Nokturno.net / tvorba / diskuze

Počkám si na tu chvíli,
kdy se rožínají lampy
a všichni usínají.

Stoupnu si na balkón,
ruce dám za záda,
jako když mi bylo pět
a rozbila jsem babičce vázu,
sklopím pohled oblečený do oranžových řas,
ať moje město spí
uplakané a tiše hořící
ve svojí směšné hrdosti hejna holubů
a
šedých lidí.

Už nejsem malá.
Místo ukolébavky poslouchám vaše životy.