ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / dílko

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Kdo ví...

09.05.08 | Kristina , @, další tvorba | 2485 x | vypínač

„Už delší dobu měla bolesti břicha...“ oznámili rodiče, jakmile ji přivedli k lékaři. Ten ji jen důkladně prohlédl a přivolal si na pomoc několik mediků a sester. Všichni ji sledovali jako cvičenou opičku v zoologické zahradě. Doktoři se poradili a primář jen sklonil hlavu. „Ano,“ prohlásil. „Operace je v jejím případě doopravdy nutná.“…


Bylo chladné dopoledne, asi tak 11 hodin. Rodiče i s malou dívenkou jeli autem k nemocnici. Vedle ní na sedadle ležela velká taška s jejími věcmi. Dotkla se jí a na její dětské tvářičce se objevil úsměv. Ne, ona se nestěhovala, šla přece jen do nemocnice a na to se ještě neumírá. Ale její hlava jí říkala něco úplně jiného. Měla dojem, že se stěhuje pryč od svého dosavadního světa, daleko od života, který doposud žila… Přišlo ji to smutné, že za ujíždějícím autem zůstávala její rodina a kamarádi ze třídy. Bylo jí snad poprvé doopravdy smutno, ale doposud si to neuvědomovala. Její psychika jí to ještě všechno nestačila chápat, i tak toho na ni bylo moc. Na dívku sedaly nejrůznější pocity, kromě smutku také jistá dávka strachu. Bála se jako ještě nikdy. Tento strach ještě nikdy nezažila, dívenka si začala uvědomovat, že právě teď by jí mohlo jít i o život. Děsilo ji to, chtěla by křičet: „Já tam nechci! Odvezte si mě zpátky domů, mě vlastně nic není! Jsem zdravá.“ Ale potom si uvědomovala, že jí to nebude nic platné, vždyť to nebyla ani pravda.
Auto dorazilo k nemocnici, její táta zaparkoval a oba rodiče vystoupili. Ta malá slečna pořád seděla vedle svojí tašky, nevystupovala. Táta jí vzal tašku a máma ji vzala za ruku. „Neboj, to bude dobrý. Nemáš se přece čeho bát, tak už pojď!“ Všichni tři vykročili ke vstupním dveřím. Již zdáli je vítal neznámý pach. Ano, takto smrděla nemocnice, byla to směs vůní neuvěřitelně hygienické čistoty, chloru, bílé barvy a gumových rukavic, i na toto už si po čase taky zvykla. Na příjmu je sestra nasměrovala přímo na dětské lůžkové oddělení. Dorazili k sesterně na daném oddělení, kde je však všechny poslali na normální lůžkové oddělení, prý že už mají plnou kapacitu. Nervozita v krvi malé dívky stoupala. „Ne, tak já tu nebudu s dalšími dětmi?“ Děsilo ji to. Další věc, kterou nechápala: „Proč je svět tak nespravedlivý?“ Tady už je neodmítly, ujala se jich jedna milá mladá sestřička. Odvedla je po dlouhé chodbě až na konec k bílým polstrovaným dveřím. „Tak tady to je!“ pokynula jim rukou a otevřela dveře pokoje s číslem 35.
Dívenka vstoupila jako první v doprovodu obou rodičů. Prokoukla svýma velkýma očima do pokoje. Naproti uviděla velký příliv světla, bylo tam veliké okno. Venku svítilo slunce a pokoj byl přesycen paprsky. Podél stěn stály dvě postele a dvě skříně, pod oknem ještě dva noční stolky. Jedna polovina pokoje už byla obsazena. Na posteli ležela starší dáma, vlasy měla stažené vzadu do drdolu, mohlo jí být kolem padesáti let. Byla silnější postavy a usmívala se na ni. Dívka přistoupila ke své nové posteli a posadila se. Rodiče jí pomohly s vybalením všech potřebností. Dívka si vytáhla svého plyšového lva, převlékla se do pyžama a zalezla do postele. Rodiče seděli vedle ní na erárních židlích a všichni si povídali.
Stmívalo se a blížila se večerní vizita. Její rodiče se rozloučili a odešli. Nechali ji tu samotnou. Nechápala to. Přišli lékaři v dlouhých bílých pláštích a několik sester. Zeptali se jí na její stav a jak se má. Byla ještě pořád nesvá, jen tiše něco špitla, ale k jejímu údivu ji doktoři nechali být. Potom se ještě chvíli věnovali se té neznámé ženě na vedlejší posteli, nakonec odešli. Přišla sestra s večeří. Jen ona už měla hladovku, nic nemohla jíst. Směla jen pít hořký černý čaj. Ležela v posteli, koukala do stropu a najednou jí to začalo docházet vše, nad čím až doteď nepřemýšlela. Poprvé spala úplně mimo dosah rodičů, přátel či známých lidí. Byla tu sama v cizím pokoji s neznámou osobou. Na město padala rouška tmy a tolik vzdálená okna se začala rozsvěcovat. To město bylo tak vzdálené a ještě ke všemu bylo stejně cizí, jako všechno tady. Chvíli sledovala ten krásný svět za oknem nemocnice, poté zabořila obličej do hebké srsti plyšového přítele a rozplakala se. „Tak asi takto se cítí vězni v celách“ přemýšlela už o hloupostech. Přišlo jí to líto. Zůstala tam sama, zapomenutá světem, rodinou i přáteli. Z její ho smutku a tesknění ji vytáhl hlas, který doposud neslyšela.
„Ahoj!“ řekl jí ten hlas.
„Ahoj“ odpověděla a vzhlédla k tajemné osobě. Ta paní ležela na vedlejší posteli a doposud nepromluvila.
„Jakpak se jmenuješ?“ zeptala se opatrně.
„Kristinka.“ A nechala to slovo vyznít do prázdnoty.
„A kolikpak ti je let?“ ptal se dál ten zvědavý hlas. Pomalu ji to utišilo a přestávala plakat.
„Osm.“ špitla tiše. Pomalu si otřela slzy a vykoukla. Venku už byla úplná tma, jen pár světel z okolních domů svítilo do ulic. Pak nastalo nemocniční ticho. Nic se nehnulo, snad ani ten vzduch v místnosti. No ticho a prázdnota promlouvali mezi sebou. Ponořila se do svých myšlenek. Ten rozhovor myšlenek ji ukolébal.
„Dobrou noc…“ ozvalo se ještě pokojem a to už ona neslyšela, upadla do tak nevinného spánku. „Zítra je taky den a bude náročnější než obvykle. Však se ještě uvidíme...“ řekla ta dáma a po pokoji se rozlehl naprostý klid.

To ráno nezačínalo snídaní, jak na to bývala zvyklá. Dnes nedostala jediné sousto, a to měla takový hlad. Přišla ranní vizita. Doktoři se na ni podívali a zeptali se, jak prý se jí daří.
„Dobře.“ špitla ta dívka, na víc se doopravdy nezmohla. Měla velký hlad, nevečeřela ani nesnídala. Doktoři jí všechno zakázali. Lékaři z vizity už dávno odešli a ona posmutněla. Zavalila ji vlna strachu a začala se třást. Kdy to přijde? opakovala si v hlavě. Ta neznámá žena na vedlejším lůžku se na ni podívala a bylo jí všechno jasné.
„Neboj! To bude zase všechno dobré.“ promluvila žena a spiklenecky na ni mrkla.
„Bojím se. A moc. A navíc je mi smutno. A mám hlad.“ vysypala ze sebe.
„Víš, taky jsem už byla na operaci, a ne jednou. Bála jsem se jako ty, ale vždycky jsem myslela na ty, kteří mě mají rádi. Přála jsem si, aby na mě mysleli, tak jako teď myslím já na ně. Věřila jsem, že mi drží palce, fandí mi a všechno bude dobré, a pokaždé se mi to splnilo. Neměj strach, všechno bude dobrý…“ Ta žena mluvila tak milým a konejšivým hlasem, že dívku opravdu opouštěly veškeré obavy.
„A proč tu jste vy?“ zeptala se dívka.
„No musím taky na operaci jako ty. Dnes nás to čeká obě…“ zamyslela se.
Znenadání do pokoje vstoupila sestra a kývla na dívku. Do jejích očí se draly slzy, ale pamatovala na ta slova starší dámy. Sebrala odvahu a usmála se na sestru a poté na tu dámu. Když sestra odvážela dívku z pokoje, ještě naposledy jí ta žena stiskla ruku, pro štěstí. Zamávala jí a potom už jen za dívkou zaklaply dveře. Ta se chvěla už po celém těle. Bála se. Sestra ji odvezla na sál. Je přesně čtvrt na dvanáct. Dívka spatřila na stěně velké černé hodiny. Jako by odtikávali její čas tady. Povšimla si i několika dalších dívek na vedlejších lůžkách, všechny už tvrdě spali. Teď je na řadě ona. Pak už jen dostala injekci a usnula…

Byly asi čtyři hodiny odpoledne, když se dívčina konečně probudila. Její břicho jakoby se pomátlo. Cítila jak se jí svírá žaludek, vždyť celý den nejedla. A začala ji bolet i tak jizva. Celkově jí nebylo nejlépe. Sestřička jí donesla nějaké pilulky proti bolesti. Ještě než začaly účinkovat, dívka se rozbrečela. Z bolesti, ze smutku, ze samoty… Koukla po pokoji. Nic se tu nezměnilo, ale něco jí tu i tak nesedělo. Přes uslzené oči si všimla, že postel naproti ní je rozházená a prázdná. Došlo jí to. Najednou se uklidnila. Je prázdná… pomyslela si. Teď je ta paní na sále. Bojuje. Musím na ni myslet, vždyť ona na mě taky myslela. Musím jí držet palce. Na smutek i pláč zapomněla, jen pevně stiskla svoje palce do dlaní.
Léky začaly působit a její tělo to zmohlo, usnula. Probudila se až po dlouhé době. Do pokoje zrovna vešla starší sestra a optala se jí, jak se daří.
„No vcelku fajn.“ odpověděla dívka. „Mám hlad. Můžu už něco jíst?“
„Donesu ti rohlík a čaj.“ usmála se na ni setra a zmizela.
Dívce už bylo lépe. Jizva se neozývala, hlad ji za chvíli taky přejde. Jen škoda že je tu tak sama. Sama? začala přemýšlet. Kde je ta paní? Vždyť už tu měla být. Kam se poděla? Její dětský mozek jí to nebral. Zdržela se? Nebo se jí něco stalo? Ne, to určitě ne…
Do pokoje přišla mladá usměvavá sestřička s jídlem.
„Ahoj.“ pozdravila. „Tak tady ti tu večeři nesu. Potřebuješ ještě něco, slečno?“ zeptala se.
„Děkuji.“ odpověděla, když jí položila sestra na klín večeři. „Je mi smutno. Nevíte, kde je ta paní, co tu se mnou byla?“ zeptala se.
„To nevím, fakt ne.“ řekla sestra, ale všimla si, že něco není v pořádku. Sestra znejistěla, bylo to poznat.
„Tak já už musím, mám ještě nějaké další pacienty. Večer ti přijdu přečíst pohádku, jo?“ rozloučila se a odešla. Když zapadly dveře pokoje, dívka začala přemýšlet. Teprve teď si všimla, že pokoj je skoro prázdný. Postel naproti byla vzorně zastlána, skříň taky nevypadala nějak plně, jen na nočním stolku něco bylo. „Co to je?“ ptala se sama sebe. Z očí jí zase padaly slzy a rozmazaný pohled ne a ne zaostřit. „Byl to stín nebo to byla silueta? Kde se to tam vzalo? Co to je?“ opakovala si. Dnes toho bylo na ni doopravdy hodně, tak zavřela oči a hned usnula. Když přišla sestra, aby jí přečetla pohádku, dívka jen tiše oddychovala. Sestra tiše odešla.

Další dny už byly veselejší. Jíst už mohla pravidelně, chodili za ní rodiče a kamarádi. Už si měla s kým povídat, měla se proč usmívat. Venku začalo svítit slunce. Jizva ji přestávala bolet, mohla se neomezeně hýbat a všechno bylo jako dřív. Po pěti dnech ji pustili domů z nemocnice.
Po týdnu byla s maminkou v nemocnici naposled, aby jí vyndali stehy. To bylo to poslední, co ji k nemocnici ještě vázalo. A tady všechny starosti končí…


Už je tomu hodně let, co se toto stalo. Dívka už je starší. Na nemocnici už moc nevzpomíná, není proč. Ale co je dnes s tou ženou? Zemřela tam tehdy v nemocnici? Nebo ji jen odložili na jiné oddělení? Možná ji převezli do jiné nemocnice. A kde je jí konec dneska? Kdo ví… Jen vzpomínka z dětství se vrátí a vyvolá z očí pár slz…


 Přidat komentář 




› Online 2


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2020 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14753
článků: 557
obrázků: 3652
dílek: 6324
autorů: 860