Nokturno.net / tvorba / dílko

V  malém šálku bílá káva,
ticho kolem postává.
Cukr se zvolna rozpadává,
jak láska, co je zoufalá.

Na stole ubrus s  pomněnkami,
všechno tak rychle bere čas.
Srdce už nechce snášet tíhu,
vracet se, odcházet. Mučit se zas ?

Dva kroužky zlaté, co dali si kdysi,
sundali stěží z  prstů svých.
Slzy si brázdí po vráskách cesty,
samy by chtěly všemu zabránit.

Není už síla, ani vůle není,
znavené dny si berou svoji daň.
Ona si obléká šaty každodenní,
on klopí oči a prohlíží si dlaň.

Ta čára lásky ! Tak hluboká je stále,
pro koho byla asi vyryta ?
Oči se setkají. Půjdeme dále ?
Snad láska nám ještě něco přichystá.

Tak v  malém šálku bílá káva,
nebyla ještě do dna vypita.
Ona mu prsten do dlaně dává.
Vcházejí spolu zase do jitra.