Nokturno.net / články

Nemáme snad na to právo, pokud je realita opravdu tak málo uspokojivá? V jistém smyslu máme. Tolkien sám chválí na pohádkách to, že poskytují možnost úniku. Nezapomíná však upozornit, že je rozdíl mezi únikem vězně z šedi, v níž je držen, do barevnosti tam venku, a útěkem vojáka z bojiště. Na tom prvním není nic zlého, to druhé je věrolomné. Tolkien nevyzývá k tomu, abychom prchli do Středozemě a zůstali v ní, ale k tomu, abychom v ní načerpali sil k návratu na bojiště, odkud se neutíká. Pokud se svět zdá být nudným, přetechnizovaným a všedním, je to výzva k tomu, abychom jej takovým nenechali, abychom se jej přinejmenším naučili vidět jinak, a ne k tomu, abychom se ukryli do nějakého lepšího. Nemylme se – kdo se žene za jinakostí druhotných světů a nemíní se vracet, ten beztak po čase sezná, jak se jejich lesk ztrácí a je nahrazován starou známou šedí. Žádný útěk totiž nesmí být natrvalo. Nakonec musí následovat přívrat zpět k tomuto světu.

Nemusí to být nutně přívrat ke všednosti. Další charakteristikou pohádkových příběhů je podle Tolkiena obnova. Milovník útěků natrvalo by prohlásil: „Podívejte se, jak naše pozemské buky blednou před krásou stromů Lórienu.“ Autor Středozemě však říká: „Přečtěte si fantastický příběh a potom ohlédněte znovu na ten les, který se vám předtím zdál tak všední; nevidíte v něm teď stopy Lórienu? Nezdá se vám, že by se támhle na paloučku mohli vynořit elfové?“ Fantastické světy vracejí kouzlo tomuto světu, znovu vrhají světlo na krásu stvoření, která nám před tím mohla být skrytá. Neoslavují vítězství snu a fantazie nad plytkou realitou. Ukazují realitu v její skutečné slávě, oděnou do krásy.

Už slyším ty námitku, že je to všechno jen iluze, jen klamná představa, kterou jsme promítli na svět, jenž je v lepším případě obyčejný a nudný, v horším případě pak plný trápení. Jistě, je i takový; nežijeme v Ráji. Ale proč by měl být les, který se jeví našim očím ve plný vznešené nádhery méně skutečný než les, který je „prostě jenom les“? Kde se v nás vzala ta představa, že všechno, že to uchvacující je zároveň klamné, zatímco skutečný je beton a tramvaje?

Copak není možné, abychom v těch okamžicích, kdy je nám dáno spatřit les jako Lórien, zahlédli svět skutečnější, než jak se nám jeví pod tíhou obyčejnosti. Ano, věci jsou zdálky obvykle krásnější než po přiblížení. To ale nic nevypovídá o tom, která z obou zkušeností je pravdivější. Co když zářné dálky nejsou iluzí, ale symbolem skutečnosti skutečnější, než jak ji známe. A co když, jak říká Lewis, „je to začátek oslavení“. (Dopisy Malcolmovi, s. 101).

Křesťanství neodmítá stvořený svět, nestaví se proti smyslové skutečnosti, i když si mnozí nevěřící – pod vlivem platónských nebo ještě spíše manichejských představ – myslí opak. Křesťanství učí o tom, že nic z toho, co je dobré a krásné se neztratí, nýbrž bude proměněno, vyvýšeno a oslaveno. Proto tedy věčný život a Nová Země a ne nějaké zásvětní vplynutí do amorfního božství. Proto také Tolkien hovoří v souvislosti s pohádkami o obnově – skrze fantastický příběh můžeme skutečnost znovu nahlédnout v její pravé kráse. Můžeme ji zahlédnout takovou, jaká je dnes v náznaku a jaká jednou bude v úplnosti.

Nám postmoderním čtenářů Lewisových a Tolkienových děl je to zatěžko přijmout. V záplavě virtuálních realit, počítačových a televizních snů ukazujících život přitažlivější, než jak jej žijeme, se zdá k nevíře, že by nakonec tím nejpřitažlivějším mohla být skutečnost. Bojíme se, abychom nesedli na lep náboženské iluzi a sebeklamu a tak raději bereme zavděk množství malých iluziček před televizí, před monitorem a na stránkách knih.

Ať už je však naší přirozenosti křesťanské učení o tom, že skutečnost převyšuje každý sen, jakkoliv cizí, měli bychom mít na paměti, že Lewisovi ani Tolkienovi nebylo. Nepsali proto, aby do krásy fantastických světů utekli, ale proto, aby skrze ni poukázali na krásu tohoto světa a světa, který přijde.

Tento článek byl původně uveřejněn na stránkách cslewis.signaly.cz