Nokturno.net / tvorba / dílko

Scházeli se v  lese u  rokliny. Celý den nedokázali myslet na nic jiného než jeden na druhého. Ona byla chudá děvečka z  malé osady. On byl syn bohatého sedláka. Jejich láska bylo něco, co se neslušelo a zdálo se být nemožné. Přesto k  sobě patřili, jako k  sobě patří oráč a jeho země. Pro ně byl však jejich cit tím nejkrásnějším, co v  životě zažili. Museli se scházet tajně. Jeho otec nesměl zjistit, s  kým se jeho syn schází. Ten starý despota by nikdy nepřipustil, aby jeho nejstarší potomek a dědic pojal obyčejné děvče z  vesnice za ženu.
Tak běžely dny, týdny a měsíce. Jejich cit se musel každý den skrývat, ale i  přesto byl stále silnější a vášnivější. Jemu to ale nestačilo. Chtěl jejich lásku vykřičet do celého světa. Už se nechtěl se svou milovanou schovávat v  temných hvozdech lesa. Jeho odhodlání rostlo s  každým novým dnem víc a víc. Svěřil se jí. Chtěl s  ní odejít pryč. Daleko od svého otce, od jeho zpupnosti a bohatství. Ona si to ale nedokázala představit. Nechtěla ho vytrhnout z  jeho domova. Vždyť by ani nevěděli, kam mají jít a co budou dělat. Bála se, že ho obyčejný život omrzí a ona ho ztratí. Naléhala na něho, ať se raději zeptá svého otce. Určitě se mu ho podaří obměkčit a oni nebudou muset utíkat a žít v  nejistotě.
Dny šly dál a jeden na druhého stále více naléhal. On se ale zdál neoblomný, a tak se rozhodla. Přistoupila na jeho návrh. Dohodli se. Příštího dne se zde sejdou přichystáni na cestu a odejdou spolu daleko, kde budou konečně žít ve štěstí. Z  její strany to však byl klam. Lest, kterou doufala, že dosáhne jejich vytouženého cíle, bez nutnosti opustit vše, co mají. Druhý den, když se měli sejít, nešla na jejich smluvené místo. Zašla za jeho otcem na statek. Prosit místo něho. Požádat o  svolení. On byl přeci taky kdysi mladý a jistě to pochopí. Jak jen se mýlila.
Když vypustila ze svých rudých rtů první věty svých proseb, vybuchl starý sedlák vzteky a bil jí hlava nehlava. Nadával jí do cour a špinavých děvek. Ona ho však stále prosila. Ať se smiluje. Ať se pokusí pochopit, co je mezi ní a jeho synem za silné pouto. Nepochopil. Rány byly stále silnější a silnější. Prosby vystřídaly křik a pláč. Přestala prosit za jejich lásku a žádala ať se smiluje nad jejím životem. Smiloval se. Ale než ji nechal odejít, zmocnil se jí a brutálně ji znásilnil. Snad aby si pamatovala, kde je její místo.
On na ní čekal. Čekal, ale stále nepřicházela. Místo ní přišla noc. Jasná a chladná, jak jarní noci bývají. Vzbudil se až ráno. Byl stále sám. Po jeho milé nebylo ani stopy. Vzrušení vystřídaly obavy. Vydal se zpět. Nejdříve jí hledal v  osadě. Bez úspěchu. Předtucha něčeho zlého v  něm stále vzrůstala. Šel tedy domů. Ptal se i  otce. Ten ale o  ničem nevěděl.
Nastal další den. On byl zoufalstvím bez sebe. Vyrazil na místo jejich tajných schůzek. Nikoho tam nenalezl. Nevěděl co si má počít. Sedl si a dal se do pláče. Plakal dlouho. Začalo se připozdívat a jeho opustily všechny síly. Už nebyl schopný uronit ani jednu slzu. S  vypětím všech sil se zvedl a chystal se odejít. Ale ještě než odešel, zhlédl dolů do rokle. Ležela tam. V  nepřirozené poloze. Jako groteskní figurína s  pokroucenými údy. Byla to ona, byl si naprosto jistý. Udeřily na něho zoufalství a bolest jaké nikdy nepoznal. V  momentě, kdy se chtěl vrhnout za svou ztracenou láskou, ho něco přimrazilo a on neudělal ani krok. Jaký měla důvod? Co se stalo? Takhle to přece nemělo skončit. Možná to byl její šepot, který přinesl vítr, možná si to jen namlouval. Najednou věděl, co se stalo. Beznaděj vystřídala nelidská zlost.
Šel přímo domu. Nic neviděl. Nic nevnímal. Na dvoře byla ve špalku zaťatá sekyra. Bez váhání ji vzal. Šel rovnou za otcem. Našel ho ve stáji. Rozkřikl se na něho. Celou svou duší na něho vypouštěl svou obrovskou zlost a bolest. Jeho otec neustoupil ani o  krok. Nic neříkal. Na jeho tváři nebyl znát žádný výraz. Proud řevu z  jeho úst se konečně zastavil. Už už chtěl tnout sekerou, ale něco zastavilo jeho ruku. Možná to byl nečitelný výraz jeho otce, možná něco jiného. Mladík zhluboka dýchal a byl celý zpocený. Otočil se a chtěl odejít. Odejít daleko. Zmizet. Ztratit se. Možná i  zemřít. V  tom jeho otec poprvé promluvil. Řekl mu, ať se kvůli té vesnické děvce netrápí, sám musí přeci vědět, že šukání s  ní nestálo za nic. Ten, kdo se otočil, už nebyl jeho syn. Asi to už nebyl ani člověk. Beze slova ho v  tom samém pohybu tnul sekyrou do hlavy a rozpoltil mu lebku. Pak odešel, jak zamýšlel. Šel celou noc dokud nepadl únavou, kterou však necítil. Necítil už nic, ani chlad ani žízeň. Už to nebyl on, zamilovaný mládenec ani rozzlobený syn.

V  noci žil a ve dne spal. Vyhýbal se lidským obydlím jako vlk, který cítí nebezpečí. Občas se ale přiblížit musel, aby sehnal jídlo. Jeho potravou se byly kradená vejce a zabitá jehňata. Stal se z  něho napůl vlk a napůl něco, co dřív snad bývalo člověkem. I  šelmy se mu vyhýbaly, jakoby v  jeho stopách kráčelo něco strašného.
Krajem se začala šířit panika. Stále více a více domácích zvířat padalo za oběť podivnému stvoření, které útočilo v  noci. Někdo přišel s  historkou o  strašlivém vlkodlakovi. Takové báchorky začnou mezi lidmi kolovat pokaždé, když najdou pár zadávených ovcí a telat. Byl uspořádán velký hon. Ale jediné, co mu padlo za oběť bylo několik vlků. Ale útoky na zvířata kupodivu ustaly a lidé byli spokojení.
A  co se stalo s  tou zmučenou duší? Nevím. Možná nalezl klid ve vlastní smrti. Možná se změnil ve stín, který po nocích obchází les a hledá svou jedinou lásku. Ale nejspíš se z  něj stala jen další legenda, která přežívá v  myslích lidí, předávaná z  generace na generaci.