Nokturno.net / tvorba / dílko

Hodiny a hodiny, co civím do bílé tmy mého pokoje,
prosím své ubušené srdce.
Srdce? Ach, promiň, vracíš-li se z popravy.
Brachu, co tlučeš mě do hrudi bez únavy,
stojíš při mě ve zlém, v dobrém...
Avšak toto? Kamaráde, co to je?

Jsme to ale hlupáci, že? Jsme naivní, mladí snad.
Vidíš to taky tak?
Až z jara, tam za městem, rozkvete znovu sad
Můj brachu, sami. Sami budeme na lásku naříkat...
Proč jen nás, srdce mé, drží si tak od těla?
Ty, má milá, řekni. Co víc? Cos´ chtěla?