Nokturno.net / tvorba / diskuze

Rozpraskanými rty chraptivě šeptám prokletí,
hlas mi selhává.
Za všechna příkoří, za zmařenou lásku, ze bolest,
teď zaplatíš.
Déšť mi z tváří smývá třpytivé slzy
a hromy soucitně slibují svou pomoc.
Bledá, oči upřené do nesmyslnách dálek,
kam vidím jen já,
vybavuji si tvou tvář, tvůj pohled.
Chci tě nenávidět, ale vše, co cítím je jen smutek.
A za ním, ač se stydím, stále ta naivní láska.
Nejistotou, trémou, vzrušením
potí se mi dlaně, když je zdvihám k nebi
a hladím blesky.
Země pije rudou krev z mých rozdrásaných, bosých nohou
a na oplátku splní mi přání.
Jen jedno, to nejtajnější...
Vítr se snaží pochovat mé nahé tělo,
otřásající se v zimnici,
a já se mu poddávám.
Tak jako tobě.
Probouzím se zakrytá listím,
a toho překrásného rána
vykopu ti pod staletými duby hrob.