ zadíval se na mě vyzývavě.
„V tom případě vás nenechám jít samotného,“ rozhodl jsem pevně.
„Nuže pojďme,“ vyzval mě Trik a dopil láhev. Napadlo mě, že bych ho možná měl někde cestou opřít a k Mortmonovi jít raději sám. Ale koneckonců, ani já nebyl právě vzorem střízlivosti, takže…
Hned, jak jsme opustili hostinec, všiml jsem si zvláštního hluku vycházejícího odkudsi zpředu. Když jsme míjeli strážnici, vybíhali zní zrovna muži zákona ozbrojení puškami. Hluk sílil. Už jsme rozpoznávali, že je způsoben křikem a někdy se dala rozeznat i jednotlivá slova. Rozeběhli jsme se a brzy dorazili na plácek před parkem, kde si dočasně rozbili tábor cikáni. Teď se zde zmítal mnohohlavý dav a zasypával kočovníky sprostými a výhružnými výkřiky. Několik strážníků se snažilo útočníky zadržet. V tom okamžiku mi něco utrhlo hlavu. Zíral jsem na kouřící bambitku v Trikově ruce jen pár palců od mého ucha. Pískot, který naplňoval celou mou hlavu až po okraj, přehlušil jakékoli další zvuky. Otupěle jsem sledoval tváře, které se na nás otočily. Něco nehlasně vykřikovali. Trik jim jistě odpovídal. Pak bylo snad chvilku ticho. A potom jsem zaslechl šepot:
„Ukradli nám naše děti!“
„Přivolávají démona!“
Vzápětí první křikloun klesl zasažen přesně mířenou bambitkou do čela a druhý chroptěl vyzdvižen za krk a špičkami se snažil dotknout země. V příštím okamžiku už letěl mezi nejhustší hlouček a pokácel ho jako kuželky.
„A já vás rozsekám na nudličky, že by to nesved ani ten váš démon!“ zahřmělo do utišujícího se pískotu a Trik skutečně tasil rapír. Rozpřáhl se a… Dav se rozplynul jako halucinace. Zůstali tu jen strážníci, drkotající zuby a mířící svými puškami na detektiva. Nevšímal si jich. Pomalu, ale nezastavitelně kráčel k ohništi.
„Co je to, doktore?“ promluvila nejstarší egyptská mumie jeho ústy.
Rozhlížel jsem se, co má na mysli. Zdálo se, že se dívá na ohniště nebo na rošt, který byl obtěžkán jakýmsi opečeným zvířetem.
„Králík nebo zajíc, vím já. Takhle bez hlavy by to mohla být třeba i kočka.“
„A nemohl by to být…?“ nedokázal dokončit.
Zasáhl mě blesk osvícení. Celý tenhle výstup; výstřel, postavení se celému k lynči odhodlanému davu a nakonec jeho rozehnání, jak stádo slepic; měl jedinou příčinu. Trik spatřil rošt na ohništi a napadlo ho, co by se tam tak mohlo grilovat.
„Ne, pes ne. Rozhodně. Má úplně jinou stavbu kostí. Tohle určitě není pes.“
„Víte to jistě?“ neuhasitelný požár zoufalství se srazil s povodní naděje.
„Naprosto!“ ubezpečil jsem ho.
Trik zhasl. Zhroutil se na zem a šeptal: „Díky Bohu…“
Udělal jsem něco, co by se mi ještě před chvílí zdálo nemožné. Položil jsem sedícímu detektivovi ruku na rameno a zalhal:
„Je v pořádku. Určitě, cítím to.“
A ženský hlas, v kterém se odrážela tisíciletá historie vyvržených, k mému neskonalému údivu potvrdil.
„Ano, je v pořádku. Stejně jako vaše žena. Až přijde čas, najdou si vás.“
Oba jsme na ni pohlédli. Nedokážu si nyní vůbec vzpomenout, jak vypadala. Výška, vlasy, tvář, ba ani věk. Mohlo jí být patnáct zrovna jako stopadesát. Kdysi mi kdosi tvrdil, že vizionáři žádný věk nemají.
„Není to snad odpověď na otázku, která vás nejvíce trápí?“ zeptala se s úsměvem, kterým obdařují lidé moudří blázny.
Mlčeli jsme. Ani já, ani Trik na předvídání budoucnosti nevěříme. Je to logický nesmysl. Právě nám to běhalo v hlavách, tak nějak jako nápis nad řeznictvím: zaručeně čerstvé maso. A tak, jak jsme si byli jisti čerstvostí zkrvaveného tovaru, byli jsme si i jistí naprosté pravdivosti logiky. To,co nám říkala vědma, byla čistá pravda. Zaplavil mě pocit takového štěstí, jaký jsem ještě nezažil. A věděl jsem, že vzpomínka na něj mi bude oporou i v nejtěžších chvílích.
„Ještě než odejdete, dám vám radu: Neposlouchejte hlas z nebes!“
Potom se otočila zády a bez rozloučení zmizela ve stanu. Rozhlédli jsme se kolem sebe jako po dlouhém spánku. Byli jsme uprostřed cikánského tábora a hemžilo se to tu jak v úlu. Kočovníci balili. Strážníci stáli nejistě opodál.
„Pojďme,“ řekl jsem Trikovi a pomohl mu vstát.
Cestou k Mortmonovu sídlu jsem o svém partnerovi přemýšlel. Napadla mě zvláštní myšlenka: že je Trik, i přes svůj fenomenální mozek, velikým dítětem, podléhajícím naprosto svým emocím. A že své šílené činy není schopen předvídat ani on sám. Ta myšlenka ve mně vyvolala cit, který jsem už téměř zapomněl. Soucit. Bylo mi Trika líto.

--

Mortmonův dům stál kus od vesnice. Trvalo asi půl hodiny, než jsme stanuli před branou. Na detektiva začal konečně působit alkohol. Musel jsem ho přidržovat. Chytil se zvonku, až ho málem utrhl. Seběhla se smečka zuřivě štěkajících rotvajlerů a začala dorážet na bránu. Trik dorážel z druhé strany. Doufal jsem, že plot nemá někde díru a raději odjistil bambitky. Dveře do domu nebo spíš brána do hradu se otevřely. Po udržované kamenné cestičce se k nám vydal člověk v livreji s takovým výrazem v obličeji, že se mi vybavilo dávno zapomenuté slovo: distinguovaný. Konečně jsem si k němu mohl doplnit konkrétní objekt.
„Mohu vám nějak pomoci?“ zeptal se.
Trik se držel zvonku. Nevypadal, že by zvládl rozumě promluvit a přitom udržet rovnováhu.
„Můžete. Jsem doktor Holobradus. Společně s detektivem Trikem vyšetřujeme zdejší tragické události. Potřebujeme položit vašemu pánu pár otázek,“ vyjádřil jsem se.
„Lituji pánové, ale můj pán je velmi nemocen. Nepřijímá žádné návštěvy.“
„O jeho nemoci vím. Můj přítel, doktor Dankin, mě požádal, abych pana Mortmona vyšetřil a svůj nález s ním zkonzultoval,“ zaimprovizoval jsem.
„To by Dankin nikdy neudělal. Lžete a jste opilí. Běžte pryč!“ rozhořčil se, na patě otočil a odcházel k domu. Zaváhal jsem, ten nepříjemný člověk byl zcela v právu. Trika něco takového zjevně ani nenapadlo.
„Tak podívej se, chlape, tuhle bránu nám teď hned otevřeš. Vůbec se mi nechce ji přelejzat,“ obořil se na něho. Chlap kráčel dál, jako bychom neexistovali.
„S tebou nebo bez tebe…, když někam chci…,“ mumlal si Trik a začal se v zámku vrtat kusem drátu. Sluha se prudce otočil a okřikl ho:
„Nechte toho! Jděte pryč! Porušujete zákon. Do domu se dostanete jen přes moji mrtvolu.“
„Když to jinak nejde…,“ utrousil zástupce zákona pod knírek a pozdvihl zbraň. Ochromeně jsem se na něj podíval. Opravdu by ho zastřelil! Ale v té chvíli se ozvaly zvony.
Bylo to nezvyklé samo o sobě, ve zdejší vesnici se nezvonilo. Ale nejzvláštnější bylo, jak zvon zněl. Bylo to děsivé. Rozběhli jsme se s Trikem za zvukem.
Po prvních sto metrech jsem nemohl dál. Plíce mi hořely. V hlavě mi permoníci třískali kladívky do kovadlin. Nohy zolovnatěly. Přestal jsem vnímat Trika, který mě neustále míjel, když se snažil udržet se na pro něho příliš úzké silnici. Naběhal toho jistě dvakrát tolik. Před očima se mi udělali rudé skvrny. Dokonce se mi zdvojilo vidění – pobíhali kolem mě dva Trikové. Jeden z nich začal vykřikovat:
„Cha chá! Démon se probudil! Už na vás čeká! Běžte, utíkejte, budete jeho první pochoutka. První, ale ne poslední, cha chá!“
Uvědomil jsem si, že vidění mám normální. Někdo se k nám přidal. Místní blázen, blesklo mi hlavou. Nepřestával vyřvávat o Démonu a o tom, jak mu budeme chutnat. Blázni dělají věci za které nemohou, takže je nečestné a zbytečné je za ně trestat. Zkus to však vysvětlit druhému bláznovi, navíc namol opilému.
Zatímco místní blázen úpěl ze křoví, kam byl nešetrně poslán, šílenec přespolní snížil svou oscilaci a zrychlil. Zmizel mi ve vesnici. S vědomím, že až doběhnu, ihned umřu, jsem se plahočil dál sám.
Před zvonicí stál shluk lidí. Když mě spařili, dělali mi místo.
„Doktor není doma,“ hlásil člověk přibíhající od mého přítele.
„Tohle je taky doktor!“ ozvalo se nebezpečně blízko mě a hned mě několikery ruce tlačily do schodů. Vhodily mě do místnosti, kde Trik právě vyprošťoval z oprátky bezvládné tělo zdejšího písmáka.
„Nedýchá – doktore!“ informoval mě.
Zkontroloval jsem tep. Nenahmatal jsem ho.
„U – mí – te dý- chat…?“ vykašlal jsem ze sebe. Přikývl.
„Já – srdce. Čty – ři, vy je - den dech.“
Po chvíli jsem znovu zkontroloval tep. Zase nic.
„Pokra – čuj – te,“ vyzval jsem spoluoživovatele, ale ten se najednou otočil, na kolenou se opřel o ruce a začal zvracet. Alkohol, běh a hluboké dýchání z úst do úst si žádalo své. Pokračoval jsem sám ještě asi tři minuty. Pak jsem toho nechal. Trik už také skončil. Utíral si pusu a zaostřoval na útržek papíru.
„Tohle tu leželo, je tu napsáno:
DĚTI SI RÁDY HRAJÍ, KDYŽ NĚCO K HRANÍ MAJÍ.
KULIČKA DO KRKU RÁDA ZASKOČÍ, KDYŽ HNEDKA VYBĚHNEŠ, SNAD TO STAČÍŠ.
KREV JE TU VŠUDE KOLEM, UTÍKEJ NA JATKA HONEM.
Co tomu říkáte?“
„Otřesná báseň, dáli se tomu tak říkat. Násilné rýmy, žádná vzletnost.“
„Tak jsem to nemyslel, už jste se vydýchal?“
„To nemyslíte vážně, detektive! Vždyť je to úplně jasná past.“
„Vylučujete, že to může být také pravda?“ zeptal se podrážděně a rozběhl se ke schodům.
„Počkejte, ksakru,“ zadržel jsem ho, „jste rychlejší, skočte mi ke Džbánu pro nástroje. Ten malý kufřík.“ Zvedl jsem se a tempem zchromlého slimáka se řítil ze zvonice. Zvláštní, když jsem vyběhl ven, bylo tam jak vymeteno. Dav, kterým jsem se prodíral dovnitř se rozplynul. Jako by tu ani nikdy nebyl. A byl tu ve skutečnosti? Pocítil jsem tak silnou nedůvěru ke svému vnímání, až se mi zatočila hlava. Nezdá se mi to všechno? Ta myšlenka mi úplně vyrazila dech. A pak mě zalila taková vlna naděje, až jsem se musel posadit na nejbližší patník. Jestli se mi to totiž zdá, zdá se mi možná i vzpomínka na tvůj odchod. Co je-li to všechno jen hloupá noční můra, já se za chvíli probudím a ty budeš sedět vedle mě v posteli, ruku na mém zpoceném čele a řekneš:
„Už je dobře, už je to pryč. To se ti jen něco ošklivého zdálo.“
Závrať však přešla, vydýchal jsem se trochu a pocit neskutečnosti vystřídal chlad blížícího se večera, který mi zalézal za promočené oblečení. Postavil jsem se a setřásl ze sebe zbytky obluzení. Cesta přede mnou byla dlouhá a já musel spěchat. Znovu jsem se rozběhl. Míjel jsem tmavé a tiché budovy vesnice jako duch. Začal mi docházel kyslík. Nechtělo se mi myslet, vůbec. Jen jsem střídal nohy a snažil se, spíš podvědomě, držet směr. Vyběhl jsem ze vsi. Tak půl kilometru přede mnou vyzývavě stála budova jatek. V postupujícím soumraku se mi zdálo, že jsem uvnitř zahlédl světlo. Když jsem urazil asi polovinu té vzdálenosti, odlepil se od budovy jezdec. Hnal se tryskem na sever. Ani jsem se nepokoušel vytáhnout zbraň. Z posledních sil jsem doběhl k zavřeným vratům. Trik doběhl takřka zároveň se mnou a vzápětí už otevíral. S připravenými zbraněmi jsme vtrhli dovnitř. Nalevo, asi třicet metrů od nás, osvětlovala lampa výjev, který ve mně málem vyvolal mdlobu. Ležela tam dvě nemluvňata mezi spoustou kuliček a evidentně se dusila. Rozběhli jsme se tam a já se snažil odhadnout odkud přijde útok. A pak mi podlaha zmizela pod nohama. Dopadl jsem do nějaké tekutiny a udeřil jsem se o dno. Postavil jsem se a dral se k okraji jímky, nebyla naštěstí hluboká. Vylezl jsem současně s Trikem, který vypadal,…no, jako by se vykoupal v krvi. Ale kufřík nepustil. Zběžně jsem prohlédl dítě. V hrdle mu uvízla kulička. Přestávalo se hýbat, modralo. Nebyl čas, pokoušet se kuličku vytahovat ústy.
„Je třeba protnout průdušnici těsně pod hrtanem,“ vysvětloval jsem automaticky, nahrábl v kufříku skalpel a bojoval s rudou mlhou zaplavující mé vědomí.
„Raději prudce vbodnout, než řezat, po stranách jsou tepny,“ pokračoval jsem.
„Proč mi to ksakru,…“ slyšel jsem z dálky znepokojený hlas, vrazil skalpel do krku a vzpříčil ho tam.
„A uvnitř ho vzpříčit, aby se mohlo nadýchnout…,“ bylo poslední, co jsem dodal. Snad. Doufám, že jsem si to při pádu do propasti bezvědomí jen nemyslel.

--

Probuzení bylo velmi nepříjemné. Trik stál nade mnou s kýblem v ruce, v obličeji bledý jako stěna. Zbytek jeho těla byl temně rudý od krve.
„Proberte se! Udělal jsem to, co teď?“
Kleštičkama jsem kuličky vytáhl, rány vyčistil a zašil. Trik mě přitom pozoroval.
„Hotovo,“ konstatoval jsem, když jsem zkontroloval srdce a dech.
„Díky Bohu!“ vydechl Trik.
„Detektive, mohl byste mi říct, proč tohle všechno někdo dělá? Potřebuju nějaké logické vysvětlení. Nevadí, jestli bude trochu kulhat, určité nesrovnalosti nejsem teď stejně schopný odhalit.“
„Nedělám žádný unáhlený a nepodložený závěry. Vymyslete si něco sám.“
„Fajn, zbláznil jsem se. Vůbec tady nejsem, ležím ve vypolstrované cele v ústavu a motám kolem stojícím doktorům hlavu.“
Trochu pobaveně, trochu rozladěně mě sledoval.
„Nebo mám horečku. Aspoň 41 stupňů. Jenže to by bylo barevnější. Tak spím. To už mě napadlo ve vesnici. Zdá se mi o pomalém zhmotňování zla, které někde uvnitř mě dřímá a podvědomě vyplouvá napovrch. Zhmotňuje se ve formě démona, který nejdříve ovládne mysl tří idiotů, a potom, co mu je lidi zabijí, je osvobodí z hrobů, aby mohli dokončit temný rituál jeho příchodu. A protože se mu do toho motají dva notorici z daleka, pobaví se trochu na jejich účet, okoření si je a slupne k snídani.“
„Nechte toho, doktore, nebo vám ještě skutečně přeskočí. Někdo si s náma hraje, to máte recht, ale nemá cenu fantazírovat, proč by to tak moh dělat. Až ho chytnu, zeptám se ho na to. A jsem si jistej, že mi ještě moc rád všechno vysvětlí.“
Nepochyboval jsem, že Trikovy otázky nezůstávají nezodpovězené. Ale je nutné mít někoho, komu je možné je položit.
„A kde ho chytnete?“ zeptal jsem se zvědavě.
„U hrobu toho třetího Kamana. Cítím, že si pro něj dneska přijde. Teď vrátíme děti, dáme si pár žejdlíků U Džbánu a půjdem spát. V noci vstanu a půjdu si to na hřbitov ohlídat. Klidně se vyspěte, ráno bude případ uzavřen.“
„Tak takhle ne. Jedeme v tom spolu, jestli vás zastřelí, tak bych se s tím musel patlat sám. Půjdu s váma.“
„Ujednáno!“
Udělali jsme, jak jsme naplánovali. Rodiče těch špuntů nám děkovali až za hrob a s mojí náladou to udělalo náramné divy. U Džbánu jsem se nemusel do piva nutit. Ale brzo jsme to ukončili, že jsme unavený po šíleném dni, a šli si lehnout. V noci jsme se nenápadně vykradli na hřbitov. Našli jsme si s Trikem každý své křoví a uvelebili se na stráži. Minuty se plížili jako zombie, hodiny stáli. Byla to věčnost, než jsem zaslechl šustot. V mžiku jsem byl čerstvý, jako levhart na číhané. Ale byl to Trik.
„Umírám žízní a únavou, doktore. Skočím pro něco k hrobníkovi,“ pošeptal mi a zmizel ve tmě. Zanedlouho se vrátil s flaškou.
„Jedna musí stačit, nejsme tu pro zábavu,“ vysvětlil a podal mi ji.
Napil jsem se a vrátil mu ji. Zdálo se mi, že má jakousi odpornou pachuť. Další hlty už mi to tak nepřipadlo.

--

Ležel jsem na studeném stole v temnotě márnice. Hlavu jsem měl položenou na stranu, takže jsem mohl sledovat blížícího se písmáka i s nehybným dítětem v rukou. Písmák byl bílý a kolem krku měl rudý pruh od provazu. Dítě bylo rovněž bílé, včetně řezné rány na krku. Bezhlesně otevíralo pusinku, jak se s prořízlou průdušnicí snažilo křičet. Také jsem křičel, ale stejně jako to dítě mlčky. Nemohl jsem se pohnout ani promluvit. Mé tělo mě neposlouchalo, byl jsem v něm, ale už mi nepatřilo. Uvědomil jsem si, že jsem mrtvý.
Písmák mi položil dítě k nohám. Do zorného pole mi vstoupil pan Will a podal mu dlouhý nůž. Písmák ho uchopil oběma rukama, pozdvihl a začal prozpěvovat navždy mrtvým jazykem. Přidal se k němu sbor, v němž jsem poznal strážmistrův bas a hlasy dalších dvou strážníků. Písmák nůž sklonil a chladná čepel rozříznula mou kůži. Cítil jsem to, ale vůbec to nebolelo. Tušil jsem, že na mém těl vytváří jisté obrazce. Když skončil, odstoupil od stolu. Přistoupili strážníci, uchopili prostěradlo, na kterém jsem ležel, a pomalu mě vynášeli z márnice. Venku se smrákalo. Nesli mě mezi hroby, kde postávali cikáni a lidé z vesnice. Došli jsme k otevřenému hrobu, kde čekal Trik. V rukou měl onu starou knihu, kterou jsme našli u Kamanů. Předčítal z ní. Nerozuměl jsem mu, ale věděl jsem, že přivolává JEHO. Strážníci mě uložili vedle hrobu tak, že jsem mohl spatřit tři blonďaté postavy kousek opodál. Odtrhl jsem od nich zrak a pohlédl na Trika. Jeho tvář se měnila. Z rudé škrabošky odloupané kůže na mě hleděly dvě krvavé oči se svislými zorničkami. Vztáhl ke mně pařáty. Cítil jsem, jak se má duše vytrhává z těla a ochromená nadsmrtelnou hrůzou je tažena k NĚMU. Viděl jsem, jak je mé mrtvé tělo shozeno do jámy a pokusil se vrhnout za ním.
„Néééé!“ řval Trik a pral se se mnou v těsné jámě.
„Néééé!“ řval jsem já a snažil se vymanit z jeho objetí.
Nevím jak dlouho to trvalo, než jsme se z čerstvého hrobu vyhrabali. Svítalo. Kolem nikdo nebyl a Trik až na poškrábaný obličej vypadal jako Trik a ne jako démon. Za nehty jsem měl cáry jeho kůže a krev. Leželi jsme na okraji hrobu a oddychovali. Začal jsem oddělovat uplynulý sen od skutečnosti. Vypadlo to, že ještě žijeme.
„Takže jsme se spolu vyspali. V hrobě. Musel jsem to říct, abychom se o tom už nikdy nemuseli bavit,“ řekl Trik.
„Zapomeneme na to. V té kořalce muselo být uspávadlo.“
„Tak už se seberte, ať tu netrčíme až do JEHO příchodu,“ houkl na mě a zvedl se.
„Máte nějaký další plán?“ zeptal jsem se s jistou výčitkou.
„Půjdem navštívit písmáka,“ rozhodl a vyrazil k vesnici.
Přidal jsem se k němu. Téměř jsem jeho rychlému kroku nestačil. Rázoval si to tak, jako by měl něco za lubem. Až k domu čerstvě zesnulého jsme nikoho nepotkali. Trik se zastavil u dveří a zkoumal úřední pečeť.
„Jak jsem předpokládal. Ani se moc nesnažil to zamaskovat,“ okomentoval její porušení.
„Zůstanete venku. Potřebuju naprostý klid. Až na něco přijdu, zavolám vás,“ instruoval mě a zmizel uvnitř. Sedl jsem si na schody a začal si čistit nehty. Měl jsem je už čisté jak na operaci a zevnitř pořád nic. Trochu jsem znervózněl. Ale kdyby se tam něco stalo, určitě bych to slyšel. Seděl jsem dál. Nervózněl jsem čím dál víc. Nakonec jsem to nevydržel a potichu pootevřel dveře.
„Doktore!“ vystrašil mě Trik, „pojďte honem dovnitř.“
Šel jsem po hlase. Našel jsem ho v kronikářově pracovně nad ručně popsanými stránkami.
„Objevil jsem ten překlad. Byla to fuška v tomhle…,“ učinil rukou obsáhlé gesto. Naklonil jsem se na papíry zrovna když Trik otočil stránku. Četl jsem:

PŘÍPRAVA OBĚTI:
NEŽ PŘISTOUPÍME K VYKONÁNÍ RITUÁLU, MUSÍME OVĚŘIT, ZDA OBĚTˇ SPLN´UJE VŠECHNA KRITERIA. JSOU TO:
VRAŽDA
TANEC S MRTVÝMI
POLIBEK OBĚŠENCE
KOUPEL V KRVI
PODŘÍZNUTÍ NEMLUVNĚTE
SPÁNEK V HROBĚ
NYNÍ MŮŽEME PŘISTOUPIT K …

Zde překlad končil. Kronikáře asi přerušil příchod vraha. Pečlivě si založil rukopis, aby se mu neválel na stole a když se vrah vrátil pro knihu,…Zatočila se mi hlava. Znovu jsem se podíval na text. A pak se mé oči střetly s jeho. Hlavou mi prolétlo vše, co tenhle člověk prováděl a přepadlo mě šílené podezření. Spatřil jsem, jak se jeho duhovka protahuje a bleskově vytrhl zbraň. Skočil po mě. Srazil mě k zemi. Bambitka mi vypadla. Udeřil jsem ho do obličeje a pokusil se na ní dosáhnout. Byl tam dřív. Odkopl ji a namířil mi rapír proti krku. Ztuhl jsem v očekávání bodnutí. Trvalo to snad několik sekund, ale hlavou mi proběhl celý život. Pak se rapír sklonil.
„Nedokážu to, klidně si mě zabij,“ řekl zlomeně.
Nechápal jsem.
„Proč já…?“ zeptal jsem se nejapně.
Překvapeně se na mě podíval.
„Myslel jsem…byl jsem si jistej, že…“
„Já taky. Viděl jsem v tobě démona…“
Odmlčeli jsme se. Mozek si vybíral odpočinek.
„Takže nám chybí jen ta vražda,“ podotkl.
„I když vlastně…,“ zarazil se.
„Prosím?“ zeptal jsem se podezřívavě.
„Nešťastná náhoda, napadla mě při výslechu, strčil jsem do ní, upadla…“
„Proboha…,“ ujelo mi.
„Doktore?!“
„Potrat. Musel jsem to udělat, nepřežila by ani ona, ani dítě.“
Trik zbrunátněl. Okamžitě pochopil o kom mluvím.
„Ty si zabil její dítě!“ zhrozil se, „Moje dítě!!!“ dodal zuřivě.
Napadlo mě, že mě přeci jen probodne. Ale uklidnil se. Promluvil téměř šeptem:
„Psala mi. Že má z tebe strašný strach. Že jí chceš zabít. Myslel jsem, že se ke mně chce vetřít… Ale ty bys jí neublížil, že?“
„Miloval jsem ji jako nikoho. Miluji…,“opravil jsem se tiše.
„Mrzí mě to,“ řekl a podal mi ruku. Stiskl jsem ji.

--

Nevím, jak dlouho jsme seděli v domě mrtvého. Po tom nečekaném střetnutí a ještě nečekanějším sblížení jsme se nadlouho odmlčeli. Oba jsme měli o čem přemýšlet. Já myslel na tebe. Na co myslel on, nevím. Asi to ale souviselo s případem, protože najednou vyskočil a zvolal:
„Hlas z nebes! Ty zvony, k čertu! Vstávej doktore, jdeme si promluvit se starým Mortmonem.“
Vzpomněl jsem si na věštbu a musel mu dát za pravdu. Už jsme byli téměř uvnitř, když nás zavolal hlas shůry. Musíme udělat poslední krok a pokusit se zastavit příchod noci. S novou energií načerpanou z jistoty cíle jsme se vydali k Mortmonovu sídlu. Po cestě jsme spatřili neklamné známky démonova příchodu. Mrtvoly, jimž byl ukončen život jistě násilným způsobem. Neprohlížel jsem je zblízka, již z několika metrů bylo jasné, že jim není pomoci. Běželi jsme. Na konci vesnice jsem spatřil člověka, který se k nám blížil. Poznal jsem Dankina. Byl bledý jako stěna.
„To je hrůza,“ křičel už z dálky, „právě vás hledám. Snažil jsem se dostat k Mortmonovi na kontrolu, ale nikdo mi neotevírá. Děje se tam něco strašného. Slyšel jsem zevnitř ukrutné úpění.“
„Pojďte s náma,“ poručil mu Trik a z klusu přešel do sprintu.
„Neměl bych…pro policii?“
„Není čas, Petře. Vem si mojí pistoli,“ podal jsem mu bambitku a pokračoval v běhu. Přidal se. Než jsme doběhli k bráně, Trik drátem otevřel. Těch padesát metrů k domu jsem měl slyšení tichého dupotu velkých tlap a v oblasti šíje nepříjemné mravenčení. Psi se ale neseběhli, kdoví proč. Možná byli paralyzovaní strachem. Trik zkusil dveře a zápětí jsme stáli uvnitř. V tmavé chodbě jsme spatřili nějakou hromadu. Pohnula se. Zapálil jsem louč, která trčela z držáku ve stěně.
„Jeremiáši!“ vykřikl Dankin a ihned se pustil do rozřezávání provazů, jimiž byl sluha svázán. Vyndal mu roubík.
„Uh. Pryč! Musíme rychle pryč, démon se probudil!“ vyrážel ze sebe.
Jak domluvil, uslyšeli jsme skřek, který nám zmrazil krev v žilách. Vyrazili jsme po zvuku. Kvílení vycházelo odněkud zespoda. Trik našel schody do sklepení. Tři skoky a rozrážel pootevřené železem pobité dubové dveře. Pistoli v jedné, rapír v druhé ruce.
„Vylez a postav se mi!“ zahřměl beze stopy strachu. Zastavil jsem se kousek za ním. Zakrýval mi trochu výhled, ale i tak mi bylo jasné, že stojíme před hrůznou svatyní. Svíce osvětlovaly stěny pomalované rudými znaky, podobnými těm z knihy. Děsivé zvuky, nyní bez jakékoli clony, vycházeli z hrdla bytosti připoutané ke křeslu. Z výšky asi dvou metrů mu na hlavu dopadala jedna kapka za druhou. O něčem takovém jsem už slyšel, dnes porve jsem to viděl na vlastní oči. Rozběhl jsem se nešťastníka osvobodit. Trik zkoumal velký kamenný stolec uprostřed místnosti. Zeleným plamenem na něm hořela nějaká miska. Zápach, který se odtud šířil, mi byl povědomý. Dveře se za námi zaklaply. Pocítil jsem neodolatelnou únavu. Vzpomněl jsem si, odkud tu vůni znám. Tak voní operační sál při netěsnosti anestetizační masky.

--

Na kamenný stolec jsme se s Trikem vešli oba. Neleželo se mi ale nijak pohodlně. Nahé tělo mi zahřívala zas jen nahota mého společníka, ostatně tak těsná, že jsem se mohl stěží nadechnout. Utěšoval jsem se tím, že to jistě nebude dlouho trvat.
„Byl si skvělý, Alberte. Málem se náš plán zhatil, když jste se sem s panem detektivem prvně dobývali,“ chválil mě můj bývalý přítel.
„Proč to všechno? Nevěříš přece na ty nesmysly o démonech,“ zeptal jsem se.
„Jistě! Nesmysly! Co jiného by to mohlo být, že? Ve škole nás o tom neučili, takže to musí být blbost,“ rozčílil se Dankin, „celá léta jsi jen ležel v učebnicích a stejně byl zázrak, že jsi dokončil. Byls vždycky ubožák. Nic důležitého ses ode mě nenaučil,“ pokračoval opovržlivě. Co jsem měl na to říct?
„Už na škole jsem zevrubně pročetl celé svazky knih označovaných za okultní. Dnes zakončím celá ta dlouhá studia velkolepým experimentem. Budeš mít tu čest být při něm osobně účasten. Tvůj nicotný život dostane konečně smysl. Můžeš mi být vděčen.“
„A nemůžu ti nakopat prdel?“ odsekl jsem vztekle.
Ze smíchu, který vycházel z Dankinova hrdla, mrazilo. Jak dlouho už to nebyl člověk? Kdy prodal svou duši ďáblu? Pozoroval jsem ho, jak bere do ruky dlouhý obětní nůž a bronzovou misku. Sluha Jeremiáš začal mumlat nesrozumitelná slova zaklínací formule.
„Poslední otázka,“ zarazil jsem ho rychle, „cos udělal s mojí ženou?“
„Pch! To je to jediný, co se do tvýho mozečku vešlo? Děvka, která tě nenávidí a dá prvnímu, co si o to řekne? Zasloužíš si utratit!“
„Co si s ní udělal?“ syčel jsem zuřivě.
„Myslíš si, že řídím celej tvůj všivej život? Prostě ti zdrhla, nevim kam a ani mě to nezajímá. Jenom jsem toho využil, abych tě sem nalákal. Na detektiva, kterej o ní neví o nic víc. Nic jednoduššího. Horší bylo dostat sem jeho. Naštěstí po tom průseru se zabitou svědkyní měl o případy nouzi. A já mám v B. ještě nějaké styky.
Tak vás tu mám pěkně připravené. Po pravdě jsem tomu už nevěřil. Byl jsem zoufalej, když mi lidi zabili bratříčky.“
„Ještě jsi mi neřek proč? Co tím získáš?“
„Kurs démonologie pro začátečníky? Budiš, příteli. Démon má jedinou touhu ve svém světě. Dostat se do toho našeho. Splníš-li mu ji, odmění tě. Chceš vědět, co si budu přát?“
Mlčel jsem, nezajímalo mě to.
„Nesmrtelnost!“ vykřikl popuzeně kvůli nedostatku mého zájmu, „Jednou mě budou uctívat jako Boha!“
Sbíral jsem slinu. Ozvala se ve mně stará lidská vlastnost, nemůžeš-li něco zničit, alespoň to zneucti. Ale nestačil jsem projevit svůj názor na nesmrtelnost. Ozvalo se vyzvánění. Neodbytné.
Dankin zaklel.
„Rozjímej o smrti!“ vyzval mě a vyšel za sluhou z místnosti.
„Jsem Albert,“ vzpomněl jsem si, že jsem se Trikovi dosud nepředstavil, „nevěřil bych, jak rád bych ještě někdy viděl toho tvého Radečka.“
Trik se začal vrtět. Zdálo se mi, že se převrací. Byl jsem k němu zády, napadla mě absurdní myšlenka, že snad chce bezvýchodné situace naposledy zneužít. Co je však vzhledem k Trikovi absurdní?
„Triku!“ okřikl jsem ho ostře.
Neodpověděl, zmítání nabralo na intenzitě. A pak tlak zmizel. Popruhy se přestaly zadírat do mého těla.
„Azor Trik, podruhé! Detektiv a kouzelník v jedné osobě, k vašim službám,“ stál v mžiku přede mnou. Bolestně jsem se posadil a šťastně mu stiskl ruku. Zašklebil se a mrkl na mě. Boha vítězství si budu do smrti představovat s jeho tváří.
„Teď rychle, doktore…, ehm Alberte, jakmile se dotknou dveří, prudce je otevřete!“
Zaujali jsme pozice. Dva naháči s pistolí a mečem. Stál jsem, napjatý jak struna, s kamenným výrazem ve tváři. Uvnitř jsem se zmítal v záchvatu smíchu.
Zaslechl jsem kroky. V zámku zachrastil klíč a dveře se pootevřely. Trhl jsem s nimi. Do místnosti vpadl Dankin, skočil jsem po něm. Výstřel! Udeřil jsem Dankinovou hlavou plnou silou o zem. Ohlušen jsem se postavil a zjistil, že je po všem.
--

Čekali jsme v hospodě U Prasklého Džbánu na pana Samuela Willa.
„Pošlu ho do školy. Na detektivního poskoka je ho škoda,“ hovořil o něm můj přítel a s dojemným výrazem hladil svého znovu nalezeného psíka.
„Určitě si to zaslouží. Na cestě z Dolní Hráze uštval dva koně, jak nám pádil zachránit krk, když mu ten obchodník s noži popsal člověka, který mu zaplatil za zdržování v obou domech…“
„…a on v něm poznal doktora Dankina. Ano máte úplnou pravdu. A ta předvídavost, když se nezapomněl vybavit krysím jedem a hned, jak ho Dankin poslal na Blata, začal trávit psy.“
„A co teprve jeho odvaha, když se vydal sám do tohohle doupěte zla, protože strážmistr a jeho muži odmítali vystrčit nos ze svého doupěte.“
„Našel jsem zkrátka v tomhle prasečáku perl…Kde se flákáš, chlape!? Máš už konečně sbaleno nebo tu budem trčet ještě tejden?“ obořil se na právě vstoupivšího Willa.
Adept sklapl kufry: „Vše připraveno, pane. Můžeme vyrazit, dostavník právě přijíždí.“
„Hostinský ho zdrží. A ty se posaď. Je třeba oslavit nový život. Nebude to žádnej med, ti povídám!“ hudroval a když se jeho budoucí kolega otočil pro židli, spiklenecky na mě mrknul.

--

A to je z Tichých Zvonů vše. S trikem se teď vídáme každý týden. To on mě přivedl na myšlenku, sepsat náš příběh a vydat ho v B. Tak se snad k tobě může jednou dostat. Abys ke mně znovu našla cestu, jak předpověděla cikánka. Tak rád bych tě znovu, třeba jen jedenkrát, sevřel v náručí…
Navždy tvůj Albert


Protoze to kamos psal fakt dost po svym tak uvadim jeste zaznam z rozhovoru po ICQ kde uplne jinymu kamosovi popisuju o co slo, doporucuju precist az po povidce
odkaz

Nutno dodat ze povídka ne zcela odpovidá událostem jak k nim došlo.

Uvítal bych jakýkoliv komentář/kritiku


 Přidat komentář 




› Online 12


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14755
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6344
autorů: 860