Nokturno.net / tvorba / dílko

Neladím, nemusím...jsem přece umělec. Konec konců, ty holky to nepoznají.

Mohlo by se jevit zcela absurdní balit - na tu snůšku bezbřeze prázdných metafor a záměrně nepilovaných tklivých tónů - někoho, kdo to prostě nemá šanci uchopit.
Nemá šanci uchopit hlavně ze zcela reálných důvodů.
Jak taky asi může působit ryba ve vodě, co se tváří, že má co nabídnout děláním zvuku?
Mohlo by se to jevit také zcela amorální z nějakého hlediska – hlediska, kdy výchovou vynucená emoce vítězí nad pocitem opravdovosti. Hlediska normálního.
Měl bych se stydět?
Snad, ale to už je otázka norem, o kterých se nesnažím mít ani potuchy. Nejevil jsem snahu vystudovat právo na lidskost, umění nechat rozechvívat se niterným pocitem smutku z utrpení jiných a etiku boje muže proti muži – člověku - ženě – lidské bytosti, tváří v tvář sama sobě... tedy těžko bych mohl být jmenován soudcem...natož vlastním katem.


Navíc nemít sluch…hudební…jakýkoli… ještě nepředurčuje někoho k tomu, aby to znamenalo totéž, co nemít soudnost, či být naprostým idiotem (v tomto případě spíše idiotkou).

Ve jménu čeho?

Snad trochu kvůli slabosti...

Slabost je termín, kterým lze označit stav mysli, když pojímáte jistou nedokonalost za odlišnost. Když vnímáte někoho jako vychytralého vlka - deformovanou hyenu , protože čeká u nory trojnohého králíka. A ejhle, ušák si to peláší a kličkuje stejně dobře po třech, jako po čtyřech. A vlk to pravděpodobně na rozdíl od vás ví, a proto dá do toho běhu tolik, co by dal při stíhání jakéhokoli jiného králíka. Kdyby ne, byl by jenom slabochem a patrně věčně hladovým, kdyby nebral každou prchající kořist stejně vážně.

Setrvačnost je jev, kdy převládá lítost nutící k jisté zvláštní ohleduplnosti. Působí na objekt lítosti hybnou silou, jež urychluje jeho procitnutí z krátkého ukolébání, že se neliší od svého okolí.
Lítost…lítost je jen pokrytecká forma pohrdání. Ukázka toho, že si uvědomujete, že osoba, již lítosti vystavujete a již jí projevujete, je na tom opravdu hůř.
Je mi líto těch, jimž, je někoho líto...

..a snad ve jménu změny bez změny.

Takže si klidně myslete, že mám nechutný smysl pro krutost, když chodím hrát a zpívat mezi neslyšící holky. Hrát patrně z pohledu za oknem jen proto, aby si uvědomily, že jim mávám před nosem něčím, na co nemohou dosáhnout. Nebo si klidně myslete, že jsem ubohý outsider v podobě mizerného umělce, co si hledá oběti mezi jinou formou outsiderů.
Pravda je však taková, že by se tak na mém místě cítil být zrůdou jen ten, jenž je sám zrůdný ve svém nadhledu nad někým druhým...

Proč? To slovo -proč snad nejpoužívanější slovo definující lidstvo. A proč ne....
Měl bych spíše cítit ,, protože ti lidé jsou přeci chudáci, kterým je třeba pomáhat...což, je naší morální povinnost, ukázat (jim), že potřebují pomoci,,

Pravda je však taková, že pokud se díky toho všeho, co dělám, cítí některá ještě hůř, tak jen proto, že ten předpoklad k tomu být oběť do ní vtiskl právě akustický svět se svou slabostí se vyrovnat s vlastní nehandicapovaností, setrvačností lítosti a hlasitých reakcí. I ta nepříjemná bolest nás spojuje, proč ji odepírat někomu, kdo si ji zaslouží cítit plně, jako kdokoli...další.
Je mi líto těch, jimž, je někoho líto...

A vždy, když některá z nich spala se mnou, tak právě jen proto, proč by to udělala jakákoli jiná. Byl jsem stejně zchytralý vlk a pomalý štváč, jako bych byl kdykoli jindy u jakékoli nory.
Ba co víc, musely překonat ten dlouhý pás ,, nedosáhnutí,, a celou tragikomičnost pohledu na rybu, která ve vodě chtěla něco říci, tím, že se snažila dělat zvuky.

Mohlo by se jevit, že mi není z toho všeho zle?
Je mi zle, …když si vzpomenu na to, jaké to bylo před tím...
...občas, …když zatoužím po svědomí ,,normálních lidí,, ....
...náhodu, …když si uvědomím, jak je idiotské někomu neslyšícímu vysvětlovat, že při tom moc křičí...
...nikdy mi není zle, ...potom.

Mohlo by se jevit, že mne na tom všem nic nemrzí?
Popravdě, ani ne, alespoň ne v tom smyslu v jakém by jste jistě očekávali. Snad jen, že jsem nikdy nebyl moc génius na jazyky - řeči…snad to, že mi dlouho trvalo udělat si v tom všem systém, abych byl co nejúspěšnější.

Mohlo by se jevit, že na počátku toho mého záludného chování byla chladná kalkulace. Kalkulace o tom, že jsou zdi, které mají důvod se nechat snadněji ztéci. O tom, že je snadnější zlomit strom ve vichřici.
…upřímně? Nemám chuť odpovídat….Ale pokud si opravdu pokládáte po tom všem takovou otázku, začíná mi vás být líto.

Nikomu nedávám iluzi, ne větší než jakákoli hvězdička podií plných plyšáků. Ani sobě ne.
Nikomu neberu poslední útočiště – sny a naděje. Neshazuji nikoho do propasti hlubší o to, o co jsem jej někdy vynesl výše. Nemám pocit, že bych přinášel nějaké podivné úchylné zlo či dobro alternativní morálky. Nezískávám pocit moci nad nikým, kdo by nechtěl, abych ji nad ním opravdu měl. Nesnažím se zneužívat něčeho, co by jiní asi nazvali touhy být, jako ,,ti ostatní,, , protože pak by mi mne muselo začít být líto…
Některé z těch mých ,,posluchaček,, dokonce podezřívám, že nějakým záhadným způsobem rozkryjí jak a kdy mi to opravdu ujede při hraní a zpěvu - navzdory mé póze alternativního umělce. Že rozumějí každému mimoděčnému gestu mého těla, tváře, pohnutce mysli už před jejím zrodem…před prvním zapředeným vláknem…více než já sám…

Někdy si myslím, že bych si pro jistou měl přepočítat končetiny