Nokturno.net / tvorba / dílko

Jana stála u vany a nic nedělala. Jen se koukala na vodovodní kohoutek a věděla, že jestli ho pustí, bude to nejspíš její poslední koupel. Byla však už z velké části rozhodnutá. Nemohla couvnout, připadala by si jako srab a chtěla alespoň jednu věc dotáhnout do konce. Bude to její velké vítězství. Nad sebou…
„Ty už v tom zase jedeš, je to tak?“ „Ale mami, v ničem nejedu, vždyť to víš.“ „Proč ze mě děláš blbou, musíš mi lhát?“ „Já ti ale nelžu.“ „Lžeš! To mám za to, že tě 18 let živím, vychovávám a ty mi tu budeš ještě lhát.“ „Nech toho, nemám teď na to zrovna náladu.“
…Ne já musím, řekla Jana nahlas a prohrábla si vlasy. Byla to moc hezká dívka s jemnou tváří a dokonalým úsměvem. Sakra dopis, uvědomila si a vyběhla z koupelny do pokoje. Vyndala ze šuplíku obálku, na které bylo napsáno MÁMĚ. Položila ho na umyvadlo a sáhla na kohoutek, otočila s ním. Z kohoutku, který jí teď spíš připomínal chřtán nějakého lstivého zvířete, začala proudit voda. Jana počkala, až odtekla studená a potom vanu zašpuntovala. Hladina horké vody pomalu stoupala…
„Nemáš náladu? Co to má znamenat? Něco s tebou řeším, tak mě budeš poslouchat, slečno. Říkám ti jediný, jestli je to pravda, letíš z domu. Nebudu živit nějakého feťáka. Je ti to jasný?“ „Cože?“ „Prostě se spakuješ a u mě končíš!“ „Jak tohle můžeš říct???“
…Voda byla už v půli vany. Jana se svlékla a opatrně do ní vložila nohu. Voda byla horká a Jana by s nohou nejraději ucukla, ale nemůže. Horká voda pomůže od bolesti. Po chvilce už Jana ve vaně ležela a dívala se jen do stropu. Proč to muselo dojít tak daleko? Můžu si za to sama, jsem prostě v životě nepoužitelná. Bude to takhle lepší. Po tváři jí začaly stékat slzy, ale nevnímala je. Před očima jí běhaly okamžiky, které strávila se svými kamarády, spolužáky, mamkou. Z poličky nad vanou vyndala novou žiletku. Koukala na ní chvilku, ale už jí milovala. Bude to ona, kdo jí od všeho pomůže. Takhle malá věc dokáže zničit život. Janě se rozklepaly ruce. Chtěla jí zahodit a vylézt ven, jít se třeba projít, ale nešlo to, je pozdě. Vzala žiletku a jedním pohybem ruky jí na zápěstí vznikla krvavá stopa…
„Nenávidím tě, mami, jsem tvoje dítě, nemůžeš takhle mluvit!“ „Ty už nejsi moje dítě, jseš prachobyčejná fešačka. Bůhví co už jsi z toho všechno chytla.“ „Je mi z tebe zle.“ „Cože?“ „Víš co? Jdi do háje.“ „Tak to si přehnala, holčičko. Skončila jsi u mě, sbal se a vypadni bydlet ke svejm zfetovanejm kamarádíčkům. Jako dítě jsi u mě skončila!“
…Z ruky jí ihned vyhrkla krev. Jana nezděsila, co to provedla. To, co uděláte, vám většinou dojde, až když už je pozdě. Žádnou bolest nevnímala, možná tam byla, ale Jana si jí nepřipouštěla. Opřela se a jen plakala. Mrzelo jí, co všechno za svůj život stihla pokazit. Máma měla pravdu, je to obyčejná feťačka a ta by doma neměla zabírat místo. Začala se jí motat hlava. Vana se mezitím změnila v krvavou lázeň. Připadala si jako na kolotoči. Ruka jí začala pálit. Cítila se unavená a slabá.
„A už se nevracej, rozumíš?“
…A nevrátila…