Nokturno.net / články / diskuze

to je zatraceňe dlouhý komentář. o jeho pravdivosti raději pomlčím... bylo by to na dlouho :)

Abych se představil, sem takove to male s dlouhymi blond vlasy (ne, nejsem sakra elf!), modrým xichtem a sekerou. Bojoval sem za barbary (na začátku jich bylo méně, takže spojenectví naší družinky bylo pouze otázkou zaplacení vstupního poplatku). Recenze vcelku přesně vystihuje, jak bitva vypadala, až na pár drobností. Přestávek nebylo tolik, pokud bylo, tak jen proto, aby se vyhealila (ressla) část vojska. Pravidla přinesly inovace se kterými se kupodivu dalo hrát (což nebývá pravidlem). A důvtip organizátorů, spolu s pečlivou přípravou dokázal z hnusného, deštivého (pršelo 4x, kroupy 1-2, 12-14 stupňů) dne Zážitek. Takhle inovativně měl dopadnout Cukrův Gor. Další věcí je, že ač barbarů bylo méně (snad o třetinu, možná víc. když jsme se přihlašovali bylo to o polovinu, ale je to jen můj odhad) nebyl postup gardy tak snadný jak je zde psáno. Například při hledání prstenu jste dostali na prdel (sejmul sem Norda- celoživotní úspěch)(závěrečná bitva, druhá závěrečná atd..). Ale pravdou je že obě strany byly celkem rovnocenné, což vidíme také málokdy. Zranění nebyla, organizace byla, bitva byla (možná nejlepší letos na severní moravě). Díky organizátorům !!! (kdyby byla organizace a příprava tak pojata všude byla by to paráda).

Zdravím. Zdá se, že vím kdo jsi. Takový ten věčný rýpal z bitvy na Moravském poli :) Ale máš pravdu. Jenom hledání prstenu - celý ten quest jsem asi nějak vynechal - vůbec jsem si ho nevšimnul. O počtech nevím (přišel jsem pozdě). A pauzy na léčení jsem potřeboval jen třikrát po pěti minutách :) Jinak máš pravdu. Vynikající dřevárna. Snad se organizátoři hecnou a udělají další...

Jsem rád, že se vám nakonec bitva líbila. Bohužel musím přiznat, že se nevyvedla úplně přesně tak, jak jsme zamýšleli, avšak to je způsobeno nedostatkem zkušeností (přeci jenom, je to skutečně naše první bitva). Jak to tedy vidím já: především jsme trošku podcenili množství času potřebného na sobotní předbitevní přípravu a i když už jsme měli něco připravené z minulé soboty, začátek bitvy se poněkud opozdil. Taky se velmi omlouvám svým hraničářům, že jsem se jim nemohl dostatečně věnovat. Měl jsem určit za vůdce hran. někoho jiného a ne sebe. Příběh byl v podstatě jednoduchý: Královští (gardisté) se ve své expanzi dostali příliš daleko a barbaři se brání (legendu si můžete přečíst na www.sweb.cz/dalie2002). Co se týče koncepce celé bitvy, tady jsou některé body: Po úvodním rozdělení na dva tábory si velitelé menších skupin (hraničáři a klerici, upíři a vrazi) rozebrali svých pět vyvolených. Následovat mělo zasvěcení, kdy každý získal první zvláštní schopnost své skupiny. V průběhu hry měli hráči podstatnou část informací a magických předmětů získávat od CPček(4) - bohužel velmi důležité CP - kronikář - se hned na začátku ožral. Taky mě překvapilo a trochu zklamalo, že si skoro nikdo nekupoval svitky (léčení, hrůzy=musíš se otočit a běžet 30m pryč, uhranutí=musíš stát na místě po dobu, než nahlas napočítáš do 100), lektvary (lásky, pravdomluvnosti, jed) a medailony (odvahy, proti nemrtvým, proti jedům, proti uhranutí). Ani hlavní quest určený pro všechny - hledání pokladu nevyšel. Na poklad totiž narazili náruživí hledači klitorisu. Nevadí, použijeme ho příště. Co se týče příští bitvy, máme už něco v hlavě. Snad se to povede někdy v květnu nebo v červnu. Jo mimochodem, odhad, že barbarů je o polovinu méně, než gardistů není zcela správný. Obě skupiny byly nakonec vyrovnané. A poznámka: na konci proběhlo ještě hledání sedmi divů Dalie (hledaly se např. Posvátný meč Mijamota Musašiho, Ostatky ptáka Ohniváka, Boomeran šamana Baobaba, atd….) podle zevrubné mapky umístěné v každém táboře, které skončilo, nerozhodně, protože ani jediná strana a poslézeani organizátoři nebyli schopni najít sedmý div - Noemovy poslední zásoby a armageddon, kde zvítězili vytrvalejší, vodě a kroupům odolní barbaři.

Zdravím vznešeného hraničáře... Dík za napsání, nápady vskutku geniální. Jen škoda že to ti burani barbaři vyhráli ... :)

Buď pozdraven ctihodný čtenáři. Jmenuji se Petronius, vampýr obývající severní končiny zemí krále Havla. Rád bych ti nyní několika slovy přiblížil okolnosti bitvy Dalie, která se odehrála léta páně 2002 v blízkosti obce Kyjovice. Doslechl jsem se totiž, že nynější vůdce církve lidí měl tu drzost „zaznamenat“ ony události a přetvořit si veškerá fakta k obrazu svému. Proto jsem se rozhodl, vypracovat záznam nový a mnohem objektivnější. Rád bych ještě poznamenal, že cokoliv zde budeš čít, je pravda a nic než pravda. Zárukou toho budiž mé nynější vysoké postavení a dobré jméno mého starobylého rodu. Mým úkolem v této památné bitvě bylo sestavit a následně také velet elitní skupině upírů. Vybral jsem si proto pět nejschopnějších osob z celé armády a podrobil je tvrdé zkoušce - muselo se totiž jednat o vampíry ve všech směrech moderní, oproštěné od starých lidových pověr a v dnešní době již komických mýtů spojených s naší prastarou rasou. Zkrátka někoho, kdo se nebude bát podívat do zrcadla a nad tlusťoučkým mnichem který usilovně mává stříbrným křížem recitujíce pater noster, se leda tak pousměje. Stručně řečeno, každý z adeptů musel bezpodmínečně sníst odhadem dva dekagramy česnekové pomazánky aniž by se jeho tělesná schránka za ohromujících zvukových i vizuálních efektů vypařila do prostoru (povoleným dopingem bylo bíle pečivo). Naštěstí se žádné představení nekonalo a ona pětice vyvolených se mohla honosit příslušenstvím k mé jednotce. Stejně tak i naší barbarští kolegové se podrobili neméně obtížné zkoušce prozrazující, zda jsou hodni členství v naší armádě a budou tak moci následovat bohaté kulturní tradice svého národa. Za pár okamžiků jsme pomocí ďáblova stroječku obdrželi zprávu o příhodné konstalaci hvězd pro, obsazeni souperovy vesnice (My upíři, jakožto racionálně uvažující rasa, samozřejmě na nějakou astrologii nevěříme a máme pro ni vyhrazeno místo někde mezi tarokovými kartami a věštěním z kávové sedliny. Ovšem rozhodli jsme se nezasahovat do specifického folklóru našich spojenců a přejít tuto epizodku pouze mírným úsměvem). Sešikovali jsme tedy naše jednotky do pochodové formace a vydali se na cestu. Za několik okamžiků nás čekala první konfrontace s nepřítelem. Z lesa poblíž vesnice se na nás vyřítilo několik výjcích tvorů, které musím pouze z nedostatku jiných výrazů nazvat lidmi. Jednalo se o páchnoucí, špinavá individua vyzbrojená zubatými meči a sem tam jakousi parodií na zbroj. Zkratka co se týče vybavení, nemohli se nám v žádném případě rovnat. To ovšem již s takovou jistotou nemohu říci o umění válečném. Ne že by nějak vynikala jejich taktika, či udivovali šermířskými finesami, spíše nás překvapili nebývalou odvahou, a bojovností. Mnoho z nich se vrhalo do spárů jisté smrti přicházející z našich mečů.(Sám ovšem nevím, zda je možno takovéto pošetilé chování vůbec obdivovat. Domnívám se, že lidé jsou ve víru bitvy vedeni jakýmsi zvláštním puzením, které je společné všem živým tvorům již v době narození. Vždyť i krysa zahnaná do kouta bojuje ze všech sil, ale nikoho by nikdy nenapadlo nazvat ji tvorem mimořádně odvážným…) Má jednotka se v prvních minutách usídlila na levém křídle a hájila tak postup několika záškodníkům, kteří na sebe dobrovolně vzali nelehký úkol – nepozorovaně proklouznout řadami nepřátel až k vesnici a tu zlikvidovat pomocí pekelného ohně. Oni muži běželi velkým obloukem okolo bojové linie a dostali se téměř k valům, ale tam bohužel do jednoho padli pod novou vlnou útočících primitivů. Velitel naší armády rozhodl, že již není třeba dalších zbytečných ztrát na životech a vzhledem k tomu, že soupeřova armáda se již zdála býti dostatečně zdecimována jak po strance psychické, tak po strance fyzické, zavelel k taktickému ústupu. V té chvíli oné vřeštící smečce otrnulo a rozhodli se naše voje pronásledovat. Brzy však zjistili, ze diky naší vynikající disciplíně jim nekynou žádné vyhlídky na zabíjení zoufale prchajících, či snad dokonce na nějaké to rabování a znásilňování. Proto se záhy stáhli se zpět v bláhovém domnění, že dnešní den jsou jim bohové příznivě nakloněni a celkové vítězství leží na dosah ruky. Jak se později ukázalo, opak byl pravdou. Poté co jsme se v našem honosném sídle posilnili a vzájemně si ovázali těch několik málo zranění které nám byl soupeř přeze všechno uštědřil, vydal náš velitel rozkaz k přípravě jednoho z vrcholů dnešního dne – bylo potřeba zajmout a následně obětovat tři gardisty, ochutnáním jejichž krve měl být završen rituál zasvěcení (u barbarů tento zvyk v podstatě funguje jako ekvivalent vojenské přísahy v královské armádě). Upíří jednotka propukla ve snadno pochopitelný jásot a vydala se urychleně přispět ke zdárnému ukončení úkolu. Ovšem řádným tupým mlácením po hlavách, které je tak typické pro lidskou rasu, ale malou lsti, která dle mého názoru předem zaručovala úspěch. Vycházeli jsme z nízké disciplinovanosti gardy a její naprosté absence všech morálních zábran, zvláště pokud zahrajete na jejich velice citlivou strunu – lidskou chamtivost. Přikradl jsem se proto k jednomu z bojujících a jakoby mimochodem se ho zeptal, zda si nechce vydělat nějakých deset stříbrných. Onen prosťáček okamžitě zbystřil pozornost a vůbec se nepozastavoval nad tím když zjistil, že o podmínkách jeho případného výdělku nesmi nic vědět ani jeho nejbližší druhové. S vědomím toho, že se zřejmě chystá zradit svou vlast, zklamat velitele kterému do této chvíle nepochybně ve všem důvěřoval a že v případě odhalení bude jméno jeho rodiny na několik desetiletí nevratně pohaněno, se se mnou a mými upíry odebral na vzdálené a v podstatě osaměle místo. Tam jsme ho s jistotou toho, že naše svědomí může zůstat klidné bez váhání omráčili a spoutali. Konečně co jiného než smrt zasluhuje takovýto odpad společnosti. Znechuceni morálními kvalitami našeho soupeře, jsme dorazili i se zajatcem ke svým (doufejme) věrným spojencům. Ti už přivedli dokonce čtyři gardisty, takže slavnost mohla okamžitě začít. Nešťastníci byli seřazeni kolem oltáře a za zpěvu hymnů oslavujících svobodu, volnost a panenskou přírodu obřadně obětováni. Jejich krev poté kolovala mezi přítomnými a každý se symbolicky napil. Jedinou výjimku jsem zde tvořil já a mí vampíři, se kterými jsem si onu pochoutku náležitě vychutnal. Věřte nebo ne, ona krev chutnala tak trochu jako medovina… Mystickou atmosféru okamžiku přerušil až příchod poslů kteří zvěstovali, ze velitel gardy dychtící po pomstě se rozhodl najit a zničit posvátnou relikvii barbarů – prsten -------. To je z pochopitelných důvodů velice rozzuřilo. Onen prsten byl totiž v jejich drženi již od počátku věků a rozhodně se ho nehodlali vzdát jen tak bez boje. Náš moudrý a ve věcech války velice zběhlý velitel rozhodl, ze nejlepší obranou je útok a proto vyslal přepadové komando (jehož nezanedbatelné procento tvořili elitní bojovníci mé rasy), které mělo za úkol soupeře překvapit a zatímco ten se bude soustřeďovat především na boj s našim hlavním vojem, ukořistit prsten, který pro změnu uctívá garda (ironií osudu zůstává, že se jedná o relikvie v podstatě identické) . Zbytek naší armády se proto sešikoval k obraně. I tentokráte jsme se uchýlili ke lsti, nyní sázející spíše na duševní impotenci nepřátel. Naším hlavní krédem zde bylo, že soupeřovy jednotky stále ještě nedokázaly ani přibližně lokalizovat polohu prstenu. Seřadili proto okolo svatyně, ve které se relikvie nikdy nenalézala a také nalézat nebude. Garda nám pochopitelně sedla na lep a její zvědi zanedlouho začali mlsně kroužit okolo našich posic. Ovšem k útoku na onu pečlivě zvolenou lokaci nikdy nedošlo. Přepadové komando totiž odvedlo svou práci dokonale - ač početně slabší, povedlo se mu na sebe navázat v podstatě celou armádu a úspěšně odolávat jejímu náporu. Ihned po obdržení zpráv o jejich situaci k nim byly vyslány posily mající za úkol soupeře obklíčit a zničit ho tak jednou provždy. Bohužel, nestalo se tak. Čas, ve kterém bylo náš i jejich prsten možno získat vyprchal a my se, ač neradi, museli stáhnout z vynikajícího postavení. Naším dalším úkolem bylo najít „svatyni života“ ( jakýsi kamenný kroužek vytvořený soupeřovými kleriky - šílenci hlásajícími chudobu, střídmost, pokoru a lásku k bližními svému, zatímco sami si neodpírají nic ze světských radosti vezdejšího slzavého údolí). Tam jsme měli ukořistit trošku vody, které oni blázni říkají pramen života a neostýchali se do něj dokonce ponořit naší posvátnou relikvii – zub hrabete Drákuly. Prý aby síly zla tímto zůstaly navěky uzavřeny a jejich krásný a spravedlivý svět se mohl dále nerušeně ubírat nastoupenou cestou. Myslete si co chcete, ale onen zub ve skutečnosti nemá žádnou čarovnou moc. Je to pouze připomínka toho největšího z nás a pohled na ni evokuje u všech mých příbuzných iluzi naší někdejší slávy a moci, která je v dnešních dnech již bohužel za svým vrcholem. I proto se má jednotka nadšeně vrhla do plnění tohoto nelehkého úkolu. Nelehkého však pouze na první pohled. Čekali jsme velikou bitvu a počítali i s mnohými ztrátami na životech, ale naše počáteční obavy se zanedlouho ukázaly být zcela zbytečnými. Nepřátelé ukolébaní iluzí vítězství při obraně vesnice a také tím, že se jim, i když s obrovskými ztrátami, podařilo uhájit prsten proti našemu soustředěnému náporu nyní očekávali obdobný vývoj událostí. Jak se ukázalo, zapracovala zde také již dříve zmíněná nízká morálka a dalo by se říci až chronická nekázeň. Celé oddíly zmateně pobíhaly na bojišti a působily na mě dojmem, že vůbec netuší, co že to vlastně mají dělat. Nikoho proto zřejmě nepřekvapí, že úkol byl splněn snad během pěti minut. Jeden z barbarských berserků se probil přes „obrannou linii“ až k hlavnímu představiteli jejich pochybné církve a bez váhaní jej odeslal na onen svět. Snad se tam konečně setká se svým Bohem. Ten už mu doufám bude umět vysvětlit, co to je pokora a život v chudobě. Jakmile soupeřovy jednotky zaregistrovaly jaký osud stihl jejich velitele, daly se na zmatený ústup kamsi do lesů. Ani jsme se nezdržovali jejich pronásledováním - Věděli jsme totiž, že onu neorganizovanou smečku můžeme bez obav pobít kdykoli se nám zachce. Zkrátka se nám již nemohli rovnat v žádném směru. V této radostné chvíli jsem já a můj velitel udělali možná jedinou chybu v cele bitvě. Rozhodli jsme se totiž rozdělit armádu na dvě, zhruba stejně velké části. První z nich ponechat v předsunuté pevnosti pozorovat cestu a sledovat pohyby nepřítele, zatímco s druhou polovinou jsem se odebrali do našeho hlavního sídla jíst, pít a hodovat na oslavu nečekaně snadného vítězství. Uprostřed zábavy nás vyrušil posel se zprávou, že naše pevnost byla napadena a nyní se bráni proti více než dvojnásobné přesile gardy. Všichni vojáci byli rázem na nohou, odhazovali čiše vína a ruce se místo po švarných děvách sápaly po mečích. Urychleně jsme vyrazili na cestu, mnozí poháněni strachem o obležené druhy. Bohužel, dorazili jsme pozdě. Naší věrní do jednoho padli již před příchodem posil. Náš velitel na ně mohl být hrdý - nikoho z nich totiž ani nenapadlo potupně žádat o milost. Raději zemřeli než aby padli do spárů gardy a jejích sadistických kleriku, nyní lačných pomsty za mrtvého vůdce. A protože již nezbývala ani ta nejmenší naděje na znovudobytí naší předsunuté pevnosti, barbarský náčelník zastavil postup a my se museli se skřípajícími zuby obrátit zpět. Za několik minut po oné politování hodné události dorazil královsky posel s velice zajímavou zprávou – princezna ------- se prý po mnohaletém (a v mnohých oblastech také značně neúspěšném) dvoření krále Koně (vlastně oficiální velitel gardy, ve skutečnosti však ovládané někým úplně jiným) konečně rozhodla svolit ke vstupu do svazku manželského a proto chce lenní pán lidí s našimi národy uzavřít po dobu oslav dočasné příměří a zároveň nás pozvat na svatbu spojenou s velikým turnajem. Náš vůdce po chvilce váhání přijal. I když bolest za padlé druhy byla ještě čerstvá, ani řadoví vojáci nebyli proti. Chtěli jsme lidem totiž mimo jiné dokázat, že pomluvy o naší pomstychtivosti a téměř příslovečné krvelačnosti jsou pouze prázdnými bláboly šířené duševně chorými mnichy. Za několik málo minut tak celá armáda vyrazila k hradu krále Koně. Abych byl upřímný, sídlo v horším stavu jsem ještě nikdy neviděl a doufám, že také nikdy neuvidím – naprosto všude ležela tlustá vrstva prachu prach a zápach stoleté špíny způsoboval u některých vojáků dokonce silnou nevolnost. Pavučiny, blechy nebo štěnice stejně tak jako zapáchající a nemyté lidské trosky ploužící se ulicemi podhradí jako bez života zde byly běžným standardem. Zkrátka pro čistotě a vkusnému přepychu uvyklého vampíra jako jsem já, to bylo jako zly sen. A to mají tu drzost o barbarech tvrdit, že žijí ve špíně a smrdí pivem a koňským potem na třicet sáhů bez ohledu na denní či noční dobu. Opak je pravdou. Jejich sídla se sice v žádném případě nemohou vyrovnat prostorám obývaných vampíry, kteří jsou v krajích od východu po západ slunce proslulí svým jemným estetickým cítěním a také disponujícími v podstatě neomezenými prostředky na nákup přepychového a především kvalitního vybavení, přesto přese všechno však mohu s jistotou říci, že jsou relativně čistá a útulná. Zde jsem se musel opět obdivovat barbarským válečníkům, neboť se všichni do jednoho chovali jako rozeni diplomate. Nikdo se o onom ohavném prostředí evokujícím krysí pelechy ani slůvkem nezmínil a slavností obřad díky tomu proběhl naprosto bez komplikací. Já sám jsem dokonce svolil k tomu, že budu spolu s jejich novým patriarchou oddávat královský pár. Po skončení ceremonie mě velice překvapilo, že jsem zůstal jediným, kdo novomanželům předal svatební dar. Podle mého názoru v tomto případě neobstojí ani ono okřídlené lidové rčení „jiný kraj, jiný mrav“, protože jisté elementární základy slušnosti by měly platit u každého národa bez ohledu na to, v jaké se momentálně nachází situaci. Následně byl zahájen s nadšením očekávaný turnaj, který se naštěstí obešel bez mé účasti. Mé momentální rozpoložení mi totiž ani v nejmenším nedovolovalo soustředit se na boj. Raději jsem omezil se na nervózní sledování sluneční poutě po polojasné obloze a čekal na vysvobození z této noční můry. Konečně jsem se dočkal konce slavnosti a mohl spolu s mou jednotkou odebrat zpět do našeho dočasného útočiště. Mezitím nebe potemnělo a z oblohy se začal snášet neutuchající déšť a krupobití. My vampýři samozřejmě víme jaká je genese vzniku deště, hromu i blesku a tak jsme lehce nervózním barbarů vše patřičně objasnili. Jak se ovšem ukázalo, tyto elementární znalosti meteorologie byly jak řadovým gardistům, tak jejich kněžím naprosto cizí. Snad polovina z nich zřejmě pochopila onu bouři jako hněv bohů a začaly masové deserce. Takto oslabená armáda již pro nás nepředstavovala vážnější hrozbu a proto i my jsme povolili několika neutuchající válečnou vřavou znaveným jedincům vrátit se ke svým rodinám. Ovšem i když bitva samotná byla touto nehoráznou absencí autority velitelů gardy v podstatě rozhodnuta, našim vojskům ještě stále nebylo popřáno zaslouženého oddechu. Byli jsme totiž pověřeni úkolem - nalézt sedm divů Dalie. Jsou to předměty nevyčíslitelné historické ceny. Narozdíl od gardy jsme je nehledali proto, abychom se jim mohli klanět a povýšili je na jakýsi primitivní fetiš. Právě na opak. Snažili jsme se je před takovýmto osudem ze všech sil ochránit. Zatímco lidé by si je postavili do nějaké pochybné svatyně a nechali tyto několik tisíc let staré unikáty vystaveny působení povětrnostních vlivů i sebe samotných, my je uchováme i pro další generace. Tak se tedy na plno rozběhl souboj „hledačů pokladů“. Postupně se nám podařilo nalézt skvosty jako „ostatky brouka Pytlíka“, „sémě krále Ječmínka“ a dokonce i „kosti ptáka ohniváka“. Stejný počet divu však ke smůle příštích pokolení objevila také garda. Osud nebyl milostiv k „meči Mijamota Musasiho“, „bumerangu šamana Bao-baba“ a -----------. Navždy ztraceny zřejmě zůstanou „poslední Noemovy zásoby“, které se nepodařilo nalézt žádné z zúčastněných stran. Poté konečně nadešel dlouho očekávaný okamžik – závěrečná konfrontace armád barbarů a gardy. Tu hrstku odvážných která se proti nám nakonec seřadila, jsme mohli pouze politovat. Jakmile zazněl povel k útoku, vrhli jsme se v před, jisti si snadným vítězstvím. Marně hnali nepřátelští velitelé své znavený muže do protiútoku, marné byli i modlitby kleriků a blesky které vrhali do našich sevřených řad. Během pěti minut byla soupeřova armáda rozmetána a my mohli slavit celkové vítězství. Dalie byla nyní osvobozena od lidské krutovlády a mohl opět zavládnout klid a mír. Zanedlouho poté dorazili první barbarští osadníci i se svými rodinami a ve zubožené zemi znovu začal panovat čilý ruch. Naše jednotka byla bohatě obdarována a s díky propuštěna ze služeb nového vládce, aby se mohla opět odebrat na svá sídla. Taková tedy byla bitva o Dalii. Znovu opakuji, že to co jsem zde napsal je pravda i nic než pravda a jakékoli jiné svědectví rozcházející se s mým zápisem není nic jiného než zavrženíhodnou lží.