Nokturno.net / tvorba / dílko

Právě jsem se dívala z okna, když mi zazvonil mobil: "Tady jsem, kočičko, dívám se na tebe do okna." A opravdu, zrovna jsem se dívala na muže, který stál pod oknem, držel telefon u ucha a říkala si, že ho neznám. A on to byl zatím ON. Ten můj chlapec ze Seznamky na internetu. Nějak jsem se podřekla do telefonu a on si mě našel. Budu ho muset pozvat dál, co se dá dělat!
Co se dá dělat, když už zvoní za dveřmi a sousedi jistě špízují za záclonou. Vesnice je pořád ještě vesnice. A tak jsem ho pozvala na kafe a nezůstalo při jednom; a potom třetí a buchta a večeře a snídaně a tak dále. Než se týden s týdnem sešel, byl u mě pěkně zabydlený. Sousedi drbali, no a co, jsem už plnoletá, dokonce třikrát! Nedalo se nic dělat, zamilovala jsem se jak šestnáctka.
Zalíbil se mi už na první pohled. Byl totiž krásně tlustý, a nejhezčí na něm byl ten jeho úsměv; takový bezbranný, který ve mě vyvolával jakousi nejasnou ale krásnou vzpomínku z mládí. Koupila jsem dva kartáčky na zuby; jeden pro sebe, aby neviděl, jakým ožižlaným si z šetrnosti čistím zuby, a jeden pro něj. Všechno šlapalo, jak to má být, až na ten jeho kartáček. Zůstával pořád suchý. Uhodila jsem na něj: "Lásko moje, jsi prase, nečistíš si zuby!"
A on se začal smát. Smál se a smál, široce roztaženými koutky, smál se přes půl hlavy, a já se na něj dívala, a civěla a civěla, a v mém dlouhém vedení začalo cvrnkat poznání. Začínala jsem chápat, proč mi úsměv mého chlapce připadal takový bezbranný. V měkkém úsměvu kojeňátka se totiž neskrývala žádná dravčí hrozba. Můj milý byl bezzubý!
Jak to, že jsem si toho dříve nevšimla? Vždyť jsem si na ty jeho zoubky pamatovala. Byly malé a bílé jako dvě řady bílých perliček. Kde jste, vy malé bílé zoubky, které jste mě stiskávaly v mých snech?! Jak je tohle možné?
A on se smál a smál. A když se dosyta nasmál mému překvapení a hrůze, začal mi vyprávět pohádku o krásném chlapci s malými bílými zoubky. O chlapci se zoubky bez jediného kazu, o chlapci, který nikdy nepoznal zubaře. A pak se jednoho dne ty krásné bílé zoubky začaly viklat a on si je jeden po druhém vytahoval rukou.
Začala jsem horečně přemýšlet a kalkulovat. Já jsem si nevšimla, ale ostatní si všimnou; sousedi, známí, příbuzní. Všichni nejsou tak krátkozrací a nevšímaví, jako já. Někdo si všimne, roznese se to, a co jim pak řeknu, až se mě přímo zeptají?
Začala jsem jednat. Objednala jsem miláčka ke svému panu zubaři a protrpěla křížový výslech u sestřičky, která nebyla metr, ale supermetr. Třikrát se mě zeptala, jestli opravdu ten můj přítel nemá ŽÁDNÉ!!! zuby? No, tu protézu můžeme udělat. Protézu!!!
Dala jsem svému milému nůž na krk, buďto zubař nebo kopačky.
Teď všichni jistě čekáte, že si vybral zubaře, který mu udělal krásné, malé, bílé, vyndavací zoubečky, které si na noc dává do skleničky, a potom se noc co noc milujeme až do smrti. Houby s octem! Řekl, že k zubaři nepůjde a já jsem mu zase pěkně ten nůž z krku sundala.
Právě teď se na něj dívám, jak něco žvýká. Svraštělé čelisti se k sobě přibližují proklatě blízko. Tak blízko, že mezi nimi ani žádné zuby být nemůžou. Je to dobře vidět i v těch tlustých tvářích a ve vousech. Jak jsem mohla být tak slepá!
Tichý hlas v mém nitru říká: Dobře se holka podívej, co jsi to sbalila! Je to dědek starý, bezdomovec! Invalida bez protézy, zakuklený! Co tě ještě čeká? Vydloubne oko, odepne nohu, a co dál?!
Bože, co mě ještě čeká?
Láska je láska. Komu se nelení, tomu se zelení.