Nokturno.net / články

Sedmnáct kapitol útlé knihy vydá na necelých sto dvacet stránek, nadto bohatě prokládaných obrázky Ondřeje Laštuvky (nutno říci, že knížce dodávají až kouzelně pohádkový nádech, možná trochu nezvyklý pro čenáře "dospělé" literatury). Příběh opravdu není z nejdelších a na způsobu podání vyprávění je to znát. Poměrně rozsáhlá látka je zpracována jaksi zlomkovitě, úsečně, což umožňuje podrobnou popisnost jen tu a tam. Autor toho důmyslně využívá - někdy se věnuje pocitům postav (mnohdy je však shrne do jediné věty), jindy se rozepíše třebas o báječné večeři. Mimochodem, všimli jste si, jak jsou někteří angličtí autoři na podrobné popisy vysazení? Vezměme kupříkladu Tolkienovy hobity či Rowlingové Harryho Pottera, který si se svými přáteli pravidelně užívá bohatých hostin v Bradavické škole čar a kouzel... Tento způsob vyprávění si nicméně čtenáře záhy získá. Jakkoli se může jevit stroze, klade velký důraz na představivost a lze v něm vysledovat četné roviny, dovolím si říci, že je kompozičně velmi důkladně promyšlen, vypilován a vybroušen. Nuže do něj:
Celý děj se povětšině odehrává v jakémsi "snu za skříní", neboť ve skutečném světě za ten čas uběhne pouhá jedna minuta. Čtveřice dětí (Petr, Zuzana, Edmund a Lucinka) se dostanou do země zvané Narnie, země plné bájných tvorů a mluvících zvířat, který trpí nadvládou zlé bíle čarodějnice. Sami pak zjišťují, že jsou vlastně předurčeni k zásahu do běhu věcí a jakýmsi osudem jsou vtaženi do příběhu, jenž je strhne jako lavina.
Nyní se dostáváme do míst, kde autor zřetelně odkazuje k biblickým příběhům, staví na nich a na křesťanských hodnotách, čímž určuje příběhu pevnou, takřka neotřesitelnou základnu. Dění v Narnii má svá pravidla, své stěžejní postavy (ať už je to zrádce Edmund, lev Aslan nebo poskokové čarodějnice), rekvizity (ztracený kapesník, kouzelný turecký med...) a místa. Mnohý pozorný čtenář si jistě sám domyslí, jaká je Aslanova moc a poslání, pochopí roli zámořského císaře i zlé čarodějnice, odhalí její původ, záměry i povahu. Jedno uskalí však v tomto způsobu odkazování přeci jen nalézám - jakási předurčenost příběhu způsobuje absenci napětí a poučenému čtenáři tak schází vyhrocené situace, nečekaná rozuzlení nebo alespoň jakákoli nejistota.
Naopak dětskému čtenáři bude bližší spíše rovina příběhu, v němž jsou hlavními hrdiny děti a mluvící bobři - i ten sám o sobě stojí za to a nese svá vlastní poučení a myšlenky. Zde se v celé kráse rozvinou obrazy, do kterých je putování postav zasazeno - lampa v lese, jarní obleva, moře při hradu Cair Paravel a další a další.
Je tedy správné označit knížku jako literaturu pro děti? Dle mého zde netkví problém v zařazení knihy (neboť "dětská fantasy" zde zní poměrně přiléhavě), ale v definici samotného pojmu literatury pro děti, respektive v tom, jak je chápána a vnímána mnohým čtenářstvem. To, že je kniha psaná prostým jazykem, výběr postav nebo prostředí totiž v žádném případě neurčuje její kvality ani nepřiřazuje potencionálního čtenáře. Teprve konkrétní čtenářský zážitek prozradí hodnotu příběhu, jeho krásu, pravost či upřímnost.