Nokturno.net / tvorba / diskuze

PROLOG
Jsou dny, kdy naše melancholie dosahuje vrcholu a mění se v bezbřehou radost. Zmáhá nás únava a ve tvářích se nám tvoří drobné ďolíčky. Holky si tenkrát hrály s myšmi a kluci si před sebou stahovali trenýrky a podle svých drobností určovali hierarchii v tlupě. Psal se pátý květen roku 1985.



1.

Toho dne se Richard počural. Stál před kamarády se staženými trenýrkami a čural. Nezaujatě a klidně. Do zelené trávy plné brouků. Dalo by se říct, že byl šťastný a nebo by se taky nedalo říct vůbec nic. Kdyby snad Emil nevzal do rukou kámen, nerozpřáhl se a nehodil.

Sluneční paprsky polykaly jeho hrany. Kámen neletěl příliš daleko. Prostě jen tupě narazil o Richardův spánek a naprosto flegmaticky dopadl na zem. Do měkké a přívětivě od drobných dětských nohou udusané trávy. Bylo pondělí? A nebo snad úterý? Jindra se rozesmál a maniakálně škrtl zápalkou. Měl to ve zvyku a dělal to rád. Celé dlouhé hodiny si takhle vydržel hrát. Seděl v kuchyni u stolu a odhazoval dohořelé zápalky do popelníku. Zkoušel po jakou její nejzazší mez ji dokáže podržet předem nasliněnými konečky prstů. Vašek pro změnu zatleskal a výskl. Tomáš se začal chechtat a Jardovi jakoby se do očí vehnala žluč. Jenom Richardovi se na spánku otevřela menší ranka a z ní se vyvalila krev. Tmavě červená, až rubínová, ubírala se mezi póry pokožky. Tvořila stružky a přirozeným zákonem gravitace stékala směrem dolů. Richard si natáhl zpět trenýrky a zapnul poklopec svých riflových kraťásek. Zvrátil hlavu, a zadíval se do Slunce.

,,Ach, jak je jen malinké,“ povzdechl si Richard a naprosto nezúčastněně vytáhl z kapsy svých riflových kraťásek velký plátěný bílý kapesník, jenž si přiložil k ráně způsobené kamenem. Krev jím prosakovala jako nějaký zhoubný nádor na plících. Měnila se v nach a poté se přelévala v rumělku. Odstíny byly střídavě harmonické a navazovali pocit klidu. Tu a tam byly světlejší, jinde zase tmavší.

,,Je to blázen, o čem to vůbec sakra mluví!“ rozčílil se tak trochu Emil na Richarda a už se shýbal pro klacek ležící opodál na zemi, který mu měl dodat pocit převahy a moci. Měl vypracované svaly dítěte. Trochu propadlý hrudní koš a veliké hnědé oči zapadlé hluboko v nesympaticky kulatou tvář. Uši mu nepříznivě odstávaly a nos protahoval do nevábné špičky. Jindra se momentálně nezajímal o nic jiného, než o stále ještě planoucí sirku. Zato Vašek se pokusil podívat směrem Richardova pohledu. Ale narozdíl něj si musel přiložit k obočí levou ruku jako stínítko. Slunce snad skutečně budilo dojem titěrnosti a jeho paprsky byly natolik drobné, že nešly postřehnout okem. Ale i přesto byly oslepující. Musel odvrátit zrak a zorientovat svůj pohled, jehož se zmocnily dva velké žluté kotouče. Musel opět přivyknout běžnému světlu. Tomáš přistoupil k Richardovi a hrubě do něj strčil pravačkou. Tomáš byl vysoký a ze všech nejsilnější. A možná byl i skutečně chytrý. Jedno je však jisté. Pro tuto chvíli se nezmohl na nic jiného, než jen aby řekl:

,,Je to prostě umolousaný idiot!“

,,Co je to umolousaný?“ zeptal se vztekle Jarda.