Nokturno.net / tvorba / dílko

V hlubinách prázdnoty,
duše opuštěná hoří.
Stvořená ze smutné nicoty,
bránu ke smrti boří.

Chce ke světlu vyšplhat,
dívka mladá pevný provaz si bere.
Co ji trápí, zde zanechat,
je přání poslední, co namysl se dere.

Uvázat smyčku zabere jen chvíli,
slzy jí tečou po něžné tváři.
Po tváři něžné, jako tvář víly,
rozlilo se světlo, jak měsíc září.

V šedivém pokoji, na židli vystoupila,
z neznáma s posvátnou bázní,
pomalu oprátku na krk si nasadila,
s podivně jistou sebekázní.

Z kdysi krásných, mastných vlasů,
kapky potu kanou.
V hlavě slyší spousty divných hlasů,
ke konci ji vedou.

Letmé vzpomínky před smyslnýma očima hrají,
na staré přátele vduchu myslí.
Oni ji však už jako žíví nikde nečekají,
neb odpočívají hluboko v podzemí.

Ze stezky života sešli,
a návratu zpět už není,
fet jim zaslepil duši,
byli tmou pohlcení.

Krok v prázno, smyčka vaz zlomila.
Konec krásné bytosti a čas zůstal stát.
Smrtka zvoncem žalu zazvonila.
Na hřbitově bude mrtvá víla spát.