Nokturno.net / tvorba / dílko

Jednoho dne jsem se doma nudil- celý den jsem neslyšel nic zajímavého- a tak jsem vyšel ven poslouchat zvuky ulice, které mne svou bezprostředností a nenuceností vždy překvapovaly a těšily. Šel jsem bezmyšlenkovitě tak jak to mám ve zvyku a poslouchal... Jisté a krátké zvuky koňských kopyt doprovázely zvuky kol vozů, kapky kapáním z okapů udávaly rytmus, vlny šustícího listí byly perkusemi, lidé zpívali hovorem o svých přizemních strastech, vítr svou meluzínou hrál na dechové nástroje a to vše ze své vysoké pozice dirigoval měsíc. Dostal jsem se na neznámou cestou a šel jsem podél jakéhosi hostince. Uslyšel jsem velmi líbezné a rozverné melodie houslí. Zaujaly mne a tak jsem vstoupil dovnitř.
Hospoda byla celkem šedá, hosté nepatřili k žádným vyšším stavům, ale přesto, nebo možná právě proto, bylo cítit i jakési lidské teplo. Sedl jsem si, počkal na pana hostinského, objednal si pivo a příjemně naladěn poslouchal neznámého šumaře, který se svými písněmi rozverně dováděl. Všiml jsem si ale, jak je k němu okolí lhostejné. U jeho stolu v zadu v místnosti nikdo neseděl a každý se bavil jen s lidmi u svého stolu. Měl jsem pocit, jakoby světla svítila všude po celé hospodě jen v rohu, kde seděl houslista, svítily málo. Rozhodl jsem se přisendout si k němu. Jenže on si mé osoby nevšímal a vesele celý večer hrál. Opavdu mne uchvátil a tak jsem zůstal až do konce jeho besporu báječného vysoupení. Když balil housle do futrálu, rozhovořil se.
"Všiml jsem si ,že Vás moje hudba zaujala"
"Ano,to je pravda. Hrajete opravdu skvěle. Nemohu říci,že by jste hrál nějak profesionálně, ale máte v sobě tolik, co mnozí šumaři postrádají- jakousi vlastní vnitřní atmosféru. Myslím si že tato atmosféra je obrazem Vašeho srdce. Že jste tudíž vnitřně velmi veselý, i když vnější podmínky tomu nenasvědčují."
."Proč myslíte, že tomu vnější podmínky nenasvědčují?"
"Všiml jsem si že si Vás hosté ani nevšímají a že Vám za celovečerní bavení ani neplatí."
"Ale já to nepotřebuji, pro mne je předmětem, produktem a příčinou radosti hudba. A i kdyby, jsem přesvědčen, že mnozí lidé chodí do téhle šedé hosody jen proto, aby si mne mohli poslechnout."
"Opravdu? Jak jste na to přišel? "
"Jednou jsem slyšel jejich rozhovor, z kterého jsem to pochopil. Jeden z nich říkal, že navštívil nějakou operu nebo co za událost, kde se snobi v bahně rochní, že byla sice dobrá, ale že to nemělo na mne. Od té doby mám jakýsi vnitřní pocit tepla ze své práce, ale i kdyby ten chyběl, jsem prostě s mojí hudbou v euforii."
"To celé mne těší. Rád bych si Vás někdy poslechl znovu. Budete tu ještě někdy hrát?"
"Já tu hraji pravidelně každý večer."
"Tak v tom případě toto místo určitě znovu navštívím ..a tady máte takový drobný přííspěveček" Dal jsem před něj 5 stíbrnýh
"To si nechte, hostinský mne stejně pravidelně platí za tu špetku barev, kterou do jeho lokálu vnáším .Nashledanou, je pozdě a já se rád vyspím"
Teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že už je 1 hodina v noci a že jsem byl tolik uchvácen jeho hudbou, že jsem ani nebyl schopen uvažovat o čemkoliv jiném. Rozešli jsme se a já odešel domů. Během celé cesty a celé noci jsem musel o jeho osbnosti a jeho hudbě uvažovat a tak jsem byl celý den v práci zničený. Další den jsem za ním přišel opět a tak se to opakovalo skoro celý rok- po tuto dobu jsem zjistil , že kromě té euforie z hudby ho asi těší i to, když může svou hudbou těšit druhé. Že je to tudíž velmi kladný hrdina se zájmem o druhé. Nicméně asi po roce od našeho prvního setkání jsem onemocněl a tak jsem se nemohl do jeho hospody vypravit.
Po několika týdnech od mé nemoci jsem si ho do hostince přišel opět poslechnout. Bohužel-nebyl tam. Celý večer jsem čekal jestli nepřijde ale nepřišel. Přišel jsem i další večer, ale opět jsem nesylšel jeho krásné melodie. Po několika zopakováních jsem se rozhodl zeptat se hostinského:
"Nevíte, kde se poděl ten veselý šumař, co Vám tady tak pěkně vyhrával?"
"Je to smutné. Ale nedá se s tím nic dělat... " bylo vidět jak slza ukápla po jeho líci
"Copak se stalo?"
"Víte jak král vyhlásil po smrti své jediné dcery týden smutku? Zrovna v té době přišli jeho rádcové zkontrolovat můj podnik. Šumař nedbaje o ně hrál a hrál. Tak na něho zavoleli biřce, ti ho uvěznili, a zítra ráno bude zabit za městem ."
Vyšel jsem z hospody bez rozloučení a bezmyšlenkovitě se procházel po městě, abych se s tím vyrovnal. Ale nebyl jsem vzpamatování schopen. Celou noc jsem prochodil městem a ráno mne mé kroky náhodou dovedly k popravišti.
Zrovna popravovali mého kamaráda. Položili ho na špalek, kat zvedl sekyru a bylo slyšet škaredý ostrý zvuk s počátkem v švihnutí sekyry, která mého přítele poslala na věčná loviště . Symbolicky se rozhodli rozseknout i jeho housle. Když je rozsekli, odnesli je na smetiště. Napadlo mne vzít si je jako upomínku na popraveného. K velké radosti jsem je našel jakousi neviditelnou sílou spojené zpátky k sobě.
Nechal jsem si je doma několik dnů, ale v mysli se mi ozýval hlas nutící mne k vracení nástroje zpět do hospody. Nakonec jsem zjistil že to bude asi nejlepší řešení toho co s houslema udělat. Tak jsem je vzal, odnesl jsem je tichou noční krajinou do hostince a tam se k velké radosti mé, hostinského a také hostů, samy od sebe rozehrály. Hrály ty samé rozverné písně jako šumař. Hostinský je položil na jeho stůl a nechal je tam hrát. Od Té doby navždy přebývá houslistův duch na místě mé nejoblíbenější hospody.