Nokturno.net / tvorba / dílko

Sedím sama na lavici uprostřed prázdné chaty a je mi fajn. Nemám si na co stěžovat, pro tuto zkoušku jsem se rozhodla sama a já vím, že těch 24 hodin o samotě vydržím! I když mi trochu vadí, že si nemám s kým prohodit pár slovíček…

Mám hlad, začínám si chystat oběd, když vtom uslyším zvuk. Není to šumění lesa ani hukot nedalekého potoka, co k mým uším šel doteď z otevřeného okna. Jsou to něčí lehké kroky a jsou tak blízko! Přímo nad mou hlavou! Než vyjdu po žebříku na půdu, abych se podívala, kdo mě to ruší při práci, zavládne chatou zase ticho. Nikde nikdo, ani žádná stopa, po které bych mohla vypátrat pachatele kroků. „Tak asi mám slyšiny a nebo mi vážně z toho osamocení hrabe“, usoudím, když slezu dolů. Usednu tedy zpátky ke stolu a pokračuji v krájení hub. Na houbovou polévku už se těším dlouho a dneska se mi tak zadařilo! Škoda, že se nemůžu s nikým rozdělit. Z mých myšlenek mě znova vytrhne ten zvuk. Teď je ještě blíž, je to zřetelný šramot hned za mými zády. Trhnu sebou a vidím, že za plachtou, která pokrývá a izoluje stěnu u okna, se něco hýbe! Šramot neustává a já vím, že je tam! Ten neznámý… Plachta se vyfukuje a zase vyfukuje podle toho, jak se pohybuje. Pak se všechno zastaví, bublina zmizí a zase je ticho. Vytratil se. Nebo je to Ona? Když já vlastně vůbec nevím, s kým mám tu čest…

Zase mě volá práce, respektive se ozývá můj hladovějící žaludek. Voda v ešusu na kamnech vře a hříbky ještě pořád nejsou nachystané. Kašlu na tu neviditelnou společnost, ani mi nevadí, že někdo pořád chodí a šramotí na půdě. Já tu polívku prostě musím dodělat. Sotva nasypu hříbky a pytlíkovou polívku do vařící vody a párkrát zamíchám, všimnu si ho! Drzoun jeden, sedí si klidně naproti mně na trámu a kouká na mě zvědavým pohledem. Nevím, co se v takovýchto trapných situacích říká, nikdy jsem takto překvapeně nekoukala do tváře cizí osoby. Povídám jen to, co mě napadlo první: „Ahoj, plchu!“ Zvířátko přešlápne a zkoumavě mě pozoruje, ale neodpoví. Jen zírá, jak tupě míchám tu polívku na plotně. „Dáš si?“ nabídnu mu, ale zase je ticho. Slyším jen, jak zacvaká zuby. „No, horká polívka ti asi moc nepoleze…“ usoudím nahlas a poodejdu od kamen. Mám nápad. Ze starého zeleného somradla vytáhnu mou odpolední svačinu a rozlomím ji napůl. „Ale Tatranku by sis dal, co?“ otočím se na zvířátko. Ale trám už je prázdný, nikdo tam nesedí. V chatě je ticho jako prvně.

„Tak si teda trhni nohou!“ řeknu a ledabyle položím oplatek na lavici.

„Sssssssssssssssss…“ ozve se a já nadskočím jako postřelený zajíc. „Vždyť já jsem na tu nebohou polívku úplně zapomněla!“ řeknu si pro sebe a už sundávám horký ešus z plotny. Sundám víčko. Ta polívka krásně voní. Dobrou chuť, napadá mě, ale nemám ji komu popřát. Dneska jsem přece sama. „Chroust a chramst..“ slyším tiše vedle sebe. Co to? Zase na mě zvědavě koukají ty černé korálkové oči. To plch za mnou přišel na oběd a pustil se do nachystané Tatranky. „Tak si nechej chutnat, kamaráde…“ zašeptám s úsměvem.

Najednou mi ta obyčejná pytlíková polévka přijde opravdu jedinečná…