Nokturno.net / tvorba / dílko

I.


Vešla jsem do tmavého sálu, upoutal mě kazetový strop, svícny plápolající do tmy a stíny, které vrhaly na sochy v křeči. Jejich výrazy děsu, smutku, pláče, šílenství vůbec neovlivnily mou citovou otupělost, snad jen trochu úžasu a pokory jsem cítila. Na konci místnosti v krbu žhnul oheň a vůně kouře se tak mísila s jakousi vlhkou zatuchlostí. Vnímala jsem rodinné teplo, klid, kochala jsem se monumentalitou místnosti a přistoupila k jednomu ze svícnů. Lehce jsem si pohrávala prstem s plamínkem, když jsem uslyšela hudbu. Nevěděla jsem, zda opravdu hraje, nebo je pouze v mé představě. To mě mírně zneklidnilo a rozhlédla jsem se, hledajíce kapelu.

Přede mnou se zjevily tančící postavy. Jejich tanec byl pomalý, jen se spící potácely v těžkém rytmu hudby. Snad žily, ale jejich oči byly mrtvé, šat starodávný. Nevšímaly si mne. Na pódiu seděla v mohutném vyřezávaném dřevěném křesle stařena. Kouřila doutník a přivolávala si mne pomalým pohybem svého pařátu, na němž byl obrázek pikové karty. Vyšla jsem jí vstříc a její oči rozsvítila jiskra. Pohledem do nich jsem si způsobovala pálící bolest na prsou, ale nedokázala jsem uhnout. Prošla jsem kolem tančících osob a zjistila tak, odkud pochází zatuchlost čpící v místnosti. Přistoupila jsem k ní a ona ke mně medovým hlasem promluvila

„Ráda tě vidím, drahoušku… netušíš, jak dlouho jsem na tebe čekala. Ta tvářička, ty oči, hebká kůže…“
Vztáhla ke mně svou pařátovitou vyschlou ruku a pohladila po tváři. Její dotek byl studený, ale přitom mi velmi známý až jsem se zlekla a odskočila. Stařena na mě smutně pohlédla, potáhla si z níku, jeho popel se zhoupnul do klína a její ústa se směšně svraštila.

„Já vím, chmm“ řekla s výrazem stařecké moudrosti a odpoutal ji ode mne tanec osob, který byl nejspíš určen jí.
Sestoupila jsem od ní, snažila se vstřebat vyřčená slova.

„moje tvář, má hebká kůže“ říkala jsem si pro sebe a teprve teď jsem začala vnímat nesoulad v představě o mém těle a jeho skutečné podobě. Má pleť byla světlá a hebká, kudrliny bílých vlasů se dotýkaly svěšených dlaní. „Jsem dítě!“ vykřikla jsem úlekem. Osoby přestaly tancovat a všichni na mě zírali, všichni to věděli, stařena se šťastně smála a kanuly jí při tom slzy. Její smích se vznášel sálem „Jsem dítě“ hladila jsem si malé ruce, prohlížela mapky na dlaních a drobné okousané nehtíky, pleť bez pih, drobné nožičky „Jsem bosa?!“ , jen v bílých ručně vyšívaných šatičkách . Vše se mi neskutečně líbilo. Šťastná, s úžasem jsem se roztančila a bílé kudrliny mě objímaly, osoby ožily a smály se hřejivě, stařena už mě jen kontrolovala pohledem a zvolna usínala. Přestávala jsem cítit její přítomnost. Osoby si mě přestaly všímat a pustily se otrocky do tance.


Přepadl mě smutek. „Jsem tu sama, nepatřím sem. Kde je mé skutečné tělo? Hraje opravdu hudba? Proč tu jsem? Kde to jsem? Kdo je ta žena? Kdo jsou ty mrtvoly! Nic si nepamatuji“ Vyhrkly mi slzy. Zmateně jsem se motala a prohlížela si celý sál, ale místo odpovědí mi vyvstávaly jen další otázky. Pak jsem se uviděla v zrcadle…uviděla jsem sebe – jak se znám, ne malou blonďatou holčičku. Ten pohled mě rozpoltil ještě více.

Přede mě spadla hrací kostka, sehnula jsem se pro ni a podívala se směrem, odkud přiletěla. Seděl tam krásný muž, vypadal jako lucifer z&# eské pohádky a mile se na mne usmíval.

„Ráda se na sebe díváš?“ zeptal se.

„Nevím“ odpověděla jsem bezmyšlenkovitě a vyrazila jsem po schodech k němu.

„Jen se posaď, vítám tě“
Celý balkónek i jeho vybavení bylo polstrované rudým semišem a na tmavém otřískaném stole ležely karty, hrací kostky, sklenka červeného vína, spousta dřevěných hraček…a mé dětské ruce ničemu neodolaly a vše si s&# zprostředností ošahaly. Zkoumavě si mě prohlížel a mi se jeho pozornost líbila.
„Líbí se ti některá z hraček?“

„Nevím…líbí se mi všechny.“

„Vyber si, kterou chceš a bude tvoje“

„Opravdu můžu?“
Přikývl a já očima hltala hračky…
„nemůžu si vybrat“
„Musíš“
„Chtěla bych je všechny“ řekla jsem a zkoušela hranici možností…
Zvážněl, neodpověděl.
„Co je to za hračku?“ ukázala jsem na dřevěný labyrint.
„Cesta. Dobře sis vybrala. Tu mám rád. Zahrajeme si spolu?“
„Ne, nelíbí se mi“
Zneklidněl
„Vy se mi taky nelíbíte!“ vykřikla jsem podrážděně a utekla z  nku do vedlejší chodby…ucítila jsem prázdnotu a smutek nad tím, co jsem mu řekla a začala jsem mít strach.