Nokturno.net / tvorba / dílko

Tichý šelest lesa šeptá,
nese silný pocit smutku,
který se tě hned zeptá,
„Je to nutné vskutku?“

Tanec na cestě šeptá bolest,
ztrápená to vlčí duše je,
ani štěstím nemůže prolézt,
pouze smutně volá,vyje...

Tři hroby jsou kolem cesty,
každý náhrobek,vyrytý vlk,
jsou to temnoty tresty?
A nebo jenom havraní brk?

Vlčice se smutně potuluje lesem,
snaží se najít toho,kdo jí pomůže,
najít jej může být pro ní esem
nebo povede k života poruše..

Vyje smutně,vyje zoufalstvím,
které její duši a srdce trápí,
není to vůbec rivalstvím,
pohled tiše,plaše sklápí.

Jenom vlk je jejím esem,její záchranou,
jenž se nachází na druhé straně lesa,
doufá,že naděje opět povstanou
a že už do zapomnění neklesá...

Vlk hledí svými stříbřítými oči,
na cestu,jenž zžírá prázdnota,
naposledy taky projel kočí,
považován za lesa patrona...

Vítr si pohrává s jeho tmavými vlasy,
černé vousy se lesknou ve světle Luny,
patří také do rozsáhlé vlčí rasy,
nedává naděje na náhlé přesuny.

Tou vlčicí jsem já jest,
pláču píseň vlků smutnou,
všímám si jeho gest,
necítit bolest ukrutnou.

Volám stále,zoufale,dlouze,
nic,žádná odpověď,odezva,
smutek mě zabijí v mé touze,
prosím,až jej volání odevzdá...

Tichý šelest lesa šeptá,
vlčice podlehla svému žalu,
Les se tě náhlé zeptá,
„Proč trpěla pomalu?“