Nokturno.net / tvorba / dílko

Uběhlo skoro osm let. Z  novorozence se stal neposedný chlapec a z  jeho otce přes míru starostlivý rodič.
„Eskalone!“ volal Ahmed po lese, ale nikdo mu neodpovídal. Jako obvykle jeho syn vymetal staré vlčí nory nebo lezl po stromech a neměl čas mu odpověděť.
I  když věděl, že všechny vlky a jiné tvory, kteří by mu mohli ublížit, na míli od města vyhubili, měl stejnak obavy o  jeho bezpečnost.
Chvíli ještě neúspěšně pátral, až konečně spatřil syna v  koruně starého dubu, kde si stavěl úkryt z  větví.
„Eskalone Ezaraku, koukej ke mě rychle přijít nebo budeš mít domácí vězení a ještě ti nandám pár přes zadek,“ přísným hlasem zavolal.
Černovlasý chlapec slezl poslušně ze stromu a vydal se k  otci se sklopeným zrakem. Během chůze nasadil výraz ublíženého dítěte, který mu pokaždé pomohl od výprasku.
„Ten pohled si odpusť. Dnes ti nepomůže.
Za týden máš mít narozeniny a jak by to vypadalo, kdyby sis zlomil ruku nebo se ti stalo ještě něco horšího,“ řekl Ahmed.
„Ale mě se nic nestane,“ bránil se syn. „Po stromech šplhám jako veverka, i  děda to říkal.“
„Děda taky říkal, že jednou na své skopičiny doplatíš. A  nehádej se se mnou! Musíme jít domů, začíná se stmívat.“
Eskalon mlčel a poslušně se vydal s  otcem do města.

Jesúf Ezarak se už chystal začít jíst sám, když v  tom do jídelny vstoupil jeho syn s  vnukem: „Tak tady jste.“
„Promiň nám to otče, ale sám dobře víš, jak se dovede Eskalon dobře ztratit z  dohledu a není pak k  nalezení,“ omlouval pozdní příchod Ahmed.
„Tak pojď k  dědovi ty uličníku,“ zavolal Jesúf na vnuka, rozevřel náruč a do ní mu vletěl Eskalon. Posadil si ho na pravé koleno: „Tak co jsi dneska prováděl?“
„Stavěl jsem pevnost.“
„Nepovídej. A  napadlo tě během toho, co by sis přál k  narozeninám?“
„Meč,“ zněla okamžitá odpověď.
„Na ten máš ještě dost času,“ vmísil se do hovoru Ahmed.
„Slyšel jsi tátu, ale mám pro tebe něco jiného,“ řekl Jesúf a vyndal z  kapsy malý amulet, třpytící se v  záři svíček. „Ten obchodník, co mi ho prodal říkal, že je kouzelný.“
Eskalonovi se rozzářili oči, položil si amulet na ruku a díval se, jak se od malé postavičky, vybroušené ze skla, odráží světlo.
„Tak dost už mluvení. Půjdeme jíst,“ ukončil debatu pán domu. Třikrát tleskl a hned se objevili služebné s  tácy plnými jídla, které začaly servírovat.
Když dojedli, vstoupil do jídelny komoří a něco Jesúfovi zašeptal. Tomu se z  tváře hned vytratil úsměv.
„Stalo se něco otče?“ zeptal se Ahmed.
„Nic,“ zněla rychlá odpověď. „Jen přijel posel, u  kterého jsem už myslel, že nikdy nepřijede,“ pak vstal od stolu a vydal se do pracovny.
Tam na něho čekal posel v  černém plášti, který se mu zdvořile uklonil, jakmile ho uviděl. Pak promluvil: „Doufám, že víš, proč tu jsem?“ Jesúf kývl na souhlas. „Má paní je nedočkavá. Žádá si svého nového služebníka.“
„Bude ho mít. Jen žádám o  poslední den, aby se mohl rozloučit s  otcem.“
Posel chvíli přemýšlel, pak řekl: „Má čas do zítřejšího poledne, pak s  chlapcem odjedu,“ a odešel pryč.
Jesúf Ezarak vyndal z  tajné skrýše mezi knihami v  knihovně láhev elfského vína, toho nejlepšího a nejdražšího v  celé Sirnii, jehož hodnota se vyvažovala drahokami, a pořádně se napil. Potom usedl do honosně zdobeného křesla. Podíval se po pokoji na všechen luxus, který každý člen rodiny Ezaraků platil velkou obětí. Prvorozeným synem.
Vzpoměl si, jak on sám před lety zaplatil. Když dal podobnému poslovi bratra, dvojčete, Ahmeda a hodil lahví zhnuseně o  zeď.
Chvíli přemýšlel, co udělá. Nakonec se rozhodl synovi odhalit pravdu o  rodinném tajemství až zítra.

Těsně před polednem si nechal Jesúf Ezarak zavolat syna do pracovny.
„Potřebuješ něco otče?“
„Musím ti něco povědět.“
„O  co jde,“ zeptal se Ahmed a slova otce v  něm probudila nepříjemný pocit.
„Jak dobře víš, naše město leží na hranicích dvou říší. Určitě sis někdy položil otázku, proč si nás jedna z  nich už nepřipojila k  sobě. Pravda je taková, že nad naší rodinou drží někdo v  pozadí ochranou ruku.
Cenou za luxus, peníze, ochranu a moc platí každá generace. I  já ji před lety zaplatil a teď je řada na tobě.“
„Nerozumím ti.“
„Platbou je prvorozený syn.“
Ahmedovi hned všechno došlo. Tajemný posel. Slova komořího, který když vyřizoval vzkaz, aby přišel bez Eskalona. „Néé! Mého syna nikdo nedostane,“ řekl a rozeběhl se k  jeho pokoje.
Vykopl dveře a vrazil dovnitř s  mečem v  ruce. Rozhlížel se na všechny strany, ale pokoj byl prázdný. Okamžitě se vydal zpět k  otci.
„Kde je můj syn!“ zakřičel.
Jesúf Ezarak se nemohl dívat synovi do tváře, a tak se k  němu otočil zády: „Na cestě pryč. Už ho nikdy nespatříš.“
Ahmed přiskočil k  otci a otočil ho k  sobě, aby mu mohl pohlédnout do očí: „Ale proč? Proč chtějí mého syna.“
„Copak si myslíš, že ty, já a on jsme obyčejní? Prober se. Což si nikdy nepřemýšlel nad tím, proč před narozením tvého syna měsíc zrudnul, proč nikdy neonemocněl. V  krvi prvorozeného syna, každého Ezaraka, je veliká síla.“
„Ztratil jsem ženu, neztratím syna!“
Jesúf Ezarak najednou vybuchl zlostí: „Myslíš si, že já ji neztratil! Nikdy jsem ti to neřekl, abych ti nezničil život, jako mi ho před lety zničil můj otec, ale asi to byla chyba.“
„O  čem to mluvíš?“
„Tvá matka a tvoje žena. Obě zemřeli při porodu, stejně jako každá žena všech z  rodu Ezaraků před námi.“
„Ty lžeš.“
„Je mi líto, ale přijmi tu pravdu jako já. Tím, že sis vzal svou ženu a chtěl mít s  ní dítě si ji odsoudil k  smrti.“
Ahmed se musel posadil, bylo toho na něho příliš. V  hlavě se mu vybavovali vzpomínky na milovanou ženu, kterou odsoudil k  smrti tím, že si ji vzal. Ale stále tu bylo něco, co pro ni mohl udělat.
Do pracovny vstoupil posel: „Chlapec je už na cestě. Má paní je potěšena a posílá vám toto,“ vyndal z  pod pláště pytlík, který hodil na stůl, kde se z  něho vysypali různě velké diamanty.
Ahmed, když je uviděl, se rozzuřil. Pozvedl svůj meč k  poslovi a zakřičel: „Kde je můj syn!!“
Muž si sundal kápi z  čela a odhalil tak tetování ženy držící nad hlavou měsíc na svém čele . „Měl by si svému synovi domluvit Jesúfe, aby neudělal nějakou hloupost.“
Jesúf Ezarak se postavil mezi posla a syna: „Co chceš udělat.“
„Nebudu už pokračovat v  naší rodinné tradici a nebudu přihlížet, jak mi unáší syna!“ Potom Ahmed odstrčil otce stranou a vrhnul se na posla, který držel v  rukou už připravené dlouhé dýky.
„Nedělej to,“ volal Jesúf, ale jeho slova nikdo neposlouchal ve víru boje.
Ahmed zuřivě sekal mečem před sebou, ale posel byl hbitý jako kočka a před každým útokem uskočil a pak udělal výpad dýkami, kterými lehce zraňoval protivníka, který byl však zaslepený vztekem a nevnímal bolest.
Jesúf pozoroval bitvu a věděl, že jeho syn nemá žádnou šanci. V  hlavě se mu honili desítky myšlenek a vzpomínek, až se mu objevila jedna, která mu připoměla den, kdy podobnému poslovi dal syna a s  ním ztratil i  kus své duše. Tasil meč a vydal se k  poslovi.
Když stanul vedle jeho boku, posel se k  němu otočil: „Jdeš vytrestat syna,“ zasmál se, ale na to se mu do boku zabořila čepel meče a on padl k  zemi.
„Odsoudili jste se k  záhubě blázni,“ řekl posel a z  rány mu stříkala krev proudem. „Má paní nenechá zemřít svého věrného služebného, ale krutě ztrestá vaši zradu,“ pak se jeho tělo rozplynulo v  černý dým, který zmizel.
Ahmed pohlédl na otce.
„Měl jsem to udělat již před lety,“ řekl Jesúf. „Jestli chceš zachránit syna, musíš si pospíšit,“ pak se vydal ke své truhlici: „Tady tohle ti pomůže na tvé cestě,“ podal Ahmedovi měšec plný drahých kamenů a zlatých mincí, mapu Sirnie a ještě prsten. „Tento prsten se předává v  naší rodině po generace. Prý je v  něm ukrytá veliká moc, ale sám jsem ji nikdy nedokázal nalézt.“
„Děkuji ti otče. Za všechno.“
„To já ti děkuju, díky tobě jsem konečně našel odvahu.“
„Nevíš, kde bych měl začít hledat syna?“
„Bohužel v  tom ti nepomohu. Jediné, co vím je, že tenhle posel přijel z  Harky. Ale je to přístavní město, takže syna mohou odvézt kamkoliv.“
„Vydám se tedy do Harky,“ potom Ahmed objal pevně otce a vydal se do stájí, kde na něho čekal Khalim přichystaný na cestu a řekl: „Napadlo mě, že by si možná potřeboval pomoc.“
„Jak o  tom víš?“
Khalim se záhadně usmál: „Mám své zdroje. Tak chceš se vybavovat nebo pojedeme zachránit tvého syna.“
Ahmed vyskočil do sedla svého plnokrevníka: „Dobrá tedy. Vyrážíme,“ a společně vyrazili z  města.