Nokturno.net / tvorba / diskuze

Mžourat do zářivých slunečních paprsků,
Zhlížet se v zašedlých zrcadel odlesků,
Poslouchat šum stromů s napadeným listím,
Jaké to je vím, ale už nikdy nezjistím,

Proč mě to všechno tak děsí…

Při každém jeho úsměvu cítit slabost v kolenou,
Litovat lásku vejpůl zlomenou,
Nechápat vlastní srdce, které paniku křísí,
Pokaždé, když o milost prosí,

Za každou chybou, kterou udělal…
Nemoci zapomenout na společných chvil krásu,
Když připomíná je západ denního jasu,
Myslet na to všechno každou noc,
Mi sebralo všechnu vůli, moc

Být svá…

Už nikdy nebudu taková, jako dřív…
Už nikdy se nepřestanu bát…