Nokturno.net / články

Páteční večer v klubu Marley uvedla ostravská kapela Oppo. Jeji vystoupení bylo hezké, avšak poněkud rezervované. Ovšem domácí publikum se bavilo výtečně - vycvičení tanečníci předváděli všeliké naučené sestavy, přesto však většina návštěvníků jen posedávala a kapelu sledovalal po očku.
Kapela Traband vystoupila po menších zvučících obtížích (nu, prostě jim pořád něco kvičelo na pódiu...) a vrhla se na to zhurta, snad aby vynahradila předcházející pauzu, písněmi Černý kafe či Holubi (jejichž charakter by se dal nejlépe připodobnit k 2tone ska...). Následovaly písně z širokého repertoáru kapely - od kousků nejnovějších (které právě kráčejí do světa nalisované na desce s názvem Hyjé! - konkrétně se zde objeví písně: 1. Katarína! 2. Nemám rád trpaslíky 3. Ve zlatém kočáře 4. Marie! 5. V Babylůně 6. Lano co nás k nebi poutá 7. Když si báječnou ženskou vezme idiot 8. Mraky 9. Zloděj a dezertér 10. Černej pasažér 11. O malém rytíři 12. Vraťte mi mou hlavu 13. Lovci lebek 14. Krasojezdkyně! Jak vidno, některé z nich jsou z nejstarší nahrávky kapely "Démon-ahrávky") až ke kouskům tak říkajíc ve středních letech (z alb Road Movie a Kolotoč). Někoho možná zarazil nový pan bubeník, ale já vím (díky panu zpěvákovi), že je to vlastně bubeník staro-nový z prvopočátků kapely. Hrál sice více "bubenicky", ale výtečně.
Kouzelné bylo, že kapela hrála přibližně dvě a půl hodinky (zkončili někde po půlnoci) a to s obvyklým nasazením a vervou. Na poskakujících a všelijak křepčících divácích bylo stejně jako na kapele poznat, že se výsostně baví a tak pětice (ačkoli by se dalo říci, že ten šestý se jim neustále proháněl na hlavami...) hudebníků (banjo, trubka, tuba, bicí a baskytara-klarinet-akordeon-zpěv) znovu slavila úspěch. Slečna nedostižná hopkala po pódiu bosá, pan Jarda měl apartní šátek, bubeník Vašek si odklepával cigaretu do parádního popelníku připevněného na stojanu na činel, pan tubista Robert se tvářil nesmírně vážně a banjista Robert výtečně tancoval.
Nuže, co říci na závěr. Koncert kapely je pokaždé znovu a znovu "pekelným" zážitkem, traband hraje přímo od srdce bez prostředníka, bez pózy. A tak to přeci má být.