Nokturno.net / tvorba / dílko

Byl již velmi pozdní večer, vlastně se pomalu blížila noc. Seděla v jen posporu osvětlené světnici. Sama. Užívala si své tolik vytoužené samoty. Společností jí byla jen stará, u stropu zavěšená petrolejka, šálek černého čaje a měsíc, jehož chladné bílé světlo zlehka prostupovalo skrze zašedlé záclony do místnosti. Mlčky pozorovala dohořívající oheň v krbu a pomalu usrkávala chladnoucí čaj. Čekala, až ohniště v krbu zcela vyhasne, aby se mohla bez obav vydat na lože. Poté svěsila petrolejku ze stropu a odebrala se po schodech nahoru do ložnice, kde na ni již čekala rozestlaná postel. Uhasila petrolejku a ulehla.
Pomalu se odebírajíc do sna myslela, že už dneska nepřijde. Vlastně v to ve skrytu duše naivně doufala, přála si to. Přála si, aby ji už nikdy víc nenavštívil, aby ji už nikdy víc nevstoupil do jejího už tak rozpolceného života, nikdy víc. Snažila se jeho příchodu všemožně zabránit, marně... Sotva zavřela oči, byl opět tu. Navštěvoval ji každou noc, jen málokdy vynechal. Bránila se tomu, chtělo se jí křičet, ale věděla, že by to nebylo nic platné. Ani křik, ani pláč jej neobměkčily. Byl tady noc co noc, s každým zamhouřením oka.
Ten, koho kdysi tolik milovala, ten, koho teď tolik nenáviděla. Neváhal a zas a znovu opustil své temné království, aby mohl navštívit jí, svoji milovanou. Aby se jí i dnes vkradl do sna. Přicházel právě z toho království, do kterého jej před časem poslala ona sama. Bylo to k zbláznění. K šílenství jí zbývalo opravdu už jen málo. Ani na chvíli si však nepřipustila, že je to všechno vlastně její vina, jen a pouze její. Prosila ho, žadonila, škemrala jak prašivý pes o kůrku chleba, nebylo to pranic platné. Znovu se jí dostalo toho, co nechtěla, co nenáviděla, ale co vpravdě zasluhovala...
Když spolu s ranním kuropěním procitla, zhostila se jí mocná úleva. Byl pryč. Najednou byl zase pryč, ale ne nadlouho. Věděla to. Věděla, že spolu se soumrakem tu bude zase, že jí čeká další úděsná noc. Proto si tak ráda užívala každičkého bílého dne, nechodila spát, dokud to jen bylo možné. Příšerně ji to vyčerpávalo, ale to, co se dělo v noci ji vyčerpávalo ještě mnohem víc. Denní světlo pro ni bylo doslova spásou, spánek a temnota noční můrou. Byl jako přízrak, byl všude. Ten, od koho dávno odešla, ten, kdo si našel způsob, jak se k ní zase vrátit. Jejich kdysi veliká láska se postupem času změnila v přinejmenším stejně velkou nenávist, ale nenáviděla hlavně ona jeho. Pro jeho životní úspěch, díky kterému v podstatě žila jen v jeho stínu, pro jeho šarm, díky kterému se za ním nejedna ohlédla. Ale také pro jeho pohádkové peníze, kterých se jí dostávalo proklatě málo, alespoň podle jejího názoru. Nebyl chamtivý, to ona chtěla pořád více. Nikdy neměla dost...
Den se se dnem sešel a opět se blížil jí tolik obávaný večer. Další z mnoha, další krůček k úplnému šílenství. Smrákalo se a měsíc, její věrný a na rozdíl od něho vítaný společník se stejně jako včera ladným obloučkem vyhoupl na hvězdnou oblohu. Byl skoro úplněk. Stejně jako včera, i dnes popíjela šálek černého čaje, aby alespoň něčím zahnala myšlenky na to, co ji čeká a nemine. Poslouchala tiché praskání ohně v krbu a se zájmem pozorovala plameny ovíjející se jako oranžoví hadi odspoda nahoru okolo hořících polen. Sem, tam, sem, tam, proplétaly se mezi sebou jako klubko ohnivých zmijí.
Pomalu se jí klížily oči, věděla, že je čas jít spát, ale tak jako pokaždé se to snažila všemožně oddálit. Když tu náhle...! Byl tu! Spolu s každým, byť sebemenším přimhouřením oka tu byl zase! Nenechal jí ani odejít na kutě. Zavřela oči - byl tu! Otevřela je - zmizel! Objevil se, zmizel, objevil se, zmizel... To vše se odehrávalo v její mysli. Vcházel do jejích snů kdykoli se mu zachtělo. Až příliš tvrdě platila za to, že kdysi udělala chybu. Vlastně to zas až tak dávno nebylo, hlína na jeho hrobě, vstupní bráně do jeho království, ještě nestihla ani pořádně slehnout.
"Běž pryč! Táhni! Vypadni! Zmiz! Už mě konečně nech na pokoji! Prosím, prooosííím!!!" Vysoukala ze sebe z posledních sil vykřičeným hlasem. S bledým výrazem v tváři se sesunula na kolena a z očí jí vytryskly slzy. Slzy beznaděje, slzy zoufalství, slzy totálního psychického vyčerpání...
Dnes byl náruživější, než kdy jindy. Pronásledoval jí doslova s každým mrknutím oka. Se slzami v očích zběsile pobíhala po světnici. Sem, tam, z místa na místo. Snažila se mu utéct, snažila se před ním schovat, ale nebylo kam. Byl stále s ní, byl přece v její mysli. To její vlastní myšlenky mu dávaly takovou sílu. Její mysl byla zdrojem jeho energie, jeho živnou půdou. Zastavila se a sedla si ke stolu. Už nevěděla jak dál, zběsile tloukla hlavou o desku. Trysk myšlenek jí doháněl k šílenství, vlastně už mu zcela propadla. Prudkým pohybem srazila pravicí ze stolu šálek s nedopitým čajem. Tekutina se rozstříkla po místnosti a šálek se na zemi rozletěl snad na tisíc kousků! Ve víru svého běsnění strhla ze stropu petrolejku a mrštila s ní směrem ke krbu - přímo do ohniště!
Oheň se v mžiku začal šířit po prkenné podlaze a záhy zachvátil i nábytek. Zhostil se všeho, co mu přišlo do cesty. Ona jen nehnutě stála na místě a s šíleným výrazem ve tváři sledovala, jak oheň zachvacuje vše kolem. Usmívala se. Postupně stále více omámena dýmem ani nevnímala sálající horko z plamenů kolem, postupně upadala do transu.
Již brzy se s ním setká tváří v tvář. Již brzy si znovu pohlédne z oka do oka se svým věrným a milujícím manželem, tím, jehož důvěru tak zákeřně zradila. Již brzy se spolu setkají tam dole v pekle! Již brzy...