Za křivým plůtkem zahrádka jak dlaň,
a dům bílý s rozpadlými krovy.
Tam tak často ve snech chodívám,
když srdce tak stýská si a nekonečně bolí.
A květy v odkvětu, tak tlivě krásně voní,
jak dlaně, co vyprahle klesly v starý klín.
Nad lesy brdskými se deštné mraky honí,
všude kolem klid a nekonečný smír.
Na stole s ubrusem, s jemnými výšivkami,
hrníček stojí s čajem šípkovým.
Jsem hostem času, jež dávno, dávno minul,
a zase tu sedím za stolem prastarým.
Tak laskavé je pohlazení vánku,
které mi sklouzává lehce po vlasech.
To ruce mé babičky vplétají do copánků,
útěchu pro chvíle v mých životních nečasech.
Tak tenká blána mezi dvěma světy,
má bránu zdobenou z krásných vzpomínek.
Do zahrádky vcházím s povadlými květy,
a babičku vídám už jen ve svých snech.
› Online 47
› Zeď
čtenář Antilistí (28.11.23, 19:14) Já jsem tady furt...
Lakmé (19.11.23, 17:13) Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...
čtenář Donar Tyr (11.11.23, 01:51) Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).
natir (06.05.23, 13:33) Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?