ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Na to vem jed!!!

07.10.08 | Kristina , @, další tvorba | 2463 x | vypínač








„TŘI MRTVÍ NEDALEKO DOLOPLAZ - ŠOK PRO MÍSTNÍ OBYVATELE
Dne 2.9.2009 nedaleko říčky Olešnice mladá dívka Kateřina P. nalezla tři ohořelá těla v mírném rozkladu – dva muži a jedna žena. Ona i její rodiče jsou silně otřeseni, dívka skončila v nemocnici a je sledována psychologem. Identita mrtvých zatím není známa, důvod smrti objasní až soudní pitva. Předpokládáme, že jde o někoho ze seznamu pohřešovaných za poslední půlrok. O nových faktech Vás budeme informovat.

Klasická zpráva z novin. „Klasická novinová zpráva, a co má být?“ povídám šéfovi, který nade mnou stojí a výhružně klepe na odstavec. Koukám na pana Červeného, mého nadřízeného, což je pan šéfredaktor nejčtenějších novin, jak on sám říká. Však na to má „staroušek“ dva vysokoškolské tituly, aby měl úctu ke své práci v deníku. Jen já k němu té úcty mám jako šafránu, vždyť jsem vystudovala také dvě vysoké školy a navíc mám tři roky praxe v Britských LONDON´S TIMES. Zato jej nikdo s lidmi nenaučil zacházet, a proto se nejen mně jeví občas komicky. Prolétnu článek ještě jednou očima a pořád to nechápu, co je na něm tak zvláštního. Vidím, jak pan Červený začíná rudnout. Kdyby mohl, nejspíš by mě zaklel z obrovskou strupatou ropuchu. Teď děkuji Bohu, že pan Červený jenom rudne a z očí mu srší blesky. „Vysvětlete mi, slečno Zahradníčková, proč o tom píše Olomoucký deník dřív než my, prestižní celorepublikový deník Mladá fronta? Proč to věděl nějaký dřív než vy, hm? Jakto, že jste neinformovala naše čtenáře první? Co si myslíte…?“ Přijde mi to vtipné, jak na mě pan šéfredaktor pění a pění, jako protřepaná láhev s Kofolou. Chvílemi zvyšuje hlas a máchá rukama okolo sebe, až se začínám bát, aby mi nepřevrhnul vázu s gerberami od Luďka. Přece jen by jich byla škoda. „Promiňte, příště se polepším.“zní moje asertivní odpověď. „Příště? Jaké příště?“ A už zase jede. Znám ty jeho slovní průtrže, kdy sype za sebou větu za větou, ale zatím se nenaučil, kdy má přestat. Na obrazovce počítače mám rozložené fotky, co mi poslala Zuzka z tohoto víkendu, tak mě pan Červený vůbec nemůže rozházet. Jo, v Jeseníkách na čundru nám bylo krásně. Slunko nám svítilo na cestu a ty výhledy z hor byly zkrátka pohádkové… „Co teď děláte, no?“ Vytrhne mě ze snění pan „vedoucí“, který ještě neodešel. „Prosím?“ „No, na čem teď pracujete? O čem píšete?“ Kouknu se na hodinky a už vím, jak starouška vytočím. „Promiňte, už na ničem. Před dvěma minutami mi začala polední pauza a to já obvykle nepracuji. Omluvte mě.“ S úsměvem hodím tašku přes rameno a s vítězným výrazem vyjdu ze své kanceláře. Přes prosklené dveře ještě stačím zahlédnout ten naštvaný výraz pana Červeného, potom za mnou zaklapnou i těžké prosklené dveře a odcházím na oběd.

To odpoledne jsem seděla za stolem a přemýšlela o panu Červeném. V něčem měl asi pravdu, asi ho hodně naštvalo, že nějaké místní noviny ho předběhly v takové senzaci, jako jsou tři mrtví, ale… Pohled se mi zastaví na zapomenutých dnešních novinách. Konkurence, řekl by pan Červený. Pořád je ještě nalistovaná titulní stránka s „tou ohromující zprávou“. Přemýšlím nad těmi všemi senzacemi v tak krátkém článku, může to vůbec být všechno pravda? Uvelebím se na židli, abych mohla pročíst a zanalyzovat zprávu.
Tři neznámí mrtví nalezeni u řeky. Ale nic se neví!!! Upálení nebo utopení? Vražda nebo sebevražda? Nějaké stopy násilí? Pak tu máme tu malou, otřesenou holku, která je našla… Kolik jí je asi roků? Co asi dělala u potoka, než je našla? Jak to snese do budoucího žití? Slyšela jsem vrznout dveře a v nich stojí naše šéfredaktorka sportovní rubriky, moje kamarádka Irenka. „Jé, ahoj Irenko! Už jsi to četla?“ „A co myslíš? Já jsem se teď vrátila z cesty za sportovním utkáním.“ „Přece senzaci, tři mrtví a jedna šílená nálezkyně!“ „Nene, ukaž, Marti!“ Poté, co si článek přečetla, nastalo ticho. „Zajímavé…“ prohlásila. „Popravdě řečeno, autor článku nám neřekl vlastně vůbec nic zajímavého, ani pravdivého, ale všechny to bude zajímat. Tento deník je už v trafikách jistě rozprodaný a to jen kvůli této senzaci o třech černých tělech a malé holce…“ „To je fakt super. Jen naše pravdivé a přesné informace stále leží na pultech a nikdo to nechce. Asi taky začnu tvořit senzace. Nemáš nějaký nápad?“ Vidím, jak Irence zajiskřilo v jejích modrých očích. „Jo, mám.“ „Tak honem, sem s ním!“ Jsem šíleně nedočkavá, tak čekám, co z Irenky vyleze. „Moje Janička tuhle sletěla na zahradě z houpačky a odřela si pravé koleno. To je senzace, co?“ Obě se začneme smát jako malé holky. Ale po krátkém pokecu už nás obě čeká práce, máme před sebou ještě tři hodiny. Já zase osiřím v kanceláři. Počítač šumí, rádio tiše hraje a já otevírám nové položky v poště. Nacházím klasické zformované reportáže od kolegů a kolegyň, u kterých si přečtu pouze nadpisy a perexy, více mě nezajímá. Mám tu taky šest dosti schopných článku od externích autorů, s několika drobnými úpravami je zítra pustím do tiskárny. Další dva budu muset předělat úplně, ale mám aspoň náměty. Zažeru se do své práce natolik, že přetáhnu svou povinnou pracovní dobu o hodinu a půl. S radostí odcházím domů, protože vím, že zítra moji čtenáři nebudou zklamaní. Zítra budou mít co číst i v našem deníku. S taškou na rameni opouštím kancelář, většina kanceláří už je prázdná. V budově je ticho, jen z pár místností se ozývá klepání do klávesnice. „Tak zase zítra…“ zavolám do chodby a utíkám pryč…
Ten večer jsem neměla nic v plánu, takže jsem se po dlouhé době dostala domů okolo půl šesté večer jako malá, poslušná holka. Maminka by ze mě měla radost, napadá mě. Před domem jsem zaparkovala svou červenou Oktávii Kombi, po schodech došla do druhého patra k černým, dřevěným dveřím a odemkla je. „Jsem doma!“ zavolám jako každý den. Dus, dus, dus! ozve se a už na mě skáče Sára, moje dvouletá fenka retrívra. „Dneska tu budeme spolu, neboj… Celej večer budu jenom tvoje!“ ujišťuji ji a směji se, zatímco mi líže z obličeje šminky. Ještě v botách projdu do kuchyně najít její granule. Povečeříme spolu a vycházíme na večerní procházku napříč svítící Olomoucí. Jak se vrátíme domů, zapojuji notebook, uvařím kafe a ulehám na postel. „Dnes tady na té posteli vznikne senzace! To se budeš divit, Sáro!“ řeknu vesele a pohladím po hlavě fenku, která se mi uvelebila pod pravým ramenem. Svou práci jsem tvořila něco málo přes hodinu, potom jsem dopila již studenou kávu, vypnula počítač a po krátké sprše jsem šla spát. Než jsem usnula, musela jsem sdělit spící Sáře svoje ironické pocity: „Víš, právě jsem napsala velikou senzaci, která pohne světem…“

* * *

„Zase, zase, zase!!!“ slyším křik, sotva ráno vlezu do své kanceláře. „Ale dobrý den, pane Červený..“ „Dobrý den! Co jste to proboha zase dělala? Jakto, že nic nevíme? Proč jste neinformovala naše čtenáře? Vidíte? Vidíte tohle?“ Rudý pan Červený třímá v rukou dnešní vydání Olomouckého deníku, máchá s ním ve vzduchu a poté jej švihem umístí na plochu mého pracovního stolu, výhružně poklepávaje na titulek první strany.

„KATEŘINA P. ZEMŘELA NA NÁSLEDKY PSYCHICKÉHO ŠOKU
Již včera jsme Vás informovali o třech mrtvých nedaleko říčky Olešnice a otřesených obyvatelích. Včera, 3.9.2009, zemřela mladá Kateřina P. ve Fakultní nemocnici v Olomouci ve věku 13 let, utrpěla příliš velký psychický šok. O nových faktech Vás budeme informovat.

„Co mi k tomu řeknete?“ Sleduji, jak můj šéf zase chytá hysterický záchvat. „Nevím, nejsem o tomto případu informovaná. Nevím, co chcete ode mě slyšet.“ „Tak já vám povím, co bych očekával od slušné zaměstnankyně této redakce. Chci, abyste na tomto případu začala pracovat, a to okamžitě! Jezděte, zajímejte se a informujte naše čtenáře! Nebo se vážně neudržím a… A VYHODÍM VÁS!!!“ Jakoby do mě v tu chvíli udeřil blesk. On mě chce vyhodit? Tak to tedy ne, jen ať si nemyslí, že… „Dobrá, začnu na tomto případu pracovat.“ odpovím a pomalu začínám přemýšlet o tom, kde začnu.
To odpoledne jsem se vydala s notebookem v batohu do nemocnice, abych zjistila „nějaké podrobnosti“, jak si přál pan šéf. Bohužel, tady mi žádná ze sester mi nebyla ochotna odpovědět na otázky, prý mají moc práce. Ošetřující lékař prý nemá čas a primář teď není v budově… To jsem si pomohla! Jenom snad rodiče by mohli… Jedna mladá blonďatá sestřička mi z dobré duše poskytla adresu zemřelé Kateřiny Procházkové, a tak jsem se vydala za jejími rodiči domů. Když po dvaceti minutách bloudění v obci Doloplazy konečně stojím před velkým šedým domem, přemýšlím, na co se chci vlastně zeptat. Pokud těmto lidem včera zemřela dcera, tak budou sotva zvědaví na nějakou novinářku. Z lidského hlediska bych se raději držela zpátky a nechala situaci vychládnout jako dnešní oběd, ale… Z hlediska pracovního zde prostě zazvonit musím, jinak mě pan Červený zkrátka vyhodí. Mačkám tlačítko s nápisem PROCHÁZKOVI a vyčkávám. V prvním patře se mihne osoba za záclonou, ale nikdo neotvírá. „Nedej se!“ pobízím se v duchu a zazvoním tedy ještě jednou. Vím, že tam někdo je. Zazvoním tedy ještě jednou. Tu-dům! Po dalších třech minutách mi přijde otevřít chlapec. „Brej den, co chcete?“ řekne mi, stoje ve dveřích. Může mu být tak okolo 15 let, jen v pruhovaných trenkách a zevnitř jde slyšet hlasitá hudba. Odhaduji, že je doma sám. „ Ahoj. Promiň, že tě ruším, ale mohla bych mluvit s tvými rodiči?“ „Oni nejsou doma.“ Vidím, že jej zjevně ruším a otravuju, ale nedám se vyvézt z míry. Čekala jsem tuto odpověď a už mám i reakci: „Dobrá, nevadí. Myslím, že bys mi mohl pomoct i TY!“ Samozřejmě jsem čekala i tento jeho vykulený výraz, kterým mě poctil, a proto pokračuji: „Víš, pracuji do novin, konkrétně Mladá fronta DNES. O té už jsi určitě něco slyšel. Mohl bys mi pomoci. Dělám teď na reportáži o dívce, která tu zemřela, a tak jsem si Tě našla jako rodinného zástupce.“ Utnu svůj proslov a vidím, jak kluk posmutněl. „O ségře s Váma mluvit nebudu!“ zakřičí, otočí se a chce zavřít dveře. „A proč?“ zeptám se a nedovolím mu je zavřít. „Promiňte,“ řekne a otočí se ke mně čelem, „ale je to na mě ještě moc čerstvý, přijďte tak pozítří…“ „Dobře, pozítří se uvidíme.“ Poděkuji mu, dám mu svou vizitku a rozloučíme se. Ještě se mi nechce domů, takže přejíždím do Olomouce a tam se pěšky vydávám do Smetanových sadů. Když jsem seděla na lavičce zády k silnici, začala jsem přemýšlet o tom, že už se začíná projevovat podzim. Je sice krásný slunečný den, ale fouká vítr a lidé okolo mě chodí už více oblečeni. Taky lidi víc umírají. Ale proč? PROČ? Cítím, že tady se něco děje. Toto nejsou jenom tři mrtví a jedna zblázněná, TOTO JSOU TŘI MRTVÍ A JEDNA ZBLÁZNĚNÁ! Nevím, ale bojím se, že je to složitější než to vypadá. Sleduji se, jak mi ten případ pomalu jde na mozek, i když mě původně vůbec nezajímal. Tento případ, i když jej mám povinně uložený od pana Červeného, mě zajímá osobně!
Když se večer vracím domů, Sára mě vítá a klasicky vycházíme na procházku do noci. Večer usedám k počítači a otevírám emailovou schránku. Provádím korektury externistických prací (jedno psem pokousané dítě, přerostlá dýně a studijní práce na téma: Grafitti okolo mě) a spolu s redaktorskými články je přeposílám paní Málové na služební schránku, protože vím, že má přípojku firemní sítě domů. To ona posílá všechny články v rubrikách do tiskáren. Do 20:00 má vždycky rubriky ještě otevřené. Obratem dostávám odpověď, že reportáže dorazily a že děkuje. Večer mi telefonoval Luděk, mluvili jsme spolu asi hodinu. Zase jsme se tak dlouho neviděli a máme si toho tolik co říct. „Kdy se zase uvidíme? Mně je tak smutno…“ řekne do sluchátka a já nevím, co mu odpovědět. „Co třeba zítra? Odpoledne po práci bych měla mít čas…“ „OK, vyzvednu tě. Zatím ahoj, dobrou noc a sladké sny. Miluju Tě!“ Ta poslední věta vyzněla tak hezky možná jen proto, že už jsem ji od něj neslyšela možná tak dva týdny. „Já tebe taky, dobrou!“ řeknu rychle, aby to mohl zaslechnout, ještě než zavěsí. Do postele ulehám šťastná. Zaprvé kvůli té reportáži, ale hlavně kvůli Luďkovi! Říkám to často a tento večer to šeptám Sáře do jejího klapatého ucha na dobrou noc: „Jo, když se daří, tak se daří….“

* * *
Další den nebyl ničím zvláštní. Volala jsem do nemocnice, ale pořád mi nechtěli nic říct. Jsou nevlídní a nepříjemní jak vřed v žaludku. Přicházela mi hromada reportáží – od externistů i od spoluredaktorů. Celý den jsem jen koukala do obrazovky počítače a psala a psala… Nějak to nebralo konce. Samé obyčejné zprávy: něco málo politiky, nějaké přírodní katastrofy z USA, pár nejnovějších soudních případů a pár vědeckých senzací… Vlastně jsem dostala samé rádoby nové zprávy, i když mě nijak moc nezaujaly, a přece byly všechny tak tuctové… Už aby byl zítřek, říkám si, když píšu. Třeba konečně na mě přijde rozuzlení těchto šílených souvislostí ohledně případu TŘI MRTVÍ A JEDNA ZBLÁZNĚNÁ. Já se začínám i těšit, zbývá mi necelých 24 hodin… Najednou mi došlo, že jsem zapomněla poslat své spoluredaktorce tu slíbenou senzaci ke korektuře. Po odeslání pracovního emailu paní Málové se pouštím do odeslání podobného souboru na adresu kamarádky Irenky. Už se těším, jak si otevře ráno tu rádoby senzaci:

„JEDNO DĚVČE S ODŘENÝM KOLENEM - ŠOK PRO JEJÍ RODIČE
Dne 3.9.2009 v městské části Olomouce - Černovír si mladá dívka Jana S. odřela pravé koleno na houpačce na veřejném dětském hřišti. Ona i její rodiče jsou silně otřeseni, dívka skončila doma v posteli a je sledována vlastní matkou. Důvod zranění zatím není znám, nejspíš jej objasní až soudní pitva. Předpokládáme, že za touto ohromující zprávou tkví Městský úřad Olomouc, který nezajistil dostatečný dozor na hřišti. O nových faktech v případu „odřené koleno“ Vás budeme informovat.

Večeře s Luďkem proběhla hladce, povídali jsme si a já jsem se zase jednou cítila šťastná po boku mojeho milovaného protějšku. Poté mě odvezl domů a konec. S klidem v duši jsem usnula po boku mojí chlupaté přítelkyně Sáry.

* * *

Další ráno bylo smutné a šedé. Venku pršelo a z Olomouckých silnic stékala přebytečná voda do postranních kanálů. Nechce se mi do toho počasí vstávat. První pozitivní myšlenka mi do mozku přichází s ranní kávou. Otevírám diář a vidím: „15:00 mladý Procházka“. Se Sárou jsme absolvovaly ranní venčení a potom už hurá do redakce. Tentokrát mi pan Červený nic nepřišel „omlátit o hlavu“, možná že jen nedostal dnešní deník a dokonce se mnou normálně bavil na chodbě redakce. Hned jsem se svěřila, že už mám smluvené „rande“, jak tady v redakci s oblibou říkáme, s mladým panem Procházkou, takže zítra bude v tisku SNAD kvalitní rozhovor. Staroušek byl nadmíru potěšen, když jsme se spolu loučili.
Polední pauzu jsem strávila na obědě s Irenkou, kdy jsme se smíchem probíraly mou budoucí „světovou senzaci“ a náramně jsme se bavily na účet Olomouckého deníku. O půl třetí jsem nasedla do červené oktávky a jela si to výpadovkou přímo na Doloplazy. Zastavila jsem u toho šedého domu a zazvonila. Po pěti minutách vylezl ten povědomý mladík, opět jen v trenkách a s rozježeným čírem na hlavě. „Jejda, dobrej den… Sem na vás zapomněl, promiňte. Pojďte dál.“ Pozval mě dál a já se jsem vešla do obyčejné předsíně, po odložení mi nabídl kávu a poté mě uvedl do svého pokoje. Bylo vidět, že není nijak nepořádný, a nebo mě vážně očekával? Řekla jsem mu, co od něj budu očekávat a on s tím souhlasil. Prý mi poskytne v rozhovoru jakékoliv informace. Rozložila jsem tedy svůj notebook, zapnula jsem svůj starý diktafon a začali jsme:

„Dobrý den, Karle Procházko. Mohu ti tykat?“
„Jo, nevykejte mně, prosím.“ Je vidět, že je chlapec celý nesvůj.
„Takže abych začala, co se přesně dělo 2.9.2009?“
„No, to byla neděla, takže jsme byli s klukama venku. Foukal větr a my jsme si zalezli na autobusovou zastávku do závětří. Nedělali jsme žádný nezákonný věci, ne. Jen jsme se bavili o životě, o kompech, o holkách a tak, vždyť to znáte.“
„Samozřejmě chápu. A co se dělo potom?“
„Okolo půl devátý jsem se vrátil domů a nikdo nebyl. Po desáté, to jsem asi seděl na kompu, se vrátili naši a řekli mi, co se stalo.“
„A to bylo…?“
„Že ségra se vydala hledat našeho Mourka, kterej se zase zaběhl. Prej ho nenašla, zato se vrátila domů rozčarovaná, třásla se a ani nemohla normálně mluvit. Jen vydávala nějaký šílený pazvuky a odtáhla naše k Olešnici, to je místní potok. Koukali jako blázni, když uviděli tři mrtvý. Zavolali cajty a dál to znáte…“
„Kolik tak mohlo být hodin, když tvoje sestra objevila tu pohromu?“
„To nevim, byl jsem s kámošema. Tipuju tak okolo osmé, naši to řešili na stanici asi hodinu a půl, možná aji dvě. Pak si vzali ségru do nemocnice a oni se vrátili dom.“ Kluk se mi pomalu otevírá a to je vlastně dobře. Nejspíš budu publikovat tak polovinu, tak osobní věci přece nemohu dát do tiskárny!
„Fajn. A kdy ses dozvěděl o tom, že tvoje sestra umřela?“
„Den nato nám volali z fakultky. Teda volali mamce na mobil a ona mě to řekla, mohlo být okolo 21:00 hodiny. Že prej to Kačka nezvládla, našli ji mrtvou v posteli pokoje. Odhadujou to na důsledek toho šoku, ale já jim prostě nevěřim.“ Nastane ticho.
„Proč jim nevěříš?“ vyrazím ze sebe jako blesk a nedochází mi, jak jsem nyní indiskrétní.
„Víte, nemám k doktorům moc důvěru. Nemám je vůbec rád. Navíc Kača se nikdy ničeho nebála, byla to vždycky taková nebojácná holka. Ve škole z ní měli dycky srandu, protože neměla strach z ničeho, lezla po stromech i střechách, lovila myši a sbírala pavouky i šváby, aby je později mohla házet po ostatních holkách, které z toho byly úplně paf. Taky si pamatuju, že jednou rozkrojila svoje chcíplýho křečka, aby zjistila, proč umřel. Samozřejmě na nic nepřišla, ale dvě hodiny se kuchala v tom nebohým zvířeti nožem a vidličkou, až mě ho bylo líto. Nechce se mi věřit, že by najednou měla takovej strach z mrtvejch. Ale můžu se plýst.“
„Takže si myslíš, že tvojí sestře někdo pomohl? Tak mi tvrdíš, že neumřela pouze na následek šoku…“ Sama se divím, že je ten kluk tak upřímný.
„Jéžiš, nevím, kdo by jí mohl pomoct. Jenom říkám, že tomu nevěřím, prostě se mně to nezdá. Stačí?“
„Jo. Takže ti moc děkuji, bude mi to prozatím stačit. Ahoj.“
„Nashle.“

Konečně jsem vypnula diktafon a nenápadně jsem si oddechla. Teda, tento rozhovor mi dal vážně zabrat. Dopiji kávu, poděkuji a rozloučím se. Když vyjdu na ulici, nestačím se divit, že venku už je docela šero. Na to, že je 6. září, a to 17:00 hodin, už je docela šero. Možná to je tím, že je dnes vcelku pod mrakem, ale napadá mě, že už léto skončilo, už je tu zase podzim. Nemám ráda podzim. Dojela jsem domů v pořádku a se Sárou jsme strávili klasický večer. Ona mi po večeři usnula na klíně a já jsem sepisovala ty litanie, co mi napovídal mladý Procházka, do podobizny rozhovoru. Chvíli před 20. hodinou posílám všechny zpracované příspěvky paní Málové a jdu se Sárou na vycházku. Usnula jsem docela brzy, ani jsem nestihla dokoukat kterýsi z těch současných seriálů…

* * *

„Píši a píši… Nesmím prošvihnout uzávěrku. Valí se na mě šílený nápor. Reportáž spěchá. Bude to senzace. Cítím to v kostech. Vím to. Je to výzva! Prostě musím… Bolí mě hlava. Musím psát dál. Nesmím se zastavit. Mám strach. Jakoby mě chtěl někdo zlikvidovat. Nejspíš mě žene nějaká neviditelná síla. Co nebo kdo to vlastně je? Kde se vzala? Zrychluji rytmus psaní na své klávesnici. Pletou se mi písmena. To se mi nikdy nestávalo. Nerozumím ani svým nahrávkách z diktafonu. Nevím, co se to děje! Všechno se točí. Bolí mě prsty, ale nemohu je odtrhnout od písmenek. Nechci psát, ale musím. Musím, musím, musím.. Nevím, jak to zvládnu. Mám tak málo času. Potí se mi dlaně. Najednou slyším, jak hodiny odbíjí 20. hodinu, nestihla jsem … Odkudsi zavane vítr a vypne mi to diktafon i počítač, rozletí se mi papíry zpod rukou. Všechno zmizí. Nastává nekonečné ticho. “

* * *

„No fuj!“ zakřičela jsem hned poté, co jsem přišla na to, že to byl jen zlý sen. Takové noční můry mívám vcelku často, ale toto byl extrém. Vsedě na posteli zjišťuji, že jsou tři hodiny ráno. Na vstávání mám ještě dvě hodiny čas. Co teď? Tuším, že už neusnu, po takových nočních můrách mám vždycky problém spát. Vyšla jsem tedy do kuchyně a koukala jsem chvíli z okna. Prší. Po zmoklé silnici projelo krokem pár osobních aut, jinak nic nového. To ráno vypadalo jako polovina listopadu, kdy je podzim v plném rozmachu a ne jako na začátku září. Teď má snad být ještě babí léto, teplá noc a obloha plná hvězd. Prostě romantika a ne toto nudné stereotypní pršení… ŠŠŠŠŠ…ŠŠŠŠŠ… Voda teče okapem a kapky tečou po skle jedna za druhou.
Uvařila jsem si kávu a zapnula jsem počítač. Koukám na včerejší rozhovor s mladým Procházkou a stále se mi něco nezdá. Proč nebojácná holka má strach z mrtvých těl? Proč Karel nedůvěřuje doktorům? Kde se stala chyba…? Ty otázky se rozplynou s příchodem Sáry. „Pojď, půjdeme ven!“ řeknu jí. Oblékla jsem se a vyrazily jsme pod deštníkem vstříc ranní slotě. Kap, kap, kap, kap, kap…. Kap, kap, kap, kap, kap…. Zaposlouchala jsem se do kapek deště, které se rytmicky odráží od mého deštníku, když v tom…
„Ahoj Terez! Co ty tu děláš o půl čtvrté ráno?“ zdravím známou tvář z výšky. „Jejda, Martíííí!!!“ Slečna v dlouhém kabátu mi z ničeho nic skočí okolo krku, div, že neupustím vodítko se Sárou. Cítím, že moje kdysi nejlepší přítelkyně se vůbec nezměnila. Nemluvili jsme spolu od naší promoce, tedy asi pět let. „Kampak valíš?“ ptám se, jen co se od sebe odtrhneme. „Musím do Brna, před polednem odlítám s Markem do Mexika na dovču! Já se těšíííím!“ piští jako malá holka. Konečně si všimnu, že za sebou táhne kufr jako kráva. Tak jí tedy vztah z vysoké vydržel, pěkné… „To já už se s Karlem nestýkám. Mám teď Luďka. Poznali jsme se na jedné společenské akci a je super.“ poznamenám suše. „No tak to ti moc přeju! To si užívej! Já teda pádím, za chvíli mě tu čeká Marek. Měj se krásně, Marti! A jasný, Sáro, ty se měj taky pěkně!“ pohladí v mžiku psa a už vidím, jak mávne na černé auto a odjíždí pryč. Sotva zmizela za zatáčkou, ponořila jsem se do svých myšlenek.
Vtom najednou mi to došlo! Tehdy jsem pochopila, proč mi to všechno nesedí. Našla jsem příčinu! Pokud byli tři mrtví nalezeni „něco okolo osmě večer“, jak potom o tom mohl napsat hned do dalších novin zprávu?!? Vím přeci, že uzávěrka ve všech tiskárnách je o půl deváté po projití korekturou! To stejné je případ zblázněné Kateřiny P.! Vždyť ji sestra našla mrtvou v 21.00 hodin a hned telefonovala její matce. Jak tedy mohl o půl hodiny dříve být článek v tiskárně, když se ono neštěstí ani nestalo? Kdo je tedy záhadný pisatel ? „SAKRA!“ zakřičela jsem si do tmy. Mám tu zatraceně velký problém…
Když jsem se dostala do práce, byla jsem šíleně nervózní. Šéf mě sice přišel pochválit za skvělý rozhovor, který je prý jeden z vůbec nejčtenějších článků dnešního tisku. Slíbil mi i prémie, dnes z něj sršela optimistická nálada, ale mně to stejně nepomohlo. Když teď vím, nebo snad jen tuším, že tento případ je zamotanější, než se zdá, nemám na vtípky pana Červeného vůbec chuť. I když je možné, že si to jen takto tragicky vykládám a jen si ten klučina nezapamatoval přesně údaje. Jaký časový odhad taky může mít patnáctiletý kluk, že? Tyto myšlenky mě uklidnily na celé dopoledne i obědovou pauzu. Odpoledne mi to ale vážně nedalo, a tak jsem zatelefonovala do nemocnice a s hlavní sestrou jsem si domluvila schůzku. V 16 hodin jsme se sešli v nemocničním bufetu na kávě. Naproti mně seděla příjemně vypadající dáma ve středním věku, mohlo jí být okolo 35 let a docela mile se smála. Poté ale promluvila k tématu: „Kateřina P., na tu holku si pamatuji. Byla dosti otřesená z toho, co nejspíš musela prožít. Přece jen najít tři mrtvoly musí být pro mladou dívku dost strašné. Ležela u nás na oddělení sotva den, potom umřela.“ Obě jsme upily z hrnečků expreso. „A můžu se Vás zeptat, kolik tam mohlo být hodin, když jste objevili mladou Procházkovou mrtvou?“ Chvíli bylo ticho. Její dvě pomněnkové oči mě se zamyšleným pohledem hypnotizovaly. „Tak tři čtvrtě na devět. Přesně to ale nevím.“ Fajn, napadá mě… To sedí. Víc ani vědět nechci. Dopily jsme kávu a okolo páté jsme se rozešly. Večer jsem strávila s notebookem nad reportážemi, ale moc jsem se dnes k té práci neměla. Pořád mi hemžily hlavou ty zběsilé myšlenky o neznámém pisateli a podivném případu TŘI MRTVÍ A JEDNA ZBLÁZNĚNÁ. Všechno se to zdá být tak složité…
Tu noc jsem dlouho nemohla usnout.

* * *

Hned ráno dalšího dne jsem si musela popovídat s Luďkem, aspoň po telefonu. Mluvili jsme spolu asi hodinu, ale nebyla jsem schopná mu říct víc, než že mě teď trápí jeden případ, který musím ostře sledovat. „A o co jde, Marti? Co tě tak vytáčí?“ zeptal se. Nejspíš cítil, že to mě to dost ovlivňuje. „Je to složitý. Víš, nějak mě to bere, a někdy ti to třeba vysvětlím, ale teď už budu muset končit, musím do redakce. Měj se, papa…“ Na víc jsem se nezmohla, a tak jsem zavěsila jsem sluchátko. Najednou mi došlo, že o tomto NEMŮŽU s nikým mluvit. Prostě to nejde! Komu mám říct, že v okolí běsní nějaký neznámý šílenec. Co když jsou čtyři mrtví jeho prací? Kdo bude další…? Proč já jsem se dozvěděla tak moc?!?
Celou cestu do redakce mě pronásledovaly tyto myšlenky. Rozhodla jsem se zjistit co nejvíce vhodných informací a udělat velkou reportáž na celou stranu. Hned po přečtení ranní pošty jsem si telefonicky domluvila schůzku s mluvčím Městské policie Olomouc na 15.00 hodin. Zavolala jsem i do domu Procházků a požádala je o odpolední setkání. V polední pauze, kdy oddělení bylo skoro celé v jídelně nebo na cestách za informacemi, vydala jsem se navštívit svou kamarádku z vysoké školy, Kláru Lánskou, která pracuje už před dva roky v redakci Olomouckého deníku, rubrika Z domova. Neměla bych být tak zvědavá, napadlo mě, když jsem zaparkovala na parcele před redakcí. U informačního okénka jsem se poptala na Kláru Lánskou a dozvěděla jsem se, že pracuje ve třetím patře. Bohužel, když jsem zaklepala na její dveře, nikdo mi neotevřel. Byly zamčené. „Hledáte někoho?“ zeptal se mě vysoký muž v obleku, mohlo mu být tak okolo 28 let. Byl sympatický a na oholené tváři mu zářil tajemný úsměv. Nejspíš mě nějakou tu chvíli sledoval, jak sakruji nad svým neštěstím. „Dobrý den! Hledám Kláru Lánskou, nevíte, kde bych teď ji našla?“zeptám se a koukám do jeho zelených očí. „Jé, Klárka!“zasmál se. „Víte, má teď týdenní dovolenou, prý jela na chatu, včera odjížděla.“ Posmutněla jsem. Pokud není Klára ve své kanceláři a další týden tu nebude, co se ještě stihne stát? Kolikrát ještě neznámý stihne zasáhnout? „Tak fajn,“ odpovídám. „Já teda půjdu, nejspíš to nemá cenu. Nashledanou!“ Rozloučili jsme se a já jsem vyšla ven.

U policie jsem pochodila velmi dobře. Sama jsem se divila, že ke mně byl mluvčí policie natolik objektivní. Dozvěděla jsem se, že tři mrtví jsou z rejstříku pohřešovaných lidí za posledního půl roku. Jeden z nich byl prý několikanásobný vrah. „A co prokázala soudní pitva?“ zeptala jsem se natvrdo. „Víte...Možná bych Vám to ani neměl říkat, ale když jste ten objektivní celorepublikový deník, nejspíš udělám výjimku. Přece jen národ má nárok vědět, co se tu děje. Ale prosím o diskrétnost vůči pozůstalým.“ „Ale samozřejmě, nemějte obavy.“ uklidnila jsem ho. „Pitva prokázala,“ pokračoval ve svém výkladu, „že nikdo z nich nezemřel přirozenou smrtí. To, že je někdo nechal uhořet nebylo smrtelné, v té době už to necítili. Byly na nich viditelné stopy násilí a dokonce jejich těla byla značně zdeformována. Patologové odhadují, že jejich těla napadla nějaká chemikálie, která není nějak moc známa. Momentálně ji zkoumají odborníci v laboratořích.“ „A jak dlouho už tam mohli ležet? Kolik dní jsou mrtví?“ „Odhaduje se, že asi 14 dní. Pohřešovaní jsou přes okolo šesti měsíců.“ „Dobře, ale kde žili do té doby?“ „To nevím.“ „Nevadí. A alespoň jména byste mi dal?“ „A co diskrétnost, slečno?!?“ zakřičel na mě. „Omlouvám se.“ V tu chvíli nastalo trapné ticho. Nevěděla jsem, kde začít. Koukala jsem do nikam a najednou jsem si všimla papírů na jeho stole. Měl tam vystavené životopisy těch třech lidí. „A co ta malá? Té nikdo nepomohl?“ zeptala jsem se rychle, než si stihl všimnout, že teď vím příliš mnoho. I když mi to bylo hloupé, rychle jsem si do notýsku napsala: Karine Snooveová, Michael Wittiken a Andrew Klain. Snad se mi ta jména budou hodit. Bylo mi hned jasné, že jde o přistěhovalce. „Kateřina Procházková zemřela na následky psychického šoku. Ale její pitevní výsledky mi zatím nejsou známy.“ Poděkovala jsem mu za všechny poskytnuté informace (o těch nevědomky poskytnutých jsem se nevyjadřovala), rozloučila jsem se a odešla.

To odpoledne mě ještě čekala schůzka s rodiči zblázněné Kateřiny P. Pozvala jsem je do místní vyhlášené vinárny. Už od dveří jsem je viděla. Objednala jsem u baru a usedla jsem k nim. „Dobrý den. Jmenuji se Martina Zahradníčková a pracuji pro Mladou Frontu DNES, ráda vás poznávám.“ Takto jsme se seznámili, podali jsme si ruce a já jsem rozbalila svůj notebook s diktafonem. „Takže...“ začala jsem obvykle. „Ráda bych se vás zeptala, co se dělo 2.9.2009.?“ „Víte...“ začala paní Procházková slušně, „naše dcera si za svůj kratičký život vypěstovala veliký vztah ke zvířatům. Několikrát měla doma křečky, morčata i myši, taky jsme mívali jednu dobu andulku a rybičky. Venku si hrávala s každým toulavým psem a nejednou skončil u nás doma. Ale vždycky se našel jeho majitel a proto se nikdy nesplnil její sen MÍT DOMA VLASTNÍHO PEJSKA. Zato milovala sousedovic kocoura Mourka. Lozil k nám přes plot, ona jej vždycky krmila a hrávala si s ním. Dvakrát jsme dokonce na zahradě zimovali ježky. Nechtěli jsme jí tady s Mirkem,“ dloubla loktem do svého manžela,“brát jí její dětské sny. Vždycky si totiž přála být zvěrolékařkou.“ Po krátké odmlce jsem zopakovala otázku: „Takže milovala zvířata, to je hezké. A to se jí stalo osudným? Co se tedy přesně stalo?“ „Každý den, když přišla ze školy,“vmísil se do diskuse pan Procházka,“bývávala doma pouze se starším bratrem, my dva jsme doma nebyli. S Kájou si nějak nerozuměla, s ostatními dětmi taky moc ne, zato zvířata milovala. Každé odpoledne vydávala ven za nimi, poběhlice malá... Ten den, byla to neděle, byla venku celý den sama. Kája byl někde s klukama a my jsme byli doma sami. Kačka se vrátila domů s pláčem okolo 15 hodiny, že prý jí Mourek utekl a musí ho jít hledat. Nebrali jsme to nijak vážně, mysleli jsme, že ho najde u sousedů. Nedávali jsme tomu moc velkou váhu...“ Chvíli bylo ticho. Paní Procházková vzlykla a pokračovala: „Potom jsme ji celé odpoledne neviděli. Vrátila se o půl osmé večer, byla prokřehlá zimou, i když venku panovalo babí léto. Víte, tak hezky tam svítilo sluníčko a vál jen mírný větřík. Třásla se po celém těle a nebyla schopná kloudného slova. Rozčarovaně se kroutila na křesle a s vykulenýma očima koktala něco nesrozumitelného. Potom se mě chytila za ruku a táhla mě pryč...“ Oči matky, které před nedávnem doživotně ztratila dceru, se zalily slzami. „Promiňte, prosím, moji ženu.“ ozval se vysoký muž vedle ní. „Já vás chápu. Vaše situace jistě není lehká, přijměte prosím moji upřímnou soustrast.“ „To nic,“ opáčil muž. „Kačka nás vedla do asi 20 minut vzdálené lokality za vesnicí. Nechtěla jít klidně, utíkala a my jsme museli běžet za ní. Když jsme tam došli, ležela u říčky Olešnice tři černá mrtvá těla. Byl to pro náš všechny otřes. Poté, co jsme se vzpamatovali, volal jsem na místní policii a hned nato dojeli sem. My tři jsme posléze jeli s nimi na stanici a museli jsme jim vylíčit všechny podrobnosti. Jak viděli Kačku, jak se třásla, kulila oči, koktala a nesoustředila se, rozhodli se, že ji pošlou do nemocnice na pozorování. My jsme ji doprovodili až do pokoje, poté jsme museli jet domů, kde jsme to všechno vylíčili našemu synovi. Bylo deset hodin večer, když jsme se vrátili, všude byla tma.“ Paní Procházková byla už očividně hotová. Jde vidět, že to bere tragicky. Sama nevím, co bych dělala, kdyby mně umřelo dítě – žádné nemám, nemohu to posoudit… „Je mi jasné, že teď prožíváte velmi těžké období.“začala jsem opatrně. „Ráda bych se vás ještě zeptala, co se dělo 3.9.2009, tedy o den později?“ Paní Procházková při mých slovech tiše kývla, polkla, pípla něco ve stylu „omluvte mě“a odešla na WC. Bylo vidět, jak se hroutí. „To pondělí…“ povzdychl si otec zemřelé. Snášel to o něco lépe než jeho protějšek. „Byli jsme oba v práci, Kája ve škole a naše Kačka byla v nemocnici. Odpoledne jsme ji jeli všichni navštívit. Když jsme vstoupili, ležela bez hnutí na posteli, ale v zápětí se na nás začala smát. Nevypadala vůbec nemocně, byla veselá a čilá. Zdála se mi už v pořádku, i doktoři to říkali. Měli ji pustit dneska, bohužel, už ji zdravou nedostaneme…“ Zahleděl se někam daleko za mě. Teď už vím, co jsem potřebovala. Vypnula jsem tedy diktafon. Rozloučila jsem se s panem Procházkou, potřásli jsme si pravicí, popřála jsem mu „upřímnou soustrast a spoustu sil“ a hodlala jsem odejít. Vzala jsem to přes bar a zaplatila jsem. Přece jen jsem si ještě musela odskočit, takže jsem se vrátila přes lokál na toaletu. Vzala jsem za dveře a byly zamčené zevnitř. Zaklepala jsem, pak podruhé a znova… Vtom mi to došlo! Zavolala jsem číšnici, která mi půjčila rezervní klíč. Otevřela jsem tedy zvenčí a to, co jsem viděla… Prostě se to nedá popsat. Zůstala jsem stát jako opařená a tupě jsem hleděla na tu spoušť. „NE!!!“ zakřičela jsem po chvíli. Cítila jsem, jak se za mnou shromažďují zvědaví lidé z vinárny. Nebyla jsem zpočátku schopná se otočit a jít něco řešit. Byla jsem úplně mimo. A když se mi to konečně podařilo, stála jsem tváří v tvář panu Procházkovi. Měl kamennou tvář a jen mě tiše vzal do svého medvědího objetí. To mluvilo za vše…

„…Ano. Souhlasím s tím, že jsme oba teď prožívali hluboké deprese, přece jen nám nedávno zemřela dcera. Že se odhodlá takto veřejně k takovému radikálnímu řešení, to jsem nečekal.“ Když pan Procházka toto říkal na policejní stanici, seděla jsem vedle něho a sledovala, jak se mu třesou ruce. Co on si musí prožívat? Během týdne mu umřou dva nejbližší lidé… Obě zemřely nepřirozenou smrtí, to je vážně hrůza. Co tomu asi řekne mladý Kája? Prokletí sedá na rodinu, zanedlouho se kruh uzavře…
Vzala jsem jej za ruku, aby se trochu uklidnil a povedlo se. „Víc už Vám nemám co říct.“ zakončil svou výpověď. „A vy, slečno?“ otočil se policista na mě. „Maximálně souhlasím s panem Procházkou, byli jsme u toho oba. Nemám Vám co jiného říct.“ Naposledy jsem si prohlédla ty předměty, co ležely na úřednickém stole: několik fotografií z místa činu, střevíc, jehož podpatkem bylo rozbito malé záchodové zrcadlo a střep z něj, coby předmět doličný… Poté, co policista zjistil, že už ze mě a pana Procházky nic nedostane, rozloučil se s námi. Když jsme vyšli ven, po ulicích svítily pouliční lampy a všude byla tma. Mohlo být tak 22:00 hodin. „Nějak se nám to zdrželo, viďte?“ nadhodil pan Procházka konverzaci. „Jojo, zdrželo…“zopakovala jsem znuděně vyřčený fakt. Zdrželo se to, zopakuji si ještě jednou v hlavě. Co tím asi pan Procházka myslí? „Promiňte, budu muset jít, doma mě bude čekat Kája, nechci ho doma nechávat tak dlouho samotného. Omluvte mě, prosím.“ Řekl, věnoval mi zkroušený a zničený pohled, nasedl do auta a odjel. Ani jsem mu nestihla říct Nashledanou.
Došla jsem tedy ke svému autu, v kapse jsem nahmatala klíč, nasedla jsem a odjela domů. Už jsem se domů vážně těšila, vyběhla jsem po schodech a po cestě jsem se lehce přidržovala zábradlí. „Ahoj Sáro!“ zakřičela jsem šťastně, když na mě vyskočila moje fenka, sotva jsem otevřela dveře svého bytu. Olízala mi obličej a po večerním krmení jsme se vydali na procházku skrz ulicemi. Na hodinách kteréhosi kostela bylo slyšet bouchání zvonů, to bylo přesně jedenáct. Ulice byly prázdné, po silnicích už skoro nejezdila auta. Zašly jsme spolu za roh, abychom jsme se mohly začít vracet domů, poznala jsem v šeru ulice známou tvář. „Dobrý večer!“ pozdravil mě známý muž. Pohlédla jsem do jeho upřímných zelených očí, až mě ten jeho pohled zahřál. „Ale to je překvapení! Dobrý večer i vám.“ odpověděla jsem neznámému muži z redakce Olomouckého deníku. Pamatuji si, jak jsme se potkali na chodbě, když jsem sháněla Kláru. Řekl mi tehdy, že má dovolenou a teď se potkáme v tak pozdních hodinách na ulici. „Kampak jdete takhle pozdě a sama?“ zeptal se mě. „To víte, pes se musí vyvenčit.“zasmála jsem se a on se pousmál taky. „Aha, takže vy tady žijete, že?“ Kývla jsem na souhlas. „A kampak jdete vy, pane… pane… eee… Promiňte, asi jsem zapomněla vaše jméno.“rychle jsem se vymluvila, i když se mi nejspíš nikdy tento pán nepředstavil. „Ale jistě, v pořádku. Mé jméno je Petr Kaluna.“řekl a podal mi svou pravici. Stiskla jsem ji se slovy: „Těší mě, Martina Zahradníčková.“ Nastala trapná chvíle ticha. Poté promluvil: „Nechcete doprovod na vaší večerní cestě? Nerad vidím, když se taková mladá krásná slečna toulá sama po ulicích. Co kdyby se vám něco stalo? Vždyť jistě víte, že tu řádí ten chuligán, co zabil tři lidi a čtvrtá se z něj zbláznila. Co kdybyste byla další? No to bych si nikdy neodpustil.“ Přišlo mi divné, že se mi tak okatě vnutil do přízně, ale nemůžu říct, že by mi to přišlo nepříjemné. Aspoň si mám s kým promluvit, Sára mi toho moc nenapovídá. Přijala jsem jeho nabídku a on mě tedy doprovodil až k mému domu. Po cestě jsme probírali různé reportérské záležitosti a řeč přišla i na „chuligána“ z okolí. „Je mi to trapné, ale..“začala jsem nejistě, když jsme se sem už dostali. „Nevíte, kdo je ten tajemný pisatel s podpisem ?“ Zarazil se a zvolnil krok. „Sám nevím. Jeho příspěvky chodí přímo naší šéfredaktorce, která posílá všechny články do tiskáren. Nikdo nevíme, o koho jde, je to externista. Je taky možné, že jde o někoho od nás z redakce, ale pochybuji. Mnohokrát už jsme to řešili od článku 3.9.2009, kdy se „záhadný“ pisatel zmínil poprvé. Upřímně, vůbec nám to nevadí, naše noviny jsou proto mnohem prodávanější, ale komu za to vlastně vděčíme? To netuším…“ Nastalo ticho. Takže na redakci Olomouckého deníku nemá nikdo ani páru o tom, kdo jim posílá tyto zprávy? No, to je teda situace! Na víc jsem se neptala a tak jsme zbytek cesty strávili v tichu noci. Poté, co jsme zastavili u mého domu, chytil mě za pas, přitiskl si mě na stěnu a začal mě líbat. Hned jsem se mu vytrhla z jeho sevření a zakřičela jsem: „Co to, kurva, děláš?“ „Já mám akorát strašnou chuť se s tebou pomilovat…“ Vzal mě do náruče a i přes můj odpor a námitky mě odnesl do mého bytu. Bránit se mu nemělo cenu, jak jsem později zjistila. Strávili jsme spolu celou děsuplnou noc. Nikdy jsem na tuto noc nezapomněla, navždy mi zůstala v těch nejhorších vzpomínkách…

* * *

Ráno pan Kalina utekl stejně rychle, jako se včera objevil na ulici a posléze se rychle vetřel do mého bytu a do mé postele. Dodnes nechápu, jak se to vlastně stalo. Ráno jsem byla naprosto grogy, sotva jsem se dostala do práce, a to jsem ještě byla ráda, že jsem se po cestě nevybourala, ač jsem k tomu neměla daleko. V redakci mě čekal velký šok! Pan Červený stál v mé kanceláři. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem sklesle, což bylo ovlivněno mou neprospanou nocí. „Zdravím Vás, slečno Zahradníčková! Jak jste si to mohla dovolit? Co jste dělala, SAKRA?!?“ křičel na mě strašlivým způsobem. „Prosím? O čem to mluvíte?“ zeptala jsem se rozespale. „Tak vy nevíte? Tak já vám to teda povím, já vám to klidně řeknu i třikrát!!! Víte, co bylo včera večer? Nebo jste celej večer strávila někde v hospodě? Pamatujete si vůbec,, co jste dělala v 20:00?“ Pan Červený je doslova rudý a pěna mu ukapává z úst. Přemýšlím o tom, co jsem v tu dobu dělala. Buď jsem byla ve vinárně s Procházkovými anebo už jsem byla na policejní stanici… „Nejspíš jsem byla s Procházkovými ve vinárně.“ odtuším. „Ve vinárně? Ale mně je úplně jedno, s kým jste byla ve vinárně, ale proč jste neodeslala vaše reportáže paní Málové, co? To mi nějak vysvětlíte?“ SAKRA! Paní Málová, vždyť jsem na ni úplně zapomněla! Nechci vědět, co mě teď čeká, nechci to vědět, nechci… „Takže víte co? Máte padáka, můžete se sebrat A VYPADNĚTE!!!“ Nějaké to ALE v případě pana Červeného nemělo vůbec žádný smysl, takže jsem se o to ani nesnažila. Vždyť sama vím, že na toto má maximální právo. Můžu si za to sama, já pitomá… Poslušně jsem si posbírala několik svých věcí: šňůry od počítače, papíry, šanony, nádobí, obrázky a fotky, sbalila jsem to vše do své tašky a vyšla jsem se rozloučit se svými kolegy – přáteli. Nikdo z nich nechápal, proč tak najednou, ptali se, co že se mi stalo a tak dále… Neměla jsem na to jim to vysvětlovat. Se slzami v očích jsem opouštěla tuto budovu, kde jsem strávila čtyři roky úspěšného pracování.
Hned z práce jsem se stavila na oběd do baru, kde jsem si taky dopřála několik skleniček skotské whisky, abych přežila i druhou půlku dne. Dokonale mi zblbly hlavu a domů jsem jela po poledni. Sotva však vycházím do domu, křičela na mě vyděšená sousedka Patáková: „Slečno Zahradníčková, co to má znamenat?!? To je hrůza, to je hrůza… Honem se na to musíte jít podívat!“ Stará paní se doslova třásla a já jsem netušila, o čem to mluví, a to to ani nebylo způsobeno mým přiopilým stavem. Dotáhla mě do patra ke mým dveřím, kde mě čekal ten nejhrůznější pohled za můj život! Ležel tam nepřirozeně zkroucený na mé rohožce s nápisem WELCOME v kaluži rudé tekutiny. Na dveřích jsem měla touto tekutinou nápis: VÍM, COS DĚLALA VČERA!!! Moc mi to nedocházelo, přece jen jsem nebyla ve své kůži. Jediné, co jsem ze sebe dostala, bylo: „ Kurva, Luďku…“ a potom už jsem to nevydržela a poblila jsem jeho znetvořené tělo, které jsem tolik milovala…
Jedinou mou spásou byla paní Patáková, která mě lehce vzala okolo ramen a s konejšivými slovy mě odvedla do svého bytu, usadila mě do kuchyně a uvařila mi černý čaj. Byla jsem jí za to vděčná. „Zavolala jsem policii, abyste se na to nemusela dívat. Slíbili mi, že si pro něj přijedou co nejdříve. Vyšetřování pro Vás začne zítra.“oznámila mi, když se za mnou vrátila z obýváku. „Jé, děkuji.“ Posmála jsem se a v tu chvíli jsem se rozbrečela. Jako malá holka jsem seděla a bulela na rameni té milé starší paní. „Víte, o všechno jsem přišla. Vím víc, než chci vědět o případu TŘI MRTVÍ A JEDNA ZBLÁZNĚNÁ. Vyhodili mě za to z práce. Teď mi umřel přítel… Čeká mě vyjednávání s policií a já nevim, co ještě. Všecko mě to sere…“ Objala mě a takto jsme strávily několik dlouhých a krásných minut. Rozloučily jsme se a já jsem jí mnohokrát poděkovala, že mi takto pomohla. Před mými dveřmi bylo prázdno, očividně už policie udělala své. Byla jsem ráda, že někdo smazal i ten potupný nápis na mých dveřích. Vstoupila jsem do svého bytu a přivítala mě Sára, jako vždycky. Aspoň někdo mi zůstal… Večer jsem neměla co dělat, tak jsem šla brzy spát v domnění, že se z těch problémů a zmatků vyspím…

* * *

„Litry cizí krve v mé posteli… Zmítám se v ní! Chci utéct, ale nemůžu, jsem přilepená… Hnusí se mi to! Je mi zle. Vidím okolo sebe samé mrtvé. Těla jsou nehybná, po pokoji se line smrad krve…Vtom spatřím, jak se někdo zvedá z podlahy, bojím se, ale nemůžu nic dělat! Postaví se, zírá na mě a potom se začne zlověstně smát… Chci utéct, nemůžu, a proto křičím!!! Házím sebou a křičím! ŘVU!!! Nemůžu vůbec nic… Mám už toho všeho dost!!! Krev je všude kolem a pořád se tu objevuje další a další…“

* * *

„FUJ!“ zakřičela jsem, když jsem se v šoku probudila. Děsí mě, že ležím v kuchyni na podlaze a vedle mě leží Sára. Líže mi zápěstí a… CO??? Mně teče krev jako divá, vždyť mám v zápěstí tři zářezy!! Točí se mi hlava, ne, nemůžu… Ten sen nebyl sice skutečností, ale jen varováním. Teď ležím ve své krvi, na podlaze leží kuchyňský nůž, zásuvka je otevřená… Jen jsem stihla zavolat paní Patákové, aby něco udělala, že nemůžu dál. Pak mi vypadl telefon z odkrvené ruky, vykoukla jsem z okna a zahlédla úplněk. Dnes zářil tak jasně!!! „Jo, úplněk, magie, hrůza…“ zašeptala jsem Sáře naposled…

* * *

Probudila jsem se okolo 13:00. Viděla jsem to na malých hodinách v neznámém pokoji. Poznávám nemocniční prostředí, když vtom přiběhla sestřička, pohledná slečna v bílo modrém, jistě mladší než já a přisedla si na okraj mé postele. Vysvětluje mi, jak jsem se sem dostala. „Víte, v noci volala nějaká paní, že prý se o Vás bojí, takže přijela naše jednotka a našli vás v bytě s podřezanými žilami. Měla jste štěstí, máte nejspíš svého Anděla Strážného. Přežila jste, teď se o Vás postaráme. Odpoledne za Vámi pošleme odborníky. Chcete něco na uklidnění?“ Zavrtěla jsem hlavou, ale i přesto mi něco do žil vpíchla. Když odešla, začala jsem pozorovat, co se děje. V místnosti je absolutní ticho. Stěny jsou tu skleněné a průhledné, připadám si tu jako ve vitríně. Nejsou tu řádná okna, nejdou vidět žádné sluneční paprsky a čerstvý vzduch tu nejspíš taky neznají. Není tu žádný nábytek. Z připoutaných rukou mi trčí kapačky. Jsem celkově spoutaná, nemůžu se ani hnout. Drží mě tu jako ve vězení, napadlo mě, než jsem usnula…
Když jsem se probouzela, nejspíš nade mnou stáli nějací doktoři a vykládali si. „Tak to je ona – ta šílená sebevražedkyně?“ řekl polohlasně jeden, ještě než jsem se úplně probrala. „Jo, jmenuje se Martina Zahradníčková. Paní, která sem zavolala, nám řekla, že její „manévr“ doslova chápe, protože se slečna nachází ve velmi těžké životní situaci.“ řekl suše druhý hlas. „Ale zdá se být milá, neřekl bych, že je to blázen. Nikdy bych nechtěl, aby moje slečna řešila svůj život takovýmto způsobem…“ zmínil se neprofesionálně třetí hlas. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že ten poslední projev patřil mladému medikovi. Okolo mne stáli tři muži v zelených pláštích s rouškami přes obličej. „Dobrý večer, slečno Zahradníčková! Jakpak se cítíte?“ zeptal se nejvyšší pán, který se tvářil jako primář. „Eeee…Dobrý den!“ řekla jsem zmateně, protože jsem byla dost rozespalá. „Víte, cítím se strašlivě unavená. Jinak je mi fajn. Rozhodně lépe než včera v noci.“ Snažila jsem se o úsměv. „Dobrá, to rádi slyšíme, slečno!“ podotkl medik. Poté se ozval primář, který doposud něco psal do svých papírů: „Pokud to takto půjde dál, budeme Vás moci přeložit na normální oddělení naší léčebny.“ Léčebny…znělo mi v hlavě. Já jsem v léčebně? Proboha, vždyť já nejsem blázen! Chce se mi to zakřičet, ale neměla bych, měli by mě za blázna ještě většího… „Jo, děkuji. Mohli byste prosím zavolat paní Patákové a říct jí, že jsem v pořádku?“ Pánové se na mě podívali a kývli, poté odešli. Osaměla jsem a chtěla jsem přemýšlet o tom, co se se mnou vlastně stalo, ale nemohla jsem. Hlava mě bolela a měla jsem v ní prázdno. Nemohla jsem ani usnout, tak jsem volala sestru, aby mi dala prášky na spaní. Poklidně jsem usnula.
Ráno mě po vizitě doktoři odveleli na normální oddělení. Ležela jsem na posteli, stále celá spoutaná, v normálně vypadajícím pokoji. Tyčily se tu vysoké bílé stěny, na stropě dvě obyčejné zářivky, v plexisklovém okně byly pevné mříže. Vedle hlavy mi stál noční stolek, v dáli jsem viděla druhý noční stolek a postel, která byla prázdná. Po chvíli za mnou přišla starší sestra, změřila mi tep a teplotu, odebrala vzorek krve a optala se, jak se daří. Řekla jsem, že je mi fajn, jen mě moc bolí hlava. Donesla mi tedy prášky, po kterých to však bylo ještě horší.
Po hnusném nemocničním obědě ke mně pustili paní Patákovou, která mi donesla nějaké osobní věci a já jsem v tu chvíli byla neskutečně vděčná za to, že ji mám. „Jak se vám daří? Jak se cítíte?“ ptala se mě. „Mám se fajn. Daří se mi dobře, jen mi třeští hlava… Mohla byste mi prosím říct, co se mi stalo?“ Vzdychla a chvíli mlčela. „Víte, okolo 4 hodiny ráno mi v obýváku vyzváněl telefon. Když jsem jej zvedla, ozvala jste se mi Vy a …“ Zase se odmlčela. „Nevykejte mi, prosím. Jmenuji se Martina.“ „Já jsem Marie, ahoj!“ usmála se a stiskla mi ruku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že vůbec nějakou mám.
CVAK! ozvalo se a ve dveřích stál povědomý lékař. „Paní, návštěvní hodiny končí. Můžete přijít zítra dopoledne.“ Pan primář byl nekompromisní. Zůstala jsem sama v pokoji a připadala jsem si jako vězeň.
Večer za mnou pustili nějakou sympatickou doktorku, kterou jsem doteď neviděla. Posadila se na vedlejší postel a zeptala se mě, jak se mi daří. „Dobře, děkuji a Vám?“ odpověděla jsem jí drze, protože už mě nebaví desetkrát za den odpovídat na tu samou otázku. Zasmála se a pokračovala: „Fajn. Promiňte, ani jsem se nepředstavila, jmenuji se Ivana Loutocká a jsem psychiatrička. Ráda bych si s Vámi popovídala, slečno Zahradníčková. Můžete mi říct, co se dělo předevčírem v noci?“ „To nevím,“ odpověděla jsem. „PROSÍM?“ zeptala se a vykulila oči tak, až to bylo komické. „Kdybych věděla, co se stalo, tak Vám to klidně řeknu. Nepamatuji se.“ „Aha. Takže Vy nevíte, co se stalo a ani, jak jste se sem dostala, že?“ „Vím, jak jsem se sem dostala. Pravděpodobně sanitkou. Moje sousedka Vám volala a někdo od Vás mě sem dovezl.“ „Fajn, v tom jsme za jedno. Takže teď Vám něco povím já. Naše jednotka Vás našla okolo půl čtvrté ve vašem bytě s podřezanými žilami, na zemi leželo telefonní sluchátko v obrovské kaluži krve a hřál Vás jen Váš pes. Paní Patáková byla zděšená, když Vás tam takto viděla. Všichni jsme mysleli, že už se nikdy neprobudíte, ale nejspíš máte v nebi Anděla strážného.“ „A proč jsem to proboha udělala?“ Pak mi došlo, jakou hloupost jsem řekla. „To se ptám já Vás, slečno.“ „Když já si na nic nevzpomínám. Pamatuji si až ráno tady a pak útržky z minulosti…“ „Minulost? Prima. Na co si tedy pamatujete?“ Otázek měla vážně dostatek. „Vzpomínám si, že jsem měla nějaký případ ve své novinové rubrice. Musela jsem o tom psát,a by mě šéf nevyhodil… Někdo umřel, ale nevím přesně… Pak vidím nějakou podřezanou ženu na záchodě. Vyšetřovalo se to na policii… Pak vidím nějakého cizího muže ve tmě. Ještě si vybavuji, že mě paní Patáková vzala k sobě do bytu, konejšila mě a vařila mi čaj. Nic víc nevím.“ Ta žena na mě koukala velmi prozíravě. Nejspíš nebyla z mých vzpomínek ani trochu moudrá, tak jako já. Pokývala hlavou, rozloučila a odešla. Po několika minutách za mnou přišla ta mladá sestra a píchla mi nějakou látku na uklidnění. Usnula jsem a probudila jsem se až při ranní vizitě…

* * *


Dny plynuly jeden za druhým a nic se nedělo. Při každé vizitě se mě ptali, jak se MI daří a já jsem odpovídala, že fajn. Co hodinu za mnou přišla sestra s nějakými prášky. Jednou denně u mě byla Maruška Patáková a vyprávěla mi, co je nového. Dozvěděla jsem se od ní, jak to vlastně tu noc bylo: Poté, co Marie zvedla sluchátko, slyšela mě, jak volám: „Něco se děje… Nemůžu, ne… Ne… NE!!“ Pak nastalo ticho a ona mi volala zpět, ale bylo obsazeno. Hned volala záchranku, aby přijeli, že se mi nejspíš něco stalo. Našli mě tak, jak to popsala ona doktorka a hned mě odvezli na psychiatrickou léčebnu, kde trčím doteď.
Těšilo mě, když mi vyprávěla, jak se stará o Sáru. Brala to jako samozřejmost a já jsem ji za to měla ráda. Největší radost mi udělala, když mi donesla mého velkého cínového slona, kterého jsem kdysi dostala. Stál mi hrdě na nočním stolku a já jsem na něj mohla koukat. Pomalu se mi vracely vzpomínky na minulost, i když ne celé, ale o tom jsem se nikomu nezmínila. Pravidelně si za mnou chodívala „povídat“ psychiatrička Loutocká, ale já jsem ze sebe zcela úmyslně dělala hloupou ženu, která ztratila paměť a vzpomínala jsem jen na ty nejméně důležitá fakta.
Po měsíci uznali, že nejsem nebezpečná pro sebe ani pro ostatní a odpoutali mi ruce od postele. Konečně jsem zvládala relativně svobodně žít, mohla jsem sama pít a jíst, mohla jsem každý den objímat Marušku a cítila jsem se volná jako nikdy předtím. Stále mi sestry nosily oblbující prášky na uklidnění, proti bolesti a na spaní, ale já jsem je nemohla ani vidět. Věděla jsem, že by mě jednou zničily úplně. Schovávala jsem si je do malé krabičky od čaje, kterou jsem schovávala pod matraci. Dny ubíhaly líně, nic specifického se nedělo, až jednou, myslím, že to byl listopad…

* * *

Za mřížemi jsem viděla holé stromy bez listí a začali mi v pokoji úmorně topit. To odpoledne ke mně přišla Maruška a tak jako každý den mi donesla Mladou Frontu a Olomoucký deník. Vždycky jsem je přečetla celé, ale ten den mě naprosto dostal titulní článek, na který mě navíc upozornila Marie. Vypadal asi takto:

„NEJOBÁVANĚJŠÍ ČLOVĚK Z OKOLÍ KONEČNĚ DOPADEN!
Dne 15.11.2009 byl vypátrán a dopaden pachatel několika trestných činů. Jistě si vzpomínáte na případ Třech mrtvých u Olešnice a Zblázněnou Kateřinu P. Pod oběma těmito případy se skrývá jedno jméno: PETR ČERVENÝ, hlavní redaktor našeho magazínu. Pro jeho psychické pohnutky byl dovezen na psychiatrickou léčebnu, kde jeho stav posuzují odborníci. O nových faktech Vás budeme informovat.

Podle podpisu jsem poznala svou kolegyni Zuzanu. „Vidíš to?“ řekla mi Maruška. „Tvůj šéf, který tě vyhodil, je pachatelem toho všeho, on za všechno může a teď zatkli. Patří mu to, to ON je blázen a ne TY!“ Obě jsme se tomu smály.
Další ráno jsem na vedlejší postel dostala spolubydlícího. Byl to starší pán, mohlo mu být tak okolo 55 let. Ze začátku vůbec nebyl ochotný komunikovat – se mnou, se sestrami ani s doktory. Pořád jen opakoval větu: Nemá to cenu, všechno je ztraceno… Trvalo to asi týden a já jsem měla dojem, že se z něj opravdu zblázním. Začali jsme si spolu jednou povídat a on se mi představil jako velmi úspěšný, avšak neuznávaný chemik. Povídal mi, že vynalezl speciální látku, která by mohla být lékem na AIDS, které je dodnes neléčitelnou nemocí. „Víte, slečno, nemohl jsem to testovat na zvířatech, na která to není stavěné. Zabilo by je to, proto jsem to testoval na lidech.“ „A kde jste ty lidi bral?“ zeptala jsem se ho. „Ve vězení. Půjčovali mi vězně a já jsem je poctivě vracel. Není to trestné, nebojte.“ „A na co jste tedy přišel?“ „Zkoumal jsem různé látky asi dva roky. Poté jsem vyvinul jednu, která měla zaručeně fungovat. Měl jsem zrovna tři lidi, dva muže a jednu ženu…“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval: „Muselo to vyjít. Podal jsem jim tu látku, ale oni ji odmítali pozřít. Musel jsem jim ji do úst dostat násilně, ale nakonec se mi to povedlo. Za půl hodiny se všichni začali zmítat v obrovských křečích a urputně křičeli . Po hodině byli všichni mrtví. Jejich zdeformovaná těla jsem chtěl spálit, ale kvůli tomu, jak byli napuštění mou látkou, nepovedlo se mi to. Zůstali celí, jen mírně zčernali…“ Začala jsem si uvědomovat, že tento příběh už jsem někde slyšela. Hledala jsem ve své paměti vzpomínky, ale marně. Nic se mi nevybavovalo. Když byl pan Černý na odpoledním vyšetření mimo pokoj, navštívila mě zase Maruška. Povídala jsem jí o tom příběhu, co mi vykládal pan Černý, který „koluje nemocnicí“, jak jsem jí zalhala. Dozvěděla jsem se bolestnou PRAVDU…
Večer jsme leželi, já a pan Černý, ve svých postelích a povídali si o životě. „Co jste dělal mimo chemii?“ „Psal jsem do novin.“ „Vážně? Ale já taky. Já jsem byla redaktorkou rubriky Z domova v MF DNES.“ „Ano, tam jsem taky pracoval. Byl jsem šéfredaktorem po dlouhá léta. „Ale.. To není možné! Vážně?“ „Ano. Vystupoval jsem tam pod pseudonymem Petr Červený!“ Tato slova mě bodla jako injekce od sestry. Ale v této nebyla uklidňující látka, ale smrtelný jed, který mi vrátil spoustu vzpomínek! Neudržela jsem se:„Vy hajzle! Vyhodil jste mě a sám jste vraždil! Vy za všechno můžete, máte v tom prsty! Tři mrtví u Olešnice, zblázněná Prochajda, sebevražedná stará Procházková, můj milovanej Luděk a pak skoro JÁ! Vím to, všechno to vím! Mrzí mě, že v ČR zatím není zaveden trest smrti, navrhla bych vás jako prvního kandidáta! Vy zvíře…“ Muž mlčel. Vleže koukal do zdi a nereagoval na moje řeči. „A co ? To jste byl taky Vy, že? Psal jste pod cizím pseudonymem do jiných novin, abyste mě mohl vyhodit, protože jste se bál, že budu chtít vaši židli, že?“ Nastalo ticho, oba jsme mlčeli. „ANO, JSEM TO JÁ! Ale ničeho ve svém životě nelituji. Všechno jsem dělal jen proto, abych se Vás mohl zbavit, což se mi povedlo…“ Neudržela jsem se, bublala ve mně tak velká nenávist vůči tomuto člověku, že jsem svou již volnou rukou uchopila mojeho cínového slona velkého cínového slona a…

* * *

ZPRÁVA Z TISKU:

„DVA MRTVÍ V PSYCHIATRICKÉ LÉČEBNĚ
Dne 24.11.2009 byli v psychiatrické léčebně nalezeni dva mrtví – starší muž a mladá slečna. Muž byl zabit cínovou soškou slona indického, která mu nejspíš hodem způsobila smrtelnou frakturu lebky. Žena zemřela na předávkování prošlými léky, které byly nalezeny z části pod její postelí a na přikrývce. Přesné informace nejsou známy, lékaři zatím nechtějí o ničem konkrétním mluvit. O nových faktech Vás budeme informovat.
(Olomoucký deník, 25. 11. 2009)


 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14753
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6326
autorů: 860