Nokturno.net / tvorba / dílko

Padám dolů, tvrdá zem mne čeká,
vrátil se čas, ach, jak teď závratně spěchá.
Sny ztrácejí se v dáli třpytivých hvězd,
už z tolika, z tolika jsem sešla cest.

Padám níž do lůzy celého světa,
po touhách, po vášni, po lásce je veta.
Po kráse zbylo mi tu jen tiché přání,
abych pocítila ještě jednou, naposled dotek tvých dlaní.

Tvé horké dlaně, zůstala po nich letmá vzpomínka,
tak zbývá mi už jen pouhopouhá vteřinka
k dopadu na mrazivý led, co tříští se do očí.
A pak, pak zbude pouhá bolest, co nikdy nekončí.

Padám a ani trošku odvahy nebude už ve mně,
abych vstala z té mrazem rozpukané země,
abych znovu zvedla hlavu a pohlédla ti do očí.
Jen jedno přání mám, abych usnula a zdál se mi sen, co nikdy neskončí.

(Tomášovi, den poté)