Nokturno.net / tvorba / dílko

Když zapadlo slunce nad městem Theraden a jeho brány se uzavřeli, začali se kolem něj shlukovat temné síly. Rytíři Temny přišli na zavolání své paní, spolu s  desítkami lidských služebníků, aby ztrestali neposlušnost.
Strážní pochodovali na hradbách, když zaslechli řev šelmy, po kterém je zamrazilo v  zádech. Pak se začal ozývat nepříjemný zvuk drápů, dopadajících na kamenou cestu vedoucí k  městu, který stále sílil.
Všechny městské hlídky se shlukli na hlavní bráně. V  jedné ruce drželi pochodeň a ve druhé připravenou kuši. Potom měsíc vykoukl zpoza mraků a jim se naskytl pohled na obrovskou stvůru před bránou města, na jejímž hřbetě seděl rytíř v  černé zbroji se žhnoucíma očima. Za ním stálo ještě dalších dvacet rytířů na koních, spolu s  desítkami válečníků, ale z  žádného nešla taková hrůza, jako z  jezdce na stvůře.
Bylo mezi nimi i  pár vlajkonošů, kteří hrdě nesli symbol ženy držící nad hlavou měsíc.
„Dobrá Khanes, ochraňuj nás,“ zaznělo z  úst jednoho strážného spolu s  krátkou motlitbu a hned na to se obrovský netvor vrhl na bránu. Jedním úderem tlapy ji roztříštil na malé kousky a otevřel cestu do města.
Netvor byl vysoký tři metry. Obrovská vlčí hlava s  rudě žhnoucíma očima a dlouhými zuby, po kterých na zem stékali slyny. Hustá srst a mohutné tlapy zakončené drápy, několik desítek centimetrů dlouhé.
Jakmile brána padla, začali se do města hrnout válečníci. Rytíři v  černých zbrojích zatím stáli na svých místech a čekali.
Strážní na bráně se konečně probrali. Zaduli na poplašný roh a chopili se svých kuší. Každý z  nich vystřelil pouze jednou, pak je do prsou zasáhla hvězdice, jejíž ostří bylo pokryté prudkým jedem.
Jezdec na netvorovi počkal, až válečníci vyvolají pozdvižení, pak zvedl ruku a rytíři za ním tasili ohnivé meče a vyrazili. Začali zapalovat střechy domů a nemilosrdně zabíjet každého, kdo se jim postavil do cesty.
Jesúf Ezarak seděl v  křesle zdobeném zlatem a drahokami, v  největší místnosti svého domu, kde řešil spory a odkud vládnul městu.
Ze všech stran se k  němu nesly výkřiky mužů, žen, dětí i  starců, které mu duši rvali na kusy, protože mu bylo jasné, že to on lidem podepsal ortel smrti.
Jezdec na netvorovi vjel do města. Díval se na oheň, který ztravoval střechy domů, lidi prosící o  život a nevyvolalo to v  něm ani kousek soucitu nebo lítosti. Chvíli se jen tak kochal zkázou a potom zamířil k  domu rodiny Ezaraků. Tvor, na kterém seděl, během cesty svými tlapami zvětšoval zkázu.
Obránci města padli v  několika vteřinách. Pár z  nich se pokusilo zachránit si holý život, ale ani jim se nepodařilo dostat z  města.
Když jezdec na netvorovi dorazili k  cíli, sesedl a vstoupil do domu, bylo celé město již v  plamenech. Věděl kam má jít. Když ho Jesúf Ezarak spatřil, strnul hrůzou.
Rytíř si jej prohlížel, pak z  helmy zazněl hlas: „Tolik let uplynulo, od doby kdy jsem založil tohle město a předal jej synovi, jež získal i  jméno, které má váhu.“
Jesúf sebral odvahu. Nevěděl proč, ale na rytíři mu přišlo něco podivné: „Kdo jsi?“
„Já jsem Ezarak,“ zněla odpověď a Jesúfa málem porazila. „To já založil rod Ezaraků a uzavřel smlouvu s  bohyní, kterou jsi ty pošetile zahodil.“
„Jakou smlouvu?“
„Vždyť její podmínky znáš.“
„Tak to je tvá práce, že jsem přišel o  syna,“ řekl nevěřícně Jesúf a přistoupil k  rytíři s  rukou na jílci meče.
„Uzavřel jsem dohodu díky ní máš tenhle přepych, moc a postavení. Měl by si mi děkovat.“
„Děkovat! Tobě. To ty jsi zničil život každého člena této rodiny,“ křičel celý bez sebe Jesúf a plivl Ezarakovi k  nohám. Chystal se tasit meč, ale ten přimrzl k  pochvě.
„Chtěl jsi něcou dělat,“ řekl Ezarak pobaveně a tasil svůj ohnivý meč. „Možná budu zkázou rodu, který jsem sám stvořil, ale lepší to, než vědomí, že další generace budou ubožejší ještě víc než ty,“ pak Jesúfovi setnul hlavu.
Než se rozednilo, bylo město Theraden vypáleno do základů. Nikdo nepřežil a pouze ohořelá těla s  troskami budov byla jedinými památky, kdysi prosperující společnosti.