Nokturno.net / tvorba / dílko

Rivka stála uprostřed Temného lesa a pohlížela na cizince, který se představil jako kníže Aston. Byl to vysoký a statný muž. Hlava hrdě vztyčená, pevný postoj a ze způsobu, jímž se pohyboval vyzařovala síla a vznešenost. Krátké, černé vlasy měl rozcuchány a prameny trochu delší ofiny nedbale spadeny do čela. Astonovu opálenou tvář ostrých rysů zvýrarzňovaly kotlety, které přecházely do několikadenního strniště. Měl trochu širší nos, jehož chřípí se lehce chvělo a na tvářích vyryty jemné vrásky smíchu. Ze ztrhaného obličeje bylo ovšem znát, že je tomu již dlouho co se na něm objevil úsměv. Plné rty byly popraskané a zamazané zaschlou krví z rozraženého spodního rtu. Z pod dlouhých, černých řas na ni hleděly oči v barvě blankytné modři. Měl pronikavý pohled, plný odhodlání a Rivka měla pocit, jako by ji vypaloval díru přímo do její černé duše. Zahlédla v něm i něco jiného... Stín? Ano, stín smutku, bolesti, šílenství...
Sakra, nadávala Rivka v duchu s očima stále upřenýma na Astona. Nemohla uvěřit, že se dopustila takové chyby a vyzradila, že to ona zabila ty černé zmetky. A co víc, dokonce vyslovila své jméno. Před cizincem. Před člověkem. Chovám se jako začátečník sakra, opět zaklela a odvrátila od Astona pohled. Již proto nespatřila, jak se stín v jeho očích změnil v záblesk poznání a pochopení. Dříve než stačila jakkoliv reagovat, stál Aston u ní a jeho silné ruce svíraly její ramena. Rivka cítila, jak se jí Astonovy prsty bolestivě zarývají do kůže. Rychle se vzpamatovala a mrskla po Astonovi pohledem z něhož hřímaly zlostné blesky.
„Přestaň!“ sykla a chtěla se uvolnit z Astonova sevření. Náhle se zarazila. Spatřila změnu, která se odehrála v jeho modrých očích. Stín štvance zmizel, teď byly klidné a jasné. Co je to s ním?
„Rivka, jmenujete se Rivka,“ vyslovil Aston její jméno a jemně Rivkou zatřásl.
„Máš s tím snad nějaký problém?“ zeptala se Rivka, teď již dokonale zmatena Astonovým chováním. Uvažovala nad tím, co by měla učinit. Zabít ho nechtěla, byl sice člověk a zřejmě i blázen, ale z nějakého důvodu mu nemohla ublížit. Celá situace ji mátla stále víc a víc. Nikdy dříve neprojevila soucit s ostatními, nikdy by jen tak neposkytla pomocnou ruku. Žila sama pro sebe a ostatní ji nezajímali. Kromě Lejky. Tohle děvče bylo dosud jedinou bytostí, která dokázala probudit Rivčino srdce.
„Souhvězdí zlatého draka. Nejzářivější hvězdou tohoto souhvězdí je Dračí oko, nebo-li Rivka,“ řekl Aston s úsměvem na rtech.
Rivka se zamračila, vykroutila se z Astonova sevření a hrubě jej od sebe odstrčila. „Vím co znamená mé jméno!“ pravila ledovým hlasem. „Není vhodná chvíle ani místo, pro přednášky o astronomii. Prokletí se dříve nebo později vrátí a já nemám chuť se s nimi kvůli tobě opět pouštět do křížku,“ zvedla tlumok, který nechala pohozený na zemi, vytáhla z něj čutoru s vodou a hodila ji Astonovi k nohám. Vypadal joko by ji ani neposlouchal, jen tam tak stál s rukama volně spuštěnýma podél těla a usmíval se. To se mi snad zdá, pomyslela si Rivka.
„Takže...“ začala Rivka, ale Aston ji přerušil.
„Prokletí?“ zeptal se.
„Jo!Prokletí!“ odpověděla mu Rivka, již dosti nevrle. Kývla hlavou k mrtvolám a otočila se k odchodu. Tohle nemá smysl.
„Vesnice Stráň, znáte ji?“ zaslechla Rivka Astonův hlas. Ztuhla uprostřed pohybu a poté se pomalu otočila k Astonovi. V očích se jí zračily dva velké otazníky a ač se to zdálo nemožné, jejich černá barva ještě více potemněla.

***

Nejprve mu hostinský pověděl o Stráni, pak mu pomohla dívka nesoucí jméno hvězdy a nakonec Prokletí. Rozluštil jsem to, křičel v Astonově hlavě šťastný hlas. Rozluštil první část básně, která mu má pomoci najít cestu. Jestliže snad ještě před pár okamžiky pochyboval o svých domněnkách, že našel cestu, jež je popsána ve verších z obrazu, v okamžiku kdy Rivka vyslovila jméno Prokletí, veškeré Astonovy pochyby zmizely. Ona, Rivka, byla jeho cestou k dívce, kterou znal z obrazu visícího na zdi v Elegrijském panství.
„Vesnice Stráň, znáte ji?“ zavolal na ni, když zahlédl, jak se od něj odvrací a chce odejít pryč. To nemohl dopustit. S uspokojením pozoroval, jak se Rivka zastavila a vrhla na něj překvapený pohled. „Je to vesnice ve které jste se narodila,“ pravil Aston vítězoslavně, „mám pravdu?“ založil si ruce na prsou a sledoval Rivku, zvědav na její reakci. Dívka ovšem beze slov dál stála na místě s kamenným výrazem ve tváři, oči lehce přimhouřené. Aston netušil co se odehrává v její mysli nebo co v příštím okamžiku učiní. Ta chvíle tíživého ticha se Astonovi zdála nekonečná. Náhle si uvědomil, že neslyší zvuky běžné pro život v lese, že ačkoliv den pokročil a slunce září nad korunami stromů, zde stále panuje pochmurné šero a chomáče mléčné mlhy se rozpínají po okolní krajině. Přepadl jej nepříjemný pocit a snad poprvé od okamžiku kdy opustil svůj domov si připustil, že celá tato cesta je jen nesmyslnou honbou za přeludem. Nachází se v cizí zemi, uprostřed podivného lesa a věří nesmyslné básni, že tohle pískle jej dovede k dívce, o které ani neví zda žije. Nejspíš jsem opravdu zešílel, pomyslel si Aston a potřásl hlavou.
Byl tak hluboce zabrán do zpytování svého svědomí, že vůbec nepostřehl rychlý Rivčin pohyb. Z myšlenek Astona probrala až štiplavá bolest spolu s chladným dotekem čepele dýky, kterou měl přitisknutu ke krku. Rivka stála za jeho zády a v pravém uchu Aston slyšel její hlas.
„Kdo tě poslal?“
„Nikdo, jsem tu sám za sebe,“ snažil se ji Aston uklidnit, ale tlak na krku zesílil. Cítil, jak mu z ranky stékají kapičky krve.
„Nemám náladu na žerty!“zavrčela Rivka v odpověď a volnou rukou Astona silně zatáhla za vlasy.
Aston horečně přemýšlel, jak se z této situace dostat. Při sebemenším pohybu se mu hrot ostří zaryl hlouběji do kůže. Kapky krve se změnily v rudý pramínek.
„Opravdu. Nechci Vám ublížit, proč bych to dělal? Pomohla jste mi,“ naléhal Aston na Rivku.
„Tak ty mi nechceš ublížit? Och, jak milé,“ vysmívala se Rivka.
„Něco... někoho hledám,“ řekl rychle Aston.
„Koho?“
Aston okamžik váhal. Řeknu jí pravdu a ona mě podřízne jako kuře, uvažoval. Tahle holka asi nebude takové pískle jak jsem se domníval. Na to má až příliš silný stisk.
„Jednu dívku... dívku z obrazu,“ rozhodl se říci pravdu, „a ten obraz mne dovedl i k Vám, díky básni, která je na něm napsána.“
Rivčin stisk povolil a ruka s dýkou klesla.