Nokturno.net / tvorba / dílko

II.

ona: Odešel a je to již tolik dní-
byl múj první, leč není múj poslední.
Hanba padla na mně i na múj rod,
otec mě proklel, odsoudil
a matka plakala.
Snílek ve mně se probudil-
já prvně za kousek chleba se prodala.
Však někde tam v hloubi je světlý bod-
on jistě mě miloval jak anděla
a padl někde na poušti s křížem na prsou,
mečem v ruce a vzpomínkou...
Smrt je milosrdenstvím bláznú!
Já život svúj bez něj jak chorobu prodělám
když již nemohu být pro něj nevinnou
s cejchem na rameni a vzpomínkou...
Že uvěřila jsem krásnému bláznu.

on: Měsíc je v splnu, však co je s ní?
Bála se až se rozední...
Až prozradí nás slunce zrod.
Pak jsem ji opustil,
má touha je nestálá-
rytíř se v horku pouště rozpustil,
jen bestie zústala.
Já beru již jen to, co příjde vhod-
ženy i děti, zlato i démanty z kostela
a pak se mi bolestně čelisti rozevřou-
když ze sna křičím přísahu oblouzněn vzpomínkou...
Tolik já pěl chválu nemoci bláznú!
Možná již má spása zemřela
a zbytečně doufám tmou-
na těle zohyzděn však s nadějí malinkou...
Že smrt není milosrdenstvím bláznú.