Nokturno.net / tvorba / dílko

Vždycky mě fascinovala ta tenká linka mezi nebem a peklem. Kolik je nám toho ochotný ten všemocný Bůh odpustit a přibrat nás do jeho nebeské „crew“? Přitom tato čára může být tak jednodušše prolomena. Krátkým a rychlým pohybem nože, zmáčknutím spoušti na revolveru, žiletkou na vlastním písečku.
Když už se ale do toho nebe dostaneme – celý život jsme se drželi na uzdě, měli křesťanskou morálku jako to první na mysli – budeme tam šťastni? Jak může být ten cítící křesťan plný soucitu a sociálního cítění šťastný vědom toho, že spousta lidí – jeho kamarádů, přátel, příbuzných, známých – trpí v  pekle takovým způsobem, jako je popsáno v  Bibli? A  pokud s  nimi nesoucítí, tak co dělá v  nebi? Nebo v  nebi Písmo Svaté neplatí a žádná morálka zde neexistuje? Či je možné, že se v  nás rozdělí to dobré a špatné – špatné půjde do pekla a dobré do nebe, budeme schyzofrenně cítit pocity štěstí a bolesti zároveň? Počítal Bůh se schyzofrenií jako finálním stavem lidské duše?
Možná, že jsou schyzofrenní lidi něco jako moderní proroci posmrtného života. A  pokud jsou, máme se na co těšit? Schyzofrenici se léčí jako nemocní lidé – budeme nakonec všichni „nemocní“? Nebo jsou to oni ti normální a my jsme ti nemocní? Některé zásady lidského společenství jdou přímo proti lidské přirozenosti – proč ze sebe děláme něco, co nejsme? Kdyby Bůh chtěl, aby takoví lidé byli, proč takoví nejsou? Proč se musíme přetvářet, jenom abychom se zalíbili nějaké vyšší mocnosti? Není náhodou hříšné měnit to, co bylo dáno prvotním hybatelem? To bychom se rouhali jenom tím, že žijeme naše každodenní životy.
Jsme opravdu tak ubozí? Cítíte, jak se ta tenoulinká linka trhá? Cítíte se obklopeni temnotou, nevíte kudy a kam? Zkuste jít do nebe.