Nokturno.net / tvorba / dílko

Snad – možná, že klam to touhy,
vede mne za hranici rozumu.
Před samým soumrakem – stín slunce dlouhý,
zdobí tichý park. S  knihou zde pobudu !
A  přečtu si pár starých básní,
v  útěšném, sladkém pocitu.
Vůně růží planých večer mi zkrášlí -
krásně je zde – ty však – nejsi tu.

Snad – možná – srdce zase lhalo,
chtělo mne oklamat – s  city si hrálo.
Pod stromem košatým, plném spících ptáků,
na schůzku s  věčností jsem se vydala.
Co mně to stálo přelstít čas !
Odešel jsi TAM – a já celé dny plakala.
Nebe je však stejné, jako kdysi bylo.
Jen jedno setkání – kéž by se poštěstilo !

Však zázrak se neděje – den přechází zas.
Zavírám knihu. S  tebou si pobudu.
Hřbitovní zeď. Za ní ty – a před ní zase já..
Tvé jméno do světa září a žaluje.
Málokdo pochopí, jak se to s  láskou má,
když jeden z  nás není. Šedý stín svět mi maluje.
Obejmout kámen a vědět, jak se to z  láskou má,
když jeden odejde – a já jsem tu – ale samotná !