Nokturno.net / tvorba / dílko

Jsem loďka děravá
na dně mrtvého moře,
kdo naposled zamává,
čeká ho jenom hoře.

Jsem rozbořený most
nad vyschlým říčním korytem,
jsem vybělená kost
na dně vodou rozrytém.

Jitra mě mučí,
noci mě děsí,
z mých zvadlých prsů
pijí noční běsi.

K propasti zoufalství
snášejí se z výšky
ty dětské smrtky
s vodnatými bříšky.

Jen se přitulte, mí malincí,
a zsinalými rtíky upírů
sajte mou bolest, moji andílci
s černými křídly netopýrů.

A skřehotejte tiše na měsíc
své věčné NEVER MORE
- už nikdy víc!

Nad vyschlou solnou plání
starý strom se sklání,
smečka vlků číhá ve stínu.
Už v dálce někdo úpí,
už krouží hejno supí
a smrt už připravuje hostinu.