Nokturno.net / tvorba / diskuze

Prolog:

Když se Newuanové a Tuanogané do sebe dali naposled, byla to snad celá věčnost. Meče řinčeli, až skoro všichni málem ohluchli. Ale přece jenom se stal v tento den zázrak; Newuanové konečně vyhráli a oslavovali ve dne i v noci.

„Proklínáme vás, všechny duchy a tajemné síly! Všechny vás proklínáme!“ křičeli Tuanogané. A v tu ránu je pohltila země, která zarostla houštím a pralesem.

_____________­________________________­___________________

Salma se probudila a zjistila, že je obloha úplně černá.

„Jacku?“ oslovila svého přítele, který udržoval oheň.

„Nezdá se ti, že je ta noc nějak dlouhá?“

„Ano, nešálí tě zrak, něco se stalo,“ odpovídal Jack.

„Kolik máš hodin?“

„Osm ráno.“

„Já taky.“ Salma přikyvovala a přiběhla k ohni.

„Na, tady máš kus hovězího, které jsem vzal z domova.

,“Díky moc," pokusila se Salma o úsměv a položila svou hlavu na Jackovo rameno. Vnímala šustění listů stromů. Zahlédla něco za keřem, ale nemyslela na to, protože si potom uvědomila, že to byl asi přelud.

„Jacku..co se to děje?“ zeptala se.

„To bych taky rád věděl.“ Jack se podíval kolem sebe a pozoroval křoví. Oba byli rádi, že našli v tomhle prokletém pralese aspoň místo na oheň a nocleh. Salma do teď nepochopila, proč se s Jackem vydala hledat ten poklad. Podle Jacka leží na nějakém Ztraceném jezeře. A teď ji ještě muselo potkat takováhle situace – v osm hodin ráno je tma. Pořád jí to nešlo do hlavy.

„Moc ráda bych věděla, kterým směrem se chceš vydat? Je to tu vše stejné,“ podotkla Salma.

„Tam,“ ukázal Jack někam před sebe. Salma se zvedla a šla si prohlédnout ono houští. Bylo opravdu husté. Určitě bude trvat celou věčnost, než se z toho pralesa dostanou.

„Musíme pořád na východ,“ poradil jí Jack.

„To..se..ti..,“ prodírala se Salma křoím, „lehce řekne.“ Otočila se na Jacka a říkala: „Jak teď asi bez slunce poznáme východ?“

„Budeme se asi muset spolehnout na Polárku a jasnou oblohu.“

„To si moc věříš..“ pochybovala Salma a dál se prodírala houštím. Potom se zastavila a rozhlížela se kolem sebe. Přejela očima po něčem bílém, tak se tam pohledem vrátila.

„Jacku..“ zarazila se Salma, protože uviděla nějaké bílé dveře. Přišla k nim a začala si je prohlížet.

„Co je, zlato?“ zeptal se Jack. Salma obešla dveře ze všech stran a řekla:

„Pojď sem. Tady jsou nějaké dveře.“ Jack se rychle prodral k Salmě a zůstal stát. Dveře stály úplně samotné mezi stromy, keři, prostě jen tak v lese.

„To nikam nemůže vést,“ divil se Jack, protože dveře nebyly vestavěné v nějaké pevnosti. „To nedává smysl,“ přemýšlel a obcházel je.

„Já je zkusím otevřít.“ Salma stiskla kliku a otevřela je. Otevíraly, dá se říct, dovnitř, aspoň z pohledu Salmy a Jacka. Uvnitř dveří byla řeka, sem tam nějaký strom a hlavně slunečné počasí.

„No vida!“ radovala se Salma.

„Počkej,“ zastavil ji Jack. „Nevím, co to má znamenat, zůstaň na chvíli před těmi dveřmi,“ nařídil a stoupl si za ně.

„Kde jsi, puso?“ divila se Salma.

„Vidíš mě?“ ptal se Jack zpoza dveří.

„No samozřejmě, že tě nevidím, kam jsi zmizel?“ Salma se pořád dívala do jiného světa.

„Jsem za těmi dveřmi, Salmo,“ ujišťoval ji Jack.

„Opravdu?“ opáčila. „Vždyť tě v nich nevidím.“

„Ne vevnitř, ale za nimi.“ Jack se vynořil zpoza dveří.

„Ach, díky bohu. Tady si,“ usmála se.

„Tak to by bylo,“ povídal Jack. „sbalíme si věci a vstoupíme tam. Neztrať to z očí,“ nakázal a za chvíli se vrátil s batohy. Oba si je na sebe nandali a vstoupili do onoho druhého světa. Dveře se za nimi okamžitě zabouchly.

„Ježiš, to jsem se lekla, taková rána,“ otočila se Salma na dveře. Najednou tam spatřila, jak se tam postupně vyrývá nějaký nápis. „Jacku,“ povídala tiše.

„To je nádhera,“ kochal se nic netušíc Jack.

„Tím bych si nebyla tak jistá. Pojď se sem podívat.“ Jack es otočil a četl nápis:

Ten, kdo sem vstoupí, se už nikdy nevrátí.

Poté se dveře zmizely a místo nich se tam objevilo husté houští.

„To není dobré, Jacku.“ A nebylo, protože obloha zčernala, objevilo se tam několik bílých stromů, foukal vítr a voda zešedivěla.

„Možná bylo lepší zůstat v tý zeleni za těmi neexistujícími dveřmi,“ poznamenal Jack.

„Ano, moje řeč. Kudy půjdeme?“ ptala se Salma.

„Teď je to jedno. Podél řeky.“

Vítr nepříjemně foukal a šlo se jim ztěžka. Bylo slyšet kácení a praskání holých stromů. Šli po proudu řeky, která se pomalu vlekla, protože byla těžká a špinavá.

V dáli se začalo něco objevovat.

„Půjdeme k té pevnosti,“ řekl Jack. „Třeba tam budou mít nějaké jídlo,“ doufal.

„Jen aby,“ pochybovala Salma. Potom se spustil déšť, který se za chvíli proměnil ve sníh. Museli se na chvíli zastavit, aby se oblékli tepleji. Sníh začal být hustší a Jack vyndal z batohu dvě bundy. Oba se oblékli a pokračovali k pevnosti.

„Je to hrad,“ poznala Salma.

„Ano, asi máš pravdu,“ souhlasil Jack. Zbývalo asi ještě dvě stě metrů a už skoro nebylo na krok. Chumelilo tak silně, že se museli držet za ruce, aby jeden druhého neztratil.

„To je příšerný, já skoro nevidím,“ stěžovala si Salma, protože ji bičoval sníh do obličeje a nemohla otevřít oči.

„Už tam za chvíli budeme, Salmo,“ utěšoval ji Jack. Bylo to jako celá věčnost, pomalá cesta, ale dočkali se. Sníh trochu zmírnil, takže se mohli podívat na stavení. Byl to obrovský hrad. Měl sedm věží. Byl kamenný. Jack uchopil klepadlo a zabušil. Dlouho se nic neozývalo.

„Třeba nejsou…dd..d.­.dom…a,“ třásla se zimou Salma.

„Musí tam někdo být,“ doufal Jack. Znovu zabušil. Tentokrát se začala brána pomalu otevírat.

„Haló..je tam někdo?“ vyzvídal Jack.

„Je nám zima a nemáme jí…“ začala křičet Salma, ale najednou se jí zlomil hlas, protože se v bráně objevila žena. Měla černé rozcuchané vlasy, šedou pleť a viselo na ní šedé roztrhané oblečení.

„Co chcete?“ zaskřehotala.

„Já..,“ pokoušel se Jack mluvit, ale nějak se zadrhával, protože její vzhled mu naháněl strach. „Já..totiž my…hledáme nocleh..a..no..tady to asi není vhodně, tak…že bychom zase vypadli. Pojď, Salmo.“

Už už chtěli popadnout batohy a utíkat pryč, ale ta žena je oba chytla kolem ramen a táhla je do hradu.

„Ne ne, kdepak. Jistě, že se o vás postarám,“ ujišťovala je a jedovatě se usmála, takže odkryla své zkažené zuby. Salmě se zrychlil dech a pohlédla na šedou zkřivenou ruku, která jí visela na rameni.

„Myslím,“ řekl Jack, „že my vás opravdu nebudeme obtěžovat, určitě je tu poblíž nějaká jiná noclehárna.“ To asi těžko, ale zkoušel se osvobodit.

Žena je vedla obrovským nádvořím do brány naproti té, kterou sem přišli.

„Támhle…to je je..“ všimla si Salma něčeho divného a ukázala tam.

„Chodící kostra, přesně tak, děvenko,“ dopověděla stařena.

„Prosím? Copak můžou..“ povídala Salma.

„Ano ano, můžou. Je vidět, že neznáš dějiny mrtvých,“ skřehotala.

„Tak moment,“ sebral kuráž Jack. „Asi jste si nás spletla. My nejsme mrtví, takže nás tu asi nebudete potřebovat.“

„Ale budeme,“ smála se. Prošli bránou a ocitli se v dlouhé chodbě. Před nimi byly kamenné schody.

„Uvidíte, že se vás tu budeme potřebovat,“ opakovala a uchopila hořící pochodeň, která byla na zdi. „Následujte mě,“ povídala a začala vystupovat po točitých schodech nahoru.

„Uvidíme, Salmo,“ řekl Jack. „zatím půjdeme za ní.“

„To nemyslíš vážně?“ divila se vyděšeně.

„Neboj,“ utěšoval ji a šel po schodech.

„To se ti řekne,“ kroutila Salma hlavou. Potom se podívala těsně za sebe a šla za Jackem.

„Je to vysoko,“ podotkla stařena. A pokračovali v cestě do výšky. Minuli první patro, takže Salmě došlo, že to bude ještě vysoko. Minuli druhé patro a Salmu už bolely nohy. Stařena si toho všimla a povídala:

„Holka, je to sedm patro, to se ještě nachodíš, až budeš chodit sem a tam.“

„Paní,“ začal Jack, „my nemáme v úmyslu tu být dlouhou dobu.“

„Určitě se ti tu zalíbí, chlapče a budeš tu chtít zůstat.“ uchechtla se žena. To se ani jednomu nezdálo. Konečně vyšli nahoře ze schodiště. Zabočili do leva dlouhou chodbou, potom úzkou depresivní a nakonec širokou doleva. Na konci této chodby po levé straně byly dveře.

„Račte vstoupit,“ uvolnila cestu ta stařena. „Tady vám nechám tu pochodeň,“ a zapíchla jí na zeď. „Až bude oběd, zavolám vás. Zatím tu zůstaňte.“ Potom se s jedovatým úsměvem sebrala a praštila dveřmi.

„To je perfektní teda..“ hlesl Jack a padl na pohovku, která byla na levé straně ode dveří.

„Mně se to nelíbí,“ stěžovala si Salma. „Mně se to vůbec nelíbí a sedla si na pohovku naproti Jackovi.

“Musíme se odsud dostat. Nechci tu být už ani vteřinu. Jdeme pryč," Jack vstal a pomalu otevřel dveře. Obhlédl chodbu a naznačil rukou Salmě, že může jít. Salma vzala pochodeň a tiše zavřela dveře. Tichým krokem došli k zatáčce. Salma dávala pozor vzadu, jak jí Jack nařídil a kývl, že můžou jít. Takle to šlo až ke schodům.

„Teď si musíme dávat velký pozor,“ radil Jack. Rychlým a tichým krokem sešli do šestého patra a tam zůstali vedle schodiště. Oddechli si. Ještě je čeká pět takových pater. Snažili se takle i další patro, které jim také vyšlo. Zastavili se v oném pátém patře.

„Jacku..já už to nezvládnu,“ obávala se Salma. „Objeví nás někdo.“

„Uvidíš, že ne. Neboj,“ uklidňoval ji.

„Já dál nejdu,“ protestovala.

„To tu snad chceš zůstat? Musíš dál.“

„Ale..já nemůžu.“

„Ale..můžeš. Tak mi pověz, co tu chceš dělat?“ Salma jen pokrčila rameny. „Tak vidíš. Čím déle tu budeš stát, tím míň už nebudeš chtít jít dál..Už se neodvážíš pokračovat. Tak seber kuráž a půjdeme.“

„Tak..dobře,“ nakonec souhlasila.

Jack šel jako obvykle vepředu a Salma hlídala zadek. Už se blížili k jedinému okénku, které zdobilo jednu ze sedmi věží. Salma znervózněla a vzpomněla si na to, jaké by to bylo, kdyby je někdo objevil. Ne, to se nesmí stát. Držela se u Jacka a kontrolovala situaci za sebou. Konečně přišli ke zmiňovanému okénku, které vrhalo jediné měsíční světlo do té tmy. Když vtom uslyšeli sípající hlasy. Jack poznal, že budou asi na cestě do pátého patra, takže teď neměli šanci jít dál.

„Musíme se vrátit,“ šeptl.

„Co?“ žasla Salma. Ale co by se taky v téhle situaci dalo dělat. Museli se přece vrátit zpátky. Salma našla po pravé straně chodby závěs. Mávla rukou na Jacka a oba se schovali za závěs. Hlasy se přibližovali. Mihly se kolem nich a vzdalovaly se na konci chodby. Potom zmizely a oba mohli vylézt.

„Naháníš mi strach,“ oznámil Jack.

„Naháním ho spíš sama sobě. Prostě jsem cítila, že něco není v pořádku.“

„A co cítíš teď?“

„Myslím, že teď můžeme jít.“

„Aspoň něco pozitivního,“ zklidnil se Jack. Do čtvrtého patra měli klid. V tomto patře Salma zneklidnila.

„Děje se něco?“ poznal její neklid Jack.

„Mám pocit, že bychom měli chvíli počkat.“ Tentokrát to nebylo tak jednoduché. Museli najít vhodnou skrýš. A navíc nejbližší závěs byl až na konci chodby. Salma pozorovala situaci smaragdovýma očima z úkrytu. Dlouho se nic nedělo a za chvíli kolem nich proplul nějaký vysoký kostlivec, který šel rovnou od schodů.

„Opravdu mě děsíš. Nevěděl jsem, že to ovládáš,“ divil se Jack.

„Hlavně je nejhorší, že jsem to o sobě nevěděla.“ Podle instinktu Salma poznala, že můžou jít. Šli zase tichým a rychlým krokem. Na kamenných zdech se objevovaly jejich stíny a občas i nějakých netopýrů. Ve třetím i druhém patře se zastavili a dali si menší pauzu. Potom zase pokračovali. Pomalu a jistě se plížili do přízemí. Konečně se ocitli před hlavní bránou.

„Musíme jít nějakou tajnou cestou. Nemůžeme si troufnout jít rovnou přes nádvoří,“ uvažoval Jack. Oba zatočili doleva a doufali, že se tak dostanou k hlavní bráně, ale najednou na ně narazila z levé chodby zase ta stařena, která je dovedla až do toho sedmého patra.

„Ale ale? Kampak máte namířeno? Řekla jsem, že máte zůstat v komůrce a až vás zavolám, pak teprve můžete jít na oběd.“ Jack ani Salma se nezmohli na slovo. Stáli jako opaření s vyvalenýma očima. Nakonec je vedla zpátky, ale kratší cestou, ke schodišti.

„Vystupujte za mnou,“ nakázala. Opět šli v pořadí babka, Jack a Salma. Salma zatáhla Jacka za rukáv a měla na mysli, že se zdrží. A za chvíli budou most se odpojit a jít dolů. Zpomalili tempo a obrátili se čelem vzad. Tiše sestupovali dolů, ale vtom se k nim seshora přiblížila stařena a povídala:

„Myslím, že bude lepší, když půjdete přede mnou,“ uvážila. Chytla oba za paže a přivlekla před sebe.

Konečně byli nahoře a paní je vedla zpět do komůrky. Pro jistotu je zamkla. Asi sedm nebo osm západů.

„A jsme zase tam, kde jsme byli,“ vzdychla Salma.

„Ano,“přitakal Jack, „ale ještě k tomu zamčení.“ Salma pomyslela na to, že by spletli prostěradla, ale po vykouknutí z okna posoudila, že to nepůjde, protože je to opravdu vysoko. Třeba to udělali schválně, aby nemohli pryč. Třeba je tu úmyslně drží, ale nevědí proč.

„Musíme vymyslet plán,“ přemýšlel Jack. „Během oběda se musíme vytratit.“

„Já bych radši ještě před obědem.“

„Taky bych rád, ale myslím, že to nebude tak jednoduché.“

Tak tam seděli na svých pohovkách a koukali do prázdna. Na starobylé skříni byly pavučiny, takže bylo jasně poznat, že zde dlouho nikdo nebyl. Bylo tam zima a v krbu nebylo žádné dříví. Podlaha byla kamenná. Jediné světlo, které tam bylo, byla pochodeň. Na tohle nebyli zvyklí, protože oba bydleli v krásné vile v Londýně. Bylo to, jakoby se vrátili do středověku. Přemýšleli o plánu, jak odtamtud zmizet. Jack se položil na postel a díval se do kamenného stropu a Salma přemýšlela chozením sem a tam. Chvíli stála u okna a doufala, že jí pohledem z něj něco napadne, ale nenapadlo. Pak zase chodila. Potom se zastavila u skříně nalevo od okna řekla:

„Je něco za tou skříní?“ optala se.

„Můžeme se podívat,“ zkonstatoval Jack. Vší silou ji odsunul. Oba žasli. Ve zdi byl otvor. „No vida,“ zaradoval se Jack. Popadli zavazadla a chystali se odejít, jenže vtom uslyšeli hlasité odmykání. Rychle hodili batohy na postel a zasunuli skříň. Posadili se a dělali jakoby nic, Ještěže byli zamčení na tolik západů, jinak už by je dávno objevili.
Dveře zaskřípali a v nich se objevila známá paní.

„Oběd je přichystaný, milánkové,“ zasípala. „Račte jít tímto směrem.“ A ukázala doleva. Šli složitými chodbami, několikrát šli po schodech, až se ocitli v tmavé místnosti bez oken.

„Sedněte si,“ nařídila. Oba si ze strachu sedli a za chvíli jim nějaký kostlivec přinesl každému čtyři jablka. Salma se zatvářila nechápavě a uchopila jedno z jablk.

„Počkej!“ zarazil ji Jack tím, že položil Salmy ruku svojí rukou. „Třeba je to otrávené.“ Salma rychle odhodila jablko a to se skutálelo někam pod stoly.

„Nechutná vám?“ divila se stařena.

„Ne!“ zakročil Jack. Zvednul se a začal řvát: „My víme, že je to všechno otrávené! Víme, že nás chcete otrávit a potom s námi chcete něco dělat, ovšem nemáme tušení co! Všechno víme! Už toho máme dost! Zajímalo by mě, proč nás tu držíte?! Nelíbí se nám to tu a chceme vypadnout, tak nás pusťte!“ Jack si sedl a babka řekla:

„Ale ale? To není hezké. My se vám tady snažíme zajistit pohodlí a vy -“

„Ne ne!“ přerušil ji a hrozil prstem. „Tomuhle říkáte pohodlí? Tomu, že nás držíte zamčené v depresivní místnosti a že nás chcete otrávit?“

„A kdopak říkal, že vás otrávíme? Vždyť jste ani neochutnali náš oběd. Zklidni se, chlapečku. Ber, dokud dáváme!“
Oba s nechutností snědli jablka a zase je stařena dopravila na jejich pokoj a zamkla opět na několik západů. Jen, co uslyšeli, jak odchází, rychle odkryli skříň. Popadli zavazadla a pochodeň a zmizeli ve zdi. Jack pro jistotu přisunul skříň na původní místo, aby je hned tak někdo nenašel. Chodba byla poseta pavučinami a mírně z kopce. Byla úzká a šlo se jim špatně, protože šli po hrbolaté kamenné cestě. Světlo pochodně ozařovalo zeď, na které byly Salminy a Jackovi stíny. Nevěděli, kam jdou, ale doufali, že je takle cesta vyvede někde v nižších patrech. Chodba klesala pozvolna, ale klesala, takže teď mohli být o patro níž.
Za chvíli došli na rozcestí. Mohli se rozhodnout, jestli půjdou rovně, doleva nebo doprava. Usoudil, že cesta doprava asi nikam nepovede, protože vstoupili-li do chodby, která byla vlevo od okna, akorát by se dostali ke zdi hradu. Levá cesta by je asi zavedla hluboko do hradu, tak se dali rovně.
Cesta se zúžila, takže šli chvíli bokem. Naštěstí se rozšířila včas, protože narazili na krkolomné schody, které vedli kupodivu nahoru a to už jsou i teď dost vysoko. Tušili, že je to vyvede na cimbuří. Ale bylo jich jen pár a potom je čekaly schody dolů. Chvíli byly rovně, chvíli zatáčely, chvíli byly vysoké, chvíli nízké, chvíli dlouhé, chvíli krátké.
Cesta po těchto schodech byla dlouhá a ke konci docela příkrá, takže tipovali, že můžou bát ve třetím poschodí.
Za chvíli šli zase v úzké chodbě a hrbolaté cestě. Náhle krkolomná cesta skončila. Ocitli se v široké chodbě s úhlednější podlahou. Na stěnách byly pochodně, takže si Jack tipnul, že se asi nacházejí ve frekventované chodbě. Na zdi našel prázdný držák, do které zastrčil svou pochodeň.

„Zřejmě můžeme někoho nemilého potkat,“ oznámil Jack.

„Taky si myslím,“ přitakala Salma. „Ale musíme se nějak osvobodit.“
Na konci chodby narazili na podobné schody, jako ty, po kterých je vedla ta paní. Byly taky točité. Rychle a tiše po nich sešli dolů. Bylo to jen jedno patro. Ale nedostali se někam, odkud by věděli jak na nádvoří a pryč.

„Poslouchej, Salmo. Teď se rozdělíme. Půjdeš doleva a já doprava.“ Salma se dívala vyděšeně. „To zvládneš. Až to tam obhlédneš a zjistíš třeba nějaký východ, vrátíš se a počkáš na mě, až se i já vrátím z obchůzky.“ Jack si všiml jejího pohledu a zkoušel ji nějak uklidnit.

„Podívej, bude to jen..“ pak se zarazil a oba se potom pomalu otočili, protože tam stála na chlup podobná žena, jako ta, s kterou měli tu čest.

„Samozřejmě si nemyslete, co máme v úmyslu. My si teď hrajeme na tajné agenty,“ vyhrkla Salma. Můj bože! pomyslel si Jack. A sklopil hlavu, aby nebylo vidět, že má problémy zadržet smích.

„Nejste náhodou ti drzí, o kterých se tu pořád hovoří?“

„My nevíme, o čem se tu hovoří, protože tu ani nechceme být,“ prozradil Jack.

„Chápu vás,“ odpověděla žena. Tohle nečekali. „Pojďte se mnou,“ nařídila. Třeba je to past, pomyslela si Salma. Ale ono je to vlastně jedno. Stejně jsou už v pasti i tak.
Oba dva šli za ženou.

„To jsi si nemohla vymyslet něco lepšího?“ usmíval se Jack.

„Byla jsem v úzkých. Určitě jsi byl taky v takové situaci, tak taky plácáš bláboly!“ bránila se Salma.

„Určitě ne takovéhle nesmysly. Hrajeme si na tajné agenty..“ prskl.
Žena je vedla na chodbu do nějaké tajemné místnosti, kde se naneštěstí zamkla se Salmou a Jackem.

„Nejdřív mi řekněte, jak jste se sem dostali?“ vyzvala je k řeči. Oba to překvapilo a Jack se ujal slova:

„Takovými dveřmi..“

„Jako všichni..“ mumlala žena.

„Prosím?“ zeptal se Jack.

„Nic nic. Pokračuj.“

„Takovými dveřmi. Byly bílé a uprostřed pralesa a pak.. pak jsme sem šli, protože venku byla velká
zima a potřebovali jsme ubytování.“

„Ano, přesně tak,“ souhlasila Salma. „A navíc nechápu, proč nás zamykáte?“

„Aha, tak poslouchejte, co vám teď řeknu,“ začala žena. „Nyní jste na Hradě Mrtvých,“ sípala. Salma a Jack si vyměnili zděšené pohledy. „Předpokládám, že o tomhle nic nevíte podle vašich výrazů. Před mnoha tisíci lety měla tato země dva rody – Tuanogany a Newuanovy. Nemohli se shodnout na tom, kdo bude vládnout, tak skoro každý den pořádali boje a ten, kdo vyhraje, bude moct vládnout, jenže téměř nikdy nikdo nevyhrál. Newuani měli vždycky navrch, ale přeci jednoho dne měli štěstí a vyhráli . Rod Tuanoganů se naštval a proklel duchy a všechny nadpřirozené síly, ale to se duchům nelíbilo, a tak za trest na Tuanogany seslal takové prokletí, které je pronásleduje dodnes. A to takové, že každý rok se otevře jejich svět, ve kterým žijí jako nesmrtelní kostlivci. Aby se uživili, musí pochytat smrtelníky z normálního světa, kteří jim budou sloužit tak, že budou chodit ven z těch dveří, do kterých jste se teď dostali, a shánět potravu.“

„Proč nám to říkáte, jste přece taky smrtelná,“ řekla Salma.

„Nejsem. Jsem právě ta, kterou tu drží a postupně se stává hnusnější a shnije tu. Stal se ze mě nesmrtelník.“

„Takže i ta žena, která -“

„Ano, i ona. Asi by vás mohlo zajímat, že ty dveře se otevírají jen jednou za rok a to je málo, protože mrtví nestihnou sehnat tolik smrtelníků za jeden den, aby se o ni starali.
A ještě poslední věc. Na místě bojích tu během padesáti let začal růst tenhle prales, ve kterém se jednou za rok objevují ty dveře.“

„Zajímavé,“ usoudil Jack, ale musíte nám teď rychle poradit cestu ven.„

“Musíte se dostat tam, kde jsem vás potkala a držet se při kraji hradu. Když budete blízko oken, půjdete podél nich a tak určitě obejdete kulaté nádvoří a dostanete se k bráně. Tam už si asi budete muset poradit.„

“Děkujeme moc za radu," pokusila se o úsměv Salma.

„Není zač, ale radím vám. Musíte to stihnout do půlnoci, protože pak se dveře zavřou a stane se z vás to, co já. Budete muset shánět potravu. Je pravda, že za dveřmi, ale budete součástí tohoto hradu a náš hlavní šéf by vás chytil svou mocí zpět.“

„Moc děkujeme, že jste nám pomohla, “děkoval Jack.

„Já vás teď doprovodím ke stěně hradu.“ Žena odemkla dveře a šla s nimi na místo, které slíbila. Nebyla to moc příjemná cesta, protože Salma byla nervózní a měla strach, že ji někdo objeví, ale naštěstí neobjevil.

„Tak a tady už budete muset jít sami,“ poradila.

„Do třetice všeho dobrého díky,“ řekl Jack.

„Dejte si pozor. Nashle.“

„Nashle!“ pozdravili Jack se Salmou unisono.
Šli podél zdí a sem tam narazili na nějaké okno, aby se ujistili, že jdou kolem nádvoří. Šli za sebou jako vždycky. Byla to docela dlouhá cesta. Báli se, že na někoho natrefí, ale naštěstí se nic nestalo. Otevřeli dveře hradu a stáli na nádvoří. Pršelo. Blížila se skoro půlnoc a měli obavy, že nestihnou dojít ke dveřím včas. Bohužel se jich všiml nějaký kostlivec, který hned běžel za nimi. Pohyboval se rychle. Salma s Jackem rychle odsunuli bránu a pro jistotu ji zavřeli, aby kostlivce trochu zdrželi. Běželi deštěm a bičoval je silný vítr. Za chvíli se otevřela hlavní brána a v něm asi deset kostlivců. Salma se otočila, a když to uviděla, zrychlila tempo. Kostlivci se blížili a už je měli téměř na dosah. Už natahovali ruce, ale ještě je nechytli. Již se blížili ke dveřím, které je sem vpustili. Za pět vteřin bude půlnoc. Jack otevřel bílé dveře a oba vypadli z prokletého světa. Ve vteřině dveře zmizeli, náhle se udělala modrá obloha a slunečné počasí. Prales tam ještě pořád byl, ale nevypadal už tak ošklivě jako předtím. Oba samou vyčerpaností padli na zem a zhluboka dýchali. Nedovedli si představit, jaké by to bylo, kdyby je zase chytli.
Když už začali nabírat trochu dech, Salmě ještě pořád něco nešlo do hlavy.

„Jak to, že se tam ty dveře znovu objevili. Přece když jsme tam vstoupili, objevil se na nich nápis a pak zmizeli. Jak je to možné, že jsme jim uprchli?“
„Protože ta paní se spikla proti celému hradu a pomohla nám. Salmo, ale teď to nebudeme řešit. Jsme odtamtud pryč. Třeba se stal nějaký zázrak a ty dveře se tam v náš úspěch objevili.“
Druhý den se Salma probudila a zjistila, že obloha je modrá. Svítilo slunce.

„Je asi deset hodin, Salmo. Měli bychom jít,“ povzbudil ji Jack.
Jen co se najedli, pokračovali v hledání pokladu. Opět se prodírali houštím, ale naštěstí na žádné dveře nenarazili. Za chvíli se dostali z pralesa pryč.

„To jsem nevěděla, že ten les byl tak krátký,“ byla překvapená Salma.

„Máš pravdu. Prostě jsme to v té tmě včera nepoznali.“
Potom narazili na průhlednou třpytící řeku a šli po proudu.

„Mám pocit, Salmo, že tohle je ta Ztracená řeka, na které má být ten poklad. Takže my jsme od pokladu celou dobu byli pár kroků!“ řekl Jack.

„Kdybych nenašla ty dveře,“ durdila se. „mohli jsme tu být cobydup.“
V dáli se už něco třpytilo a lesklo. Za chvíli se tam dostali a už mohli obdivovat krásu pokladu.