Nokturno.net / tvorba / dílko

Před šesti lety jsem začala na nokturno.netu psát příběh. A v poslední době mám nutkání dokončit, co jsem začala.
Pokud chcete znát i začátek příběhu najděte si prosím Pochod srdce do tmy v tvorbě od lestat(tehdy jsem se nechtěla registrovat a nevím proč tomu tak bylo)
První část se jmenují TŘI ŘÍŠE.

.........
Za dveřmi se táhla malá místnůstka. Měla tvar kruhu. Stěny zdobily překrásné ručně tkané gobelíny s motivy bojujících lidí a i zvířat. Strop a podlahu naopak pokrývaly jednoduché a do modra zbarvené koberce.

Pokračování přístě…


Uprostřed této místnosti stál černý stůl. Nevím jestli byl z kamene, nebo nějakého lakovaného dřeva, ale rozhodně nebyl obyčejný. Vyzařovala z něj neobyčejná moc a hlavně mě pohled na něj velmi uklidňoval a uspával.
Byl hladký a velký tak akorát na večeři pro šest lidí. Už jen židle přinést.
Alex si stoupl přesně čelem naproti mě a pohladil něžně stůl. Teprve, když jsem sledoval jeho prsty, tak jsem si všiml malých rýh, které kazili tak perfektní povrch.
Přistoupil jsem blíž. Teprve z dostatečné blízkosti jsem mohl spatřit, že je to kamen. Jemné mapování po povrchu z výšky znázorňovalo divokou bestii držící jemnou dívku v náruči. Skoro jak pohádka o červené karkulce, nebo spíše tak jsem vždycky chtěl, aby to dopadlo. Samozřejmě ještě s pár detaily navíc, které bych si velmi rád nechal pro sebe.
"Chestere?" vyrušil mě z úvah Alex.
"Ano?" hloubal jsem nad rytinou a vytahoval svoje fantazie z mládí.
"Přestaň myslet na blbosti a poslouchej mne. Teď budu chtít, aby jsi se položil na tento posvátný oltář. Hlavou na jih a pokusil se myslet pouze na to, co ti budu říkat a hlavně aby jsi byl naprosto ticho. Myslím to naprosto vážně. Jestli hlesneš, urvu ti něco, co by jsi jistě ještě někdy rád viděl pohromadě."
Absolutně získal mou pozornost. Že by to bylo díky zmíňce o násilí? Přeci jen jsem citlivý hoch.
Podíval se na mě tím svým pohledem - už to bude?
Tak jsem se na něj podíval pohledem - už jdu a vylezl jsem na stůl...teda posvátný oltář.
"Ehm...já bych velmi nerad rušil tuto obřadní chvilku, ale kde je kurva jih?"
"No to s....," hluboce si oddychl a nejspíš napočítal do deseti.
Ukázal na opačnou stranu než jsem si myslel já.
Nasměroval jsem se podle pokynů a hleděl na strop. Musel být hodně vysoký, protože v tomhle jemným osvětlení malých lucerniček na stěně kolem stolu,oprava oltáře, opravdu nebylo vidět nic, než absolutní tmu. Co tmu, černočernou černotu, co černotu...
"Stihej Matai.....Já Alexandrian z rodu Ilui syn rodu Královských prosím o vyslyšení dávných starších."
Světla zhasla. Paráda, takže neuvidím absolutně nic.
Místností se linul šepot snad tisíců hlasů a přitom se slévali v jeden. Po těle mi klouzali miliony jemných rukou a přitom se mě nikdo nedotýkal. Začal jsem Alexe podezírat z velké swingers párty.
Šepot zesílil na nesrozumitelné mumlání a odříkávání různých slov, který jsem nikdy neslyšel.
"Chestere, jsi si vědom toho oč tě žádám a co pro tebe znamená tento rituál?"
"Ano."
"Pak staniž se neodvratitelné s požehnáním Lestata a Anny."
Čekal jsem. Čekal jsem snad věčnost než se to stalo. To o čem jsem jako malý tisíckrát snil. Pokaždé, když se naši hádali a otec mlátil matku a vyhazoval ji z baráku. Pokaždé, když mi kluci na škole nastrkali připínáčky do kalhot a přinutili mě si sednout. Kolik jsem probrečel nocí a modlil se ke komukoliv, kdo by mi mohl naslouchat. Usínal jsem vždy s knížkou o Drákulovi a chtěl být jeho syn, abych se všem mohl pomstít tím nejhorším způsobem.
Ani jsem nehlesl, když se jeho ústa dotkla mé ruky a zuby mi projeli kůží.
Cítil jsem jak mě opouští krev a všechno mé příkoří. Odtékalo jako zkažené krev pryč. Pak jsem upadnul do bezvědomí.

Zamrkal jsem očima a zjistil, že místnost je osvětlená. Akorát trošku méně než předtím. Ne počkat! Vždyť já vidím rozmazaně. Zamával jsem si zděšeně rukou v které měl být otisk zubů od Alexe.
"Jak se cítíš?" zeptal se Alex.
"Jak po deseti pivech. Slabě a dobitě a rozčarovaně. Myslel jsem, že se teď ze mě stane superman. Jako že vyskočím a budu nepřemožitelnej. Ale místo toho si nevidím ani na ruku." mírně se mě zmocňovalo rozzlobení.
"Počkej chvilku. Ani hvězdy se neobjevují najednou," pokáral mě Alex.
"Vypadám snad jako nebe?" odsekl jsem.
Plesk!! Takový poulíček jsem nedostal ani nepamatuju.
Ruka se zaostřila. Viděl jsem si nehty! Hurá, bouchněte šampáňo!
Pomalu jsem viděl ostřeji. Sekundu po sekundě jsem viděl jasněji. Rozpoznával jsem drobné detaily na gobelínech a dokonce jsem uviděl tu nádhernou malbu na stropě. Jen by tam mohlo být asi něco veselejšího než mapa světa s malými krabičkami.
"Chestere vidím, že již vidíš. Máš samozřejmě některé vlastnosti lepší než člověk, ale i upír se musí učit tomu, co v něm je. Stejně jako lidé všemu po narození"

................