Nokturno.net / tvorba / dílko

Mé tělo v křečích se utápí,
já dát si další dávku musím.
Jen myšlenka,
a satan už mi další kotel pekle roztápí.

Ač hlava marně křičí
UŽ DOST!
Mé nohy se klátí,
jak ve větru visací most.

Na chodníku brouzdí černé duše,
v dlouhém obleku,oči krvavé.
Mluví na mě dosti suše,
ruce kostnaté,tělo děravé.
Dřív malé rodinné domy,
teď do pekla příjezdové brány.
Velký strach nahánějící stromy,
kde sedí metrové,krvelačné vrány.

NEMŮŽU JINAK
Já jehlu do ruky beru
a na to co může se stát už seru.
Má mě zabít droga nebo strach?
První možnost pro mě lepší,
při druhé bych si připadal jako obyčejný sebevrah.

Teplo se tělem roztéká,
slunce konečně vychází.
Strach nosní dírkou vytéká.
Z černých duší krásně lidi rázem,
hlava příjemně se točí.
Srdce buší jako ochromené mrazem,
slzy štěstí vytékají z očí.

Už zas jsem zlu podlehl,
jsem srab největší,
já před ďáblem,
bych nejraději poklekl,
tenhle svět mi prostě nesvědčí.

Tak když už bude konec???
Uvidíme,snad zítra…