Nokturno.net / tvorba / dílko

Jdou kroky ulicí, neslyšné. Postava proplouvá nocí. Lampy svítí žlutě, malá slunce, a listy stromů jsou v té záři matně krásné. Stezka vede mezi domy, po chodnících, schodech, pěšinách. Je neviditelná, spatřit ji lze jen stěží, jen pozdě v noci, nad ránem. Je slyšet ptačí zpěv a stezka vede do polí, těsně za městem však zobrátí tvé kroky k židli za stolem za zacloněnými okny a tam... pijí se jen dvanáctky.
Tam sedí jakoby dnes, Gaspar da very, pán noci, tělo bez duše. Sny se vznáší okolo jeho hlavy, mísí se s kouřem a zvolna plují vzhůru, ke stropu. Jsou to sny a vzpomínky, dávné vůně a barvy. Ano, bylo to dávno, možná tak dávno, že se to nikdy nestalo. Myslel by si, že se to nestalo, kdyby neměl ten kámen, jiskřivě zelený, ukrytý v kůži.
Prostředek léta, koleje ubíhají - daleko dopředu, daleko nazad. Vedou do krajin dávno zašlých dní, do míst, které jsou již jen matnými vzpomínkami. Staré nádraží, louky, políčka, les v němž snad ještě stále žijí všelicí tvorové a nejvíce za tmy, bludičky, oči, tajemné oči bloudící tmou.
Ukryl se v lese, na malém palouku mezi nevzrostlými smrky. Nanosil dříví, rozdělal oheň a nechal se s jiskrami odnášet k oblakům, ke hvězdám, kamsi, kde žijí touhy. Vzduch voněl a noční les měl ještě stále svou moc. A pak přišlo ráno a on směl spatřit další střípky z té mozaiky dávno zašlého, směl vystavět mohylu z kamení na lesním svahu a do ni ukrýt pár svých slov... a přání. Modlil se, aby jej našel.
Tak prošlo několik dní, Gaspar se procházel kolem řeky, jež mu kdysi darovala kámen, pohlížel do líných proudů a nevěděl. Nevěděl, zdali má znovu hledat.
Nakonec se stejně přistihnul, jak po pás zabořen v peřejích probírá v rukou říční štěrk a hledá zelené pablesky. SLunce teď hřeje a svítí, je den... na kameni leží dívenka, tělo má bíle a hladké, oči zavřené, vlhké pramínky vlásků položené na tváři. Chytí ji za ruku a na chvíli znovu sní. O dávnu, o ztracenu. Vidí malého chlapce zahleděného do hladiny, v rukou probírá říční dno. Cosi se zeleně zaleskne mezi prsty, opatrně ten střípek omyje vodou a ukryje v dlani.
V jedné ruce malinký střípek, v druhé dlaň dívky. Slunce se odráží na hladině.
"Další - ještě jedno", zamulmá. Záhy klepne o stůl sklenice. Dnes dopije a zase půjde, neviditelnou stezkou mezi domy, snad někam do míst, které taky nikdo nevidí a pokorně rožne svíci ve svém malém pokoji.