Nokturno.net / tvorba / diskuze

Ve zvonici přítmí
(jen sem tam sluneční paprsek)
motýlí křídla ukousaná časem
prach a schody nekonečné
kde dřevo vydrželo staletí
nechat si šlapat na hřbet tiše
už ho má celý prohnutý
někdy se ozve bolest
tak trochu zavrzá
( je to spíš snaha něco říct než stěžování)
za tu dobu co poslouchá zvony
tlukot těch kovových srdcí
otevírá, oživuje pak i Ty
se rozletíš do kraje
protože jsi součást toho zvuku
a já už dlouho nemohu spát
obměkčena vzpomínkami