ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Prokleté náměstí

29.04.08 | Kristina , @, další tvorba | 2894 x | vypínač

Prokleté náměstí
Postarší muž v klobouku, opíraje se o svou vycházkovou holi, kráčí domů. Den byl těžký a parný, práce spoustu, žádný odpočinek. Už se těší domů, spěchá, cestu si zkracuje přes náměstí. Náměstí se už z dáli zdálo být černé a ponuré. Mezi lidmi si vykládá nějaká hloupá povídačka o zakleté studni, napadne jej, ale pochmurnou myšlenku rychle zažene. Přece nebude věřit pověrám, taková hloupost! Chmur zahnán, on pokračuje dál ve své cestě k náměstí a opět se noří do problémů všedních dnů…
Na náměstí nikdo nebyl. Lampy svítily jen velmi mírně, z hospody se ještě stále linul ten známý veselý zpěv opilých. Je klasický podzimní večer. Hvězdy nejsou příliš zřetelné, měsíc přechází v první čtvrť. Barevné listy vysoké lípy uprostřed náměstí temně šumí, ptáci již nezpívají, šli spát. Tak i celé město se vydalo ku spánku, jen pár duší ještě bdí. Po dlažebních kostkách cesta rychle ubíhá, když vtom… Ze studny, jež stojí pod lípou, se ozval podivný zvuk. Otočil se, vytřeštil oči. To, co spatřil se těžce vymykalo normálu. Něco neuvěřitelného se hnalo přímo na něj, jako by tu scénu někdo vystřihnul z hororového filmu. Snad ďábel tomu chtěl, on zakopává o vystouplou dlažební kostku a padá… Čas jakoby se na hodinách malého kostelíka zastavil. Bylo to tak blízko, blizoučko a čas se zdál být nekonečný. Zezadu se na něj blíží, dotýká se jeho nohou jako ruka umrlce – studená a hnusná, sápe se po něm a táhne jej k sobě… Muž křičí a vzpíraje se, snaží se vyprostit ze spárů toho přízraku. To se mi snad zdá, to nemůže být možné, napadá starce. Poddává se. Na křik už nemá sil... Je to to poslední, co jej ještě napadne, než jen to pohltí úplně. Kostelík pak na malých hodinách jen tiše odbil půlnoc…

S rozedněním vyběhl z nedalekého stavení pes. Nejprve zmateně pobíhal po náměstí a poté přímo vyrazil ke studni. Do klidného rána vniklo hlasité a táhlé vytí psa, které po chvíli vystřídalo odbíjení hodin z kostela. Bylo podzimní ráno, slunce svítilo jen bídně, mraky plují po obloze jako obrovské koráby… Po několika dnech byl stařec prohlášen za pohřešovaného. Mezi lidmi se proslýchalo, že prý jej pohltila studna. Však nikdo přesně neví, co že to za přízrak se tam usadilo. Jako holubi ve staré lípě se rozlétly drby městem, prolétly a zase zmizely. Uběhl asi měsíc, tělo se ani po dlouhých pátracích akcích nenašlo a úřad jej s definitivní platností prohlásil za mrtvého. Dědice nemaje, majetek propadl městu a na něj se zapomnělo. Jeho případ byl založen do velké kartotéky vyřešených.

Jak šly dny, legenda stále žila v lidech. O nocích se okolo náměstí ozývaly šílené skřeky. Nikdo z lidí, jež bydleli opodál, nenašel odvahu, aby zjistil, odkud vycházejí. Křik se linul tmou nocí, tříštil se o zdivo starých domů a mizel v kostelní věži. Každou noc se to opakovalo a městečko žilo ve strachu a tísni…

Je pár minut po půlnoci, kalendář oznamuje 15. prosinec. Vítr tiše snáší sněhové vločky na náměstí, holé větve lípy jsou klidné, stejně jako celá tato noc. K náměstí míří mladík, vysoká postava v kabátu jde neklidným, houpavým krokem. Přichází dlážděnou cestou na náměstí, usedá na lavičku a zapaluje cigaretu. S potáhnutím se uklidňuje a poklidně vydechuje oblaky šedého dýmu. Úleva po náročném večeru se dostavuje vcelku rychle. Hlava bolí, alkohol putuje po těle a oči se klíží. Po chvílí usíná schoulený na lavičce.
Větve tiše zašuměly, když se mladík probudil, kostel právě odbíjel dvě ráno. Nedokouřená cigareta mezitím dopadla mezi dlažební kostky. Rozespalý mladík se pro ni shýbá, když v tom jeho prsty narazí na nějakou tekutinu. Pche, kaluž, napadne ho hned a otevírá oči… Zakřičí zděšením. Sleduje, jak jeho prsty mizí v záhadné zelené tekutině. Snaží se ruku vytrhnout, křičí a brání se. Ale tekutina je silnější než on, vtahuje jej k sobě a za šílených pazvuků jeho tělo odnáší do studny…
Následující večer byla zimní obloha zčernalá, což v tuto dobu nebylo obvyklé. Mraky skryly veškeré hvězdy, měsíc zmizel, do několika hodin se strhla šílená bouře. Dešťové kapky začaly dopadat na střechy vesnice, ozvalo se vzdálené hromobití. Lípa tajemně zašuměla, kostelík začal odbíjet 10 večerní. Po ulicích nikdo nešel, náměstí bylo liduprázdné, dokonce i hospoda byla tišší než obvykle. Bouře zesílila, objevily se blesky, hromy byly hlasité a blízké. Kapky již tvořily souvislou vodní stěnu a na ulicích se začala zadržovat voda. Potom se stalo to, co zapříčinilo shluk dalších událostí.

Po obloze přelétl dlouhý blesk, který neminul cíl. V koruně vysoké lípy se objevily plamínky, jež se po chvíli proměnily v obrovské spalující plameny, které pak vrhaly jasné světlo do okolí. Lípa zaplála a náměstí je ukázalo v novém světle, které bylo ještě hrůznější než temnota, jež pobývala v náměstí doposud. V tu chvíli, kdy lípa zaplála jasným plamenem, ozvaly se tlumené výkřiky a sténání ze studny. Pak náhle křik utichl, lípa dohořela, jen pahýl po ní zůstal stát na náměstí. Od náměstí ještě pár hodin stoupal hustý šedý dým, který déšť tlumil a vítr jej nesl do dáli…

Ráno bylo vše jasnější. Bouře utichla, jen četné kaluže prozrazovaly, jak děsivá ta bouře byla. Ohořelý pahýl lípy musel být po schválení radních odstraněn z náměstí, aby prý nekazil celkový dojem vesnice. Lidé si vykládali, že za tu hrůznou bouři může jistojistě studna, jejíž démon se dostal do oblak a zde koná další zlo. Ta povídačka byla jakýmsi poutem, jež všechny obyvatele drželo na jedné hromadě strachu. Možná to bylo dobře, kdo ví…

Jaké bylo překvapení všech, když po dvou týdnech, které dobrovolníci strávili podkopáním mohutných kořenů letité lípy, bylo nalezeno tělo. Vlastně ten zbytek, jež byl nalezen, s tělem člověka měl jen pramálo společného. Byly to jen ohořelé zbytky kosterní soustavy, jež byla silně pohmožděná a zkroucená. Některé kosti v ní byly polámané, jiné dočista rozdrcené. Té persóně nebylo očividně pomoci. Možná za to mohl fakt, že tento lidský vrak byl nalezen zcela omotán kořeny stromu, ba některé prostupovali i skrz jeho tělo…

O to zajímavější bylo, když po dalším týdnu byly kořeny podkopány až do oblasti studny. Zde se lidem zjevil další pozoruhodný obrázek. V šachtě byl nalezen mladík, byl pohublý, podchlazený a volná kůže na něm visela, jako by byla cizí. Oči měl vytřeštěné, tělo se mu chvělo. Jeho nohy byly zmodralé, jak se okolo nich obepínaly kořeny stromu. Začal šíleně křičet, kdykoliv se k němu někdo přiblížil. Bát se světla, zavíral před lucernami oči, na větší pohyb se nezmohl. Nenechal se vyvést ven ze studny, nechtěl opustit ještě stále žijící kořeny lípy. Jeho energie byla dosti mizivá. Jen jednou se ukázal ve své plné síle a hrdosti, když obvodní lékař, který byl k němu do šachty přiveden, jej hodlal vyšetřit. Vyšetření trvalo jen několik minut, přičemž lékař o nemocném zjistil jen to, jaké dokáže udělat podlitiny svými nervovými záchvěvy. Poté jej nazval psychopatickým zvrhlíkem a odmítl jej dále ošetřovat. Mladík i nadále odmítal pomoc a jídlo a po několika dnech zemřel. Tajemné noční hlasy, sténání, křik a jiné pazvuky zmizeli spolu s jeho duší. Jeho tělo pak zůstalo napospas staré studny…


 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2019 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14753
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6320
autorů: 860