Nokturno.net / tvorba / dílko

Teplý vánek se nesl okolím a obloha byla plná září tisíců hvězd a obrovského měsíce. A do toho ptáci pěli své milostné noční písně.
Na palouku, uprostřed lesa, stál se svým koněm jeden z rytířů bohyně Temny. Zrovna si doplňoval sílu z měsíční záře, která dopadala na jeho zbroj, temnější než noc. Byl pouhým nástrojem, válečníkem bez slitování, plnící jakýkoliv příkaz bez odmlouvání.
Najednou měsíc zrudnul a temný rytíř po několika stech letech služby procitnul. Začal vzpomínat na minulost, kdy býval pouhým uctívačem bohyně, jenž, jako jeden z mnoha, jí upsal svou duši a po smrti kráčel světem, aby plnil její vůli.
Pozvedl ruku, v těžké železné rukavici, k hledí helmy. Byla na ní zaschlá krev a škrábance z mnoha bitev. Chvíli si jí prohlížel a vybavovali se mu jeho protivníci. Vojáci, paladinové, rytíři, ale i sedláci, starci, ženy a děti, všichni, kteří odporovali jeho paní musel zabít, mnohdy tím nejkrutějším způsobem.
Kousek opodál byla kaluž od posledního deště.
Nadklonil se nad ní a když spatřil svůj odraz, chtěl hrůzou vykřiknout, ale nevydal ani hlásku. Jeho helma, pokrytá ostny, ze které průzory v hledí vycházela rudá záře mu začala svírat hrdlo. Chtěl se nadechnout, proto uchopil helmu a chystal si ji sundat, ale zarazil se. Věděl, co se skrývá pod ní a při té představě svěsil ruce podél těla. V brnění už nebyl muž, natož člověk, pouze rozpadající se tělo, držící pohromadě silou magie jeho paní.
Z přemýšlení nad svým osudem jej vytrhl až kůň, který se začal vzpouzet a nervózně podupávat.
Rytíř Temny tasil svůj ohnivý meč, jehož záře osvítila hrůznou siluetu jeho postavy v brnění, aby se mu pak do hrudi zavrtal stříbrný šíp, který ukončili existenci muže, jenž kdysi miloval, dýchal, smál se a chyboval, když upsal svou duši bohyni Temně.
***
„Pospěš si!“ volal na svého společníka Ahmed Ezarak, syn vládce města Theraden, ležícího na hranicích Orlounské říše a Parzifalova království, který právě spěchal za svou ženou, která každou chvíli mu měla dát syna.
„Jak si můžeš být tak jistý, že už to bude?“ odpověděl Khalim, jehož kůň sotva stačil tempu plnokrevníka přítele.
„Nevidíš ten měsíc. Vždy předtím, než se narodí někdo z rodu Ezaraků se zbarví rudě.“
„Hlavně mi nepovídej, že v tvých žilách koluje mocná magie. Těchhle povídaček jsem během svých cest slyšel stovky.“
Ahmed se zasmál: „A jak si můžeš být můj příteli jistý, že to tak není.“
„Kdyby si uměl čarovat, tak bychom nepospíchali, ale jednoduše by si nás přenesl,“ odvětil Khalim a Ahmed mu musel dát zapravdu.
Konečně měli město na dohled.
Strážní už z dálky rozpoznali svého budoucího vladaře a spěšně otvírali bránu, kterou dva jezdci tryskem projeli.
Ulice města byli skoro prázdné, jen občasné hlídky obcházeli bohatší části města, zatím co v chudinské čtvrťi, skupinky zlodějů číhali na nic netušící kořist.
Město Theraden nepatřilo mezi největší v Sirnii, ale díky své nezávislosti a poloze mezi dvěma říšemi, bylo často navštěvováno obchodníky a díky tomu prosperovalo v těžkých dobách, kdy se v bývalé elfské říši děli podivné věci.
„Už jsme skoro u cíle,“ zvolal Ahmed plný radosti.
„Tisíceré díky velká Khanes,“ promluvil Khalim k dobré bohyni.
Dva jezdci nakonec zastavili u velikého domu s věží, tyčící se vysoko k oblakům, kde bydlel Jesúf Ezarak, pán města. Podkoní již čekal u vchodu a hned, když jezdci sesedli, zavedl koně do stájí. Oba muži se pak vřítili do domu.
„Kde je,“ promluvil Ahmed k jedné ze služebných, která jen svěsila hlavu a bez jediné hlásky zmizela v nejbližším pokoji.
„Konečně, můj synu,“ promluvil Jesúf Ezarak, jenž se objevil jako přízrak na schodišti.
„Kde je má žena!“ zakřičel na otce Ahmed.
„Pojď se mnou,“ odpověděl pán města a dovedl syna do ložnice, kde na posteli ležela bledá žena.
Ahmed přiklekl k posteli a chytil milovanou za ruku: „Už jsem u tebe. Všechno už bude dobré,“ políbil jí na čelo. Potom se podíval na otce, který sklopil zrak a zakroutil hlavou.
V pokoji stála služebná, držící spící novorozeně v náruči.
Bledá žena se podívala na manžela, sebrala zbylé síle, a řekla: „Slib mi, že se postaráš o našeho syna.“ Ahmed se slzami tekoucími po tvářích kývl nasouhlas a znovu políbil ženu na čelo. „Chci vidět svého syna,“ služebná přistoupila k posteli a podala malého chlapce otci, který jej položil vedle matky, na jejíž bledé tváři se objevil úsměv. „Vždy budu s tebou můj maličký,“ byla její poslední slova a opustila tento svět.
Ahmed Ezarak pak řekl: „Při naší lásce ti přísahám, že nedopustím, aby se mu cokoliv stalo,“ pohlédl na syna a naposledy svou ženu políbil.
Následující den pak tělo ženy spálili na hranici. Manžel popel rozptýlil u potoka, na místě, kde jí vyznal svou lásku.