Nokturno.net / tvorba / dílko

II.

„Mami! Tak já už jdu. Po představení zavolám, ano?“
„Zlom vaz, vyřiď Šimonovi pozvání na tu sobotní oslavu, nezapomeň!“
Vyrazila jsem ze dveří s obvyklým zpožděním. Ale tak to mám ráda…hezky ve stresu, na poslední chvíli. Jakoby se mi tím stimulovala schopnost zvládnout pak vše na sto procent. Ještě se mi nestalo, že bych dorazila na vystoupení pozdě. Jediná nevýhoda je pak snížená permanence líčidel a propocený kostým – takže pak smývám kila nánosu.
„ Upozornění pro všechny občany města T.: z&# vodů hrozící epidemie smrtelného viru chřipky, je každý občan města T. povinen podrobit se očkování proti tomuto viru. Očkování vám zdarma zajistí školený personál v každém zdravotnickém zařízení“ znělo z rádia v autě.
„To si snad dělají legraci“ probudily se ve mně obavy.

V šatně divadla se všichni sešli u rádia…
„ Zpozdí se představení“oz­námila mi naštvaně Jana, nejvýřečnější sboristka baletu. „Normálně u&# aten jsou doktoři a všechny očkují, je tam i policie a vše se eviduje v počítačích, každá očkovací dávka s osobními údaji. Mě očkovali taky, byli tady chvíli před tím, než jsi dorazila“
Všichni byli vyděšení a navzájem si ukazovali místa, kde jim bylo očkování aplikováno.
„Kde je Šimi?“ zeptala jsem se Jany.
„Nevím, ještě jsem ho neviděla.“

Šla jsem ho hledat…
„Měla by ses taky nechat očkovat, ať na tebe nezapomenou!!!“ křičela na mě Jana.

Šimon nikde nebyl, začala se mě zmocňovat panika, všichni zmateně bloudili, bez jakýchkoliv informací.

„Báro!“ strhl mě Šimon za rukáv do komory.
„Co blázníš, proč se tu schováváš?!“ vykřikla jsem.
„Nesmíš se nechat očkovat! Všechno ti vysvětlím, ale teď ti nemohu říct více! Rozumíš?!“
„Jsi blázen, očkují všechny…co to má znamenat!?“
„Musíme ihned zmizet“ a vláčel mě s u z divadla ven, přes pánské záchody oknem.
„Tohle je uhozený, ses zbláznil,nebo co?
„Není čas, dělej!!!“

Vyskočili jsme z okna. Vchody divadla hlídala policie – tedy, spíše policie byla všude. Naštěstí ulicemi bloudila i spousta zmatených lidí, tak se nám podařilo proklouznout do taneční zkušebny v Šimonově bytě. Důvěřivě jsem s sebou nechala vláčet.
Jeho byt byl plný mi známých lidí z divadla i zcela cizích lidí. O něčem živě diskutovali.
„Je to jasné, okamžitě necháme tisknout plakáty, do rána musí být všude rozvěšeny, jinak ty lidi neuchráníme…“
Vyděšeně jsem na ně zírala, nic jsem nechápala, ale bála jsem se jich, vlastně všeho.
„To očkování“ začal Šimon s&# světlováním „ je jen způsob jak do lidí vpravit čipy, kterými pak budou mít pod kontrolou všechny obyvatele, přistěhovalce, cizince, všechny, chystá se k nám invaze, je to zcela jasné. Rozhodli jsme se tomu zabránit, nesmíme se nechat očkovat, chápeš už?“
Měl hrůzu v očích a já se chvěla a brečela. Nevěřila jsem mu, nikomu z těch lidí až do chvíle, kdy se do bytu hlasitě snažila dostat policie.

„Musíme pryč!“
„Ale kudy!“
„Vyskočíme z okna!“

Všichni běželi k oknům, s nimi i Šimon a já šokovaná stála na místě. Před oknem se otočil ke mně a pobízel mě. V tu chvíli se rozletěly dveře. Otočila jsem se. Vběhla policie v kuklách a začala střílet. Rozběhla jsem se k oknu a ucítila lehké vklouznutí kulky do zad…