Nokturno.net / tvorba / dílko

Bezbřehý tok tonů lahodných,
ochromující mé srdce.
Píseň,
symfonie skřeků náhodných,
co vrývá se mi do kůže,
jako vpich jehly pod nehet,
jako polibek trnu od růže.

Báseň zvuků bez konce,
co oči láskou zaslepila,
a milence od sebe dělí.
Spím, či snad jsem bdělý?
Nevím,
proud živých myšlenek,
svou křehkostí a krásou zalepila.
(Koncert jen pro mě a oceán)

Pohnout se ani nemohu,
jsem paralizován láskou.
Chci po tvém boku být,
ve všech těžkostích já ti pomohu.
Hlava třeští jako bych měl migrénu,
ač svou dívku mám,
já miluji jen sirénu.

Jdu za tebou,
však voda je jako z ledu.
Nemohu dýchat,
jen zpívat nepřestávej.
Snad jen sám ďábel ví,
proč k tobě kroky své vedu.

…Tělo do vody padá,
a je unášeno nezkrotnými vlnami.
…Do ztracena.
Oceán je můj,
snad i siréna do něj spadá…

Ticho se okolím rozlévá,
noc vládu nad vším přebírá.
A moře?
To na břeh těla milenců sirény vylévá.